Článek
Případ tříleté holčičky z Prahy, kterou měl podle policie zavraždit její otec, znovu otevřel jednu z nejcitlivějších otázek českého systému ochrany dětí: co se stane, když se varovné signály objeví včas, ale instituce je nevyhodnotí dostatečně důrazně. V této kauze policie potvrdila zadržení muže z okruhu rodiny, jeho obvinění z vraždy dítěte a návrh na vzetí do vazby. Ve veřejném prostoru pak zaznělo i svědectví bývalé pěstounky, která tvrdí, že před otcem dívky dříve varovala a upozorňovala na rizikové poměry.
Bylo by chybou vydávat každý mediální detail za hotový závěr. U pražského případu dnes víme jistě to, že došlo k tragédii a že stát jí nezabránil. Nevíme ještě přesně, která konkrétní instituce pochybila a v jakém rozsahu, protože k tomu by bylo potřeba znát opatrovnický spis, postup OSPOD i související rozhodování soudu. Přesto už teď ten případ ukazuje, že český systém ochrany dětí je velmi silný ve formulacích o „nejlepším zájmu dítěte“, ale slabší ve chvíli, kdy má proti rizikové rodině postupovat rozhodně a včas. Zákon přitom výslovně říká, že sociálně-právní ochrana má chránit právo dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu a že předním hlediskem je zájem a blaho dítěte.
Faktem je, že obviněným z vraždy je otec dítěte. K případu už se vyjádřili i odborníci citovaní médii, kteří mluví o možném selhání systému ochrany dítěte. CNN Prima NEWS cituje například zástupce Aliance náhradních rodin a organizace (Ne)ohrožené děti, podle nichž byl už v minulosti otce „velký vykřičník“ kvůli psychiatrické diagnóze, drogové minulosti a trestní historii.
Média také uvádějí, že otec měl být uživatelem drog a podle informací CNN Prima NEWS měl být pod jejich vlivem i v době činu. To už je ale potřeba brát jako mediální informaci, nikoli jako definitivně prokázaný závěr soudu. Naopak doložené je, že policie zahájila trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin vraždy spáchané na dítěti a že muži hrozí až výjimečný trest.
Není to pro mě jen vzdálená mediální kauza. Když jsem si četl o pražském případu, vybavil se mi loňský příběh dítěte z Kolína, které zde označím jako Filip V. Jeho rodiče, Jaroslav V. a Sabrina N., dlouhodobě vytvářeli prostředí, jež jsem považoval za závažně ohrožující jeho zdravý vývoj. Ve svých oznámeních na OSPOD jsem popisoval opakované hádky v rodině vč. domácího násilí, opakované stěhování dítěte do Havířova a zpět, konzumaci drog a alkoholu před dítětem, obavy o psychický stav dítěte i to, že podle mých informací řešila rodinné problémy už dříve také samotná mateřská škola dítěte.
Nešlo přitom jen o můj subjektivní dojem. V podáních jsem výslovně uváděl, že k některým popisovaným situacím existují svědci, které podle mého názoru OSPOD odmítl vyslechnout, a že některé skutečnosti bylo možné ověřit výslechem sousedů, lidí z okolí i pracovníků mateřské školy. Do spisu jsem uvedl jména, e-maily i telefonní čísla na svědky. V jednom z doplnění jsem například jmenovitě uvedl i svědka, který měl potvrdit, že rodiče byli v některých situacích natolik opilí, že se o dítě nedokázali postarat. Doplňoval jsem také, že další lidé následně, poté co se nic nedělo, úřadu zasílali zprávy přímo s to prostřednictvím ověřitelné datové schránky nebo se obraceli přímo na úřednici. Z mého pohledu tedy nešlo o jediné osamocené upozornění, které by bylo možné jednoduše odložit.
V jednom z nejpodrobnějších doplnění jsem popisoval i konkrétní situace, které mě vedly k přesvědčení, že dítě žije ve vážně nepodnětném a nestabilním prostředí. Psal jsem o tom, že se po příchodu otce měnila Filipova nálada, že se v okolí rodičů objevovali lidé spojení s drogami, že mi bylo sděleno, že otec „hulí“ marihuanu a hraje automaty, a že dítě bylo podle mého pozorování citově zanedbávané. Zároveň jsem uváděl, že chlapec plakal, že nechce domů, a že opakovaně natahoval společný čas, aby se do rodiny vracel co nejpozději. Na jednom z výletů vybíral kašnu s drobáky se slovy, že to vybírá pro maminku. To všechno nebyl rozsudek nad rodiči, ale soubor varovných signálů, které podle mě měly být důsledně prověřeny.
Upozorňoval jsem také na zanedbání, která se mohla jevit jako drobnosti, ale v souhrnu vytvářela obraz dítěte, kterému se doma nikdo opravdu nevěnuje. Ve svých podáních jsem popsal malé boty, neostříhané nehty, strach ze stříhání, špatné stravovací návyky, nadužívání mobilu a absenci běžných večerních rutin. V dalším doplnění jsem zmiňoval i chybějící kreativní pomůcky, minimální nabídku knih či hraček a zanedbaný stav koupelny a hygienických potřeb. Samy o sobě by tyto věci možná někdo odbyl jako chaos nebo chudobu. V souběhu s podezřením na závislosti, hádky a psychické strádání dítěte už ale podle mě tvořily obraz selhávající péče.
Velmi problematická pro mě byla i reakce systému na samotné oznámení. V doplněních jsem psal, že po něm přišly výhrůžky a že jsem nerozuměl tomu, proč není oznamovatel chráněn lépe. Pokud lidé získají dojem, že upozornit na možné ohrožení dítěte znamená vystavit sebe a svou rodinu nátlaku, protiútokům a zastrašování, bude příště méně těch, kdo se ozvou. A právě to je jedna z nejnebezpečnějších věcí, které může nefunkční systém způsobit: umlčet lidi dřív, než dítěti někdo pomůže.
České právo přitom nedává OSPODu malou nebo jen formální roli. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí říká jasně, že ochrana se zaměřuje mimo jiné i na děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nebo zneužívají práva s ní spojená, a také na situace, kdy je ohrožen příznivý vývoj dítěte. OSPOD tedy nemá být pasivním zapisovatelem konfliktu mezi dospělými. Má být aktivním orgánem, který vyhodnocuje rizika, pracuje s informacemi z více stran a v případě potřeby jedná rychle a důrazně v zájmu dítěte.
Nechci tvrdit, že každý pracovník OSPOD selhává nebo že české OSPODy nepracují. Takové zobecnění by bylo stejně nespravedlivé jako automaticky odmítnout každé oznámení jako pomstu nebo přehnanou hysterii. Jenže právě v těchto případech se ukazuje strukturální problém: systém bývá opatrný vůči rodičům, ale někdy až příliš pomalý vůči hrozbě, kterou představují pro dítě. Když se objeví indicie o užívání návykových látek, agresi, dlouhodobém křiku, citovém zanedbávání a dalších varovných znacích, nemá být hlavní otázkou, jak se vyhnout konfliktu s dospělými, ale jak ochránit dítě, které se samo chránit neumí.
Pražská tragédie i moje kolínská zkušenost podle mě spojuje jedno: dítě je v těchto příbězích často poslední, kdo je opravdu slyšen. Dospělí se hádají, úřady postupují opatrně, svědci nejsou vyslechnuti nebo jejich informace zapadnou a dítě mezitím dál žije v prostředí, které ho může poškozovat každý den. Největší problém českého systému ochrany dětí tak možná není v tom, že by neexistovaly zákony. Problém je v tom, že mezi papírem a skutečným životem dítěte bývá někdy propast.
Jestli si má česká společnost z těchto případů něco odnést, pak ne to, že má rezignovat na pomoc rodinám. Naopak. Rodiny je třeba podporovat. Ale ve chvíli, kdy se pomoc míjí účinkem a přibývají signály ohrožení dítěte, musí přijít ochrana dítěte před pohodlím systému.
Stát nemá být neutrálním zapisovatelem cizího neštěstí. Má být pojistkou, že dítě nezůstane samo tam, kde dospělí selhávají.
