Článek
„Pokud někdo upřednostňuje zájem Ruska před zájmem naší země, tak rozhodně se za vlastence označit nedá,“ řekl 21. září prezident Petr Pavel při návštěvě New Yorku. Souhlasím. O vlastenectví politika vypovídají především důsledky toho, co prosazuje. Pomáhá jeho politika tomu, aby Česko bylo bezpečnější, samostatnější a odolnější vůči cizímu nátlaku? Právě podle toho bych posuzoval i politiky, kteří se národními zájmy tak rádi zaštiťují.
Jindřich Rajchl se už v dubnu nabízel, že osobně vyjedná dovoz ropy a plynu z Ruska. Obnovení dodávek spojoval s odmítnutím protiruských sankcí. Snaha zajistit dostupné energie je samozřejmě legitimní. Rodinné rozpočty nejsou maličkost. Od politika ale očekávám, že do úvah zahrne také bezpečnost dodávek a možnost politického nátlaku. I kdyby ruská nabídka krátkodobě vycházela levněji, pořád musí vysvětlit, proč je rozumné znovu posilovat naše vazby na stát, který vede útočnou válku. Cenovka u čerpací stanice tuhle otázku nezodpoví.
V sobotu 19. září Rajchl vystoupil na pražské konferenci spolku Svatopluk v panelu, k němuž se připojil Fjodor Lukjanov. Ruský propagandista, který obhajuje agresi proti Ukrajině a je na sankčním seznamu Evropské unie, se účastnil přes video. Rajchl přitom působí jako místopředseda sněmovního výboru pro obranu. Společná účast sama o sobě neznamená souhlas s každým výrokem druhého řečníka. Podle mě ale český poslanec svou přítomností dodává takové akci politickou váhu. A měl by vysvětlit, co česká bezpečnost získává tím, že pomáhá vytvářet prostor právě tomuto obhájci Kremlu.
Na stejné konferenci Martin Pecina zpochybňoval ruskou odpovědnost za výbuchy ve Vrběticích. Takové výroky je třeba poměřovat i s tím, před čím varují naše bezpečnostní instituce. BIS v úvodu své zprávy za rok 2025 upozorňuje, že Rusko pokračuje v hybridním působení proti státům Evropské unie včetně Česka. Zpravodajská služba samozřejmě podléhá kontrole a její závěry mohou být předmětem kritiky. Přesvědčivá kritika ale potřebuje konkrétní argumenty. Pouhé zlehčování hrozby naši zemi bezpečnější neudělá.
Slovenský premiér Robert Fico zase prohlásil, že nechce zapojení Slovenska do vojenského konfliktu „kvůli nějakému článku 5“. Před posluchači vykresloval představu tisíců vojáků odjíždějících bojovat, aniž by věděli s kým a proč. Obavám lidí z války rozumím. Jenže od premiéra očekávám také vysvětlení, k čemu společná obrana slouží. Pokud by bylo napadeno Slovensko, jistě by potřebovalo, aby ostatní státy braly jeho bezpečnost vážně. Jeho představitelé by měli stejnou jistotu poskytovat spojencům.
Přesnost je přitom důležitá: článek 5 podle vysvětlení samotného NATO ukládá spojencům povinnost pomoci napadenému členu, ale konkrétní podobu pomoci ponechává jednotlivým státům. Pomoc nemusí zahrnovat použití ozbrojené síly. Ficův problém tedy vidím především v politickém sdělení, které vysílá. Když předem zpochybňuje ochotu podílet se na společné obraně, oslabuje její věrohodnost. Potenciální útočník má vědět, že narazí na soudržné spojence. Čím více pochybuje o jejich jednotě, tím méně ho jejich závazek odrazuje.
Právě proto mi Pavlova slova dávají smysl. Za český národní zájem považuji schopnost rozhodovat o vlastní budoucnosti, mít spolehlivé dodavatele a spojence, na které se můžeme spolehnout i my. Kdo prosazuje návrat k ruským surovinám, poskytuje politickou váhu obhájcům ruské agrese nebo zlehčuje společnou obranu, musí unést otázku, jak tím naší zemi pomáhá. Mávat přitom českou vlajkou jako odpověď nestačí.
