Článek
Na Facebooku znovu obíhá rozhovor s Ludvíkem Zifčákem, který Prima zveřejnila při třicátém výročí sametové revoluce v roce 2019. Bývalý příslušník StB v něm podle doprovodného článku předkládá známý příběh: tajná policie chtěla vyburcovat veřejnost, odstranit zkompromitované komunistické vedení a on měl sehrát mrtvého studenta. Při opětovném sdílení se ovšem ztrácí upozornění, které obsahoval už původní text Primy. Parlamentní vyšetřovací komise jeho verzi odmítla v roce 1992. Už tehdy tedy šlo o dávno zpochybněné vyprávění. Dnes jen dostává další kolo pozornosti.
Komu připadá Zifčákovo vystupování přesvědčivé, doporučuji otevřít závěrečnou zprávu vyšetřovací komise. S odkazem na dokazování vojenské prokuratury uvádí, že jeho výpověď z 30. března 1990 o širším spiknutí je „ve všech svých zásadních bodech nepravdivá“. Jeho úlohu hodnotí jako okrajovou a upozorňuje na rozpory ve výpovědích i na zveličování vlastního významu. Kdo chce Zifčákovu verzi znovu hájit, měl by se vypořádat s těmito zjištěními. Pouštět stále stejný rozhovor nestačí.
Rozpory jsou konkrétní. Za nejpravděpodobnější vysvětlení jeho bezvládného stavu komise považovala kolaps po úderu obuškem a po fyzickém i psychickém vypětí. Okolnosti odvozu sanitkou neodpovídaly připravenému scénáři. Zifčák se navíc pod identitou studenta Růžičky dál pohyboval mezi opozicí a účastnil protestů, kde jej mohli poznat lidé z Národní třídy. S rolí údajného mrtvého se takové chování dost těžko slučuje. Slovo nejpravděpodobnější je přitom důležité: přesnost potřebujeme i při vyvracení nepravd.
Za připomenutí ale stojí i Zifčákova politická dráha po listopadu. Angažoval se v tvrdě komunistickém prostředí kolem Miroslava Štěpána a později stanul v čele severomoravského křídla KSČ. Zpráva ministerstva vnitra o extremismu za rok 2002 popisuje, jak toto křídlo v únoru 2001 iniciovalo mimořádný sjezd v Bruntále. Z něj vzešlo uskupení Komunistická strana Československa – Československá strana práce, KSČ–ČSSP, se Zifčákem v čele. Ministerstvo jej označovalo za neregistrované. Tak vypadalo jeho pokračování v politice po pádu režimu, jemuž sloužil.
Ještě výmluvnější jsou stanovy, jejichž změnu Zifčák předložil ministerstvu vnitra. Stejná zpráva dokumentuje, že návrh stavěl ideovou, organizační a akční jednotu strany na učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Odmítnutí registrace změny stanov potvrdil v září 2002 Nejvyšší soud. Podle závěrů soudu takto vyjádřené cíle směřovaly k diktatuře proletariátu a vládě jedné strany bez politické možnosti tento stav změnit. Stalina tedy uváděl mezi ideovými autoritami pro další politickou činnost. I tenhle detail patří k jeho politickému portrétu.
Zifčákovy výroky je samozřejmě potřeba poměřovat důkazy. Jeho pozdější politické angažmá tento požadavek nijak nenahrazuje; ukazuje však, s jakým přesvědčením vstupoval do polistopadového veřejného života. Připadá mi absurdní přidělovat mu automaticky autoritu člověka, který ostatním konečně vysvětlí jejich vlastní dějiny. Výklad revoluce jako režie StB navíc komunistické bezpečnosti přisuzuje téměř všemocnost. Studentům, stávkujícím a lidem v ulicích ponechává úlohu nevědomých účastníků cizí hry. Právě proto si takový příběh zaslouží důkladnější kontrolu než pouhé fascinované přikyvování.
Na listopadu 1989 můžeme zkoumat nejasnosti, chyby vyšetřování i jednotlivá svědectví. Požadavek na důkazy musí platit pro každého, včetně bývalého příslušníka tajné policie. Televizní kamera nedělá z jeho výpovědi historickou pravdu a další sdílení neodstraňuje rozpory, které v ní vyšetřovatelé našli. Sedmatřicet let po listopadu bychom opravdu nemuseli přebírat dějepis od estébáka jen proto, že svůj příběh vypráví dostatečně sebejistě.




