Článek
Před padesáti lety, v září 1976, odstartoval devětadvacetiletý Viktor Ivanovič Bělenko z vojenského letiště Sokolovka poblíž Čugujevky na sovětském Dálném východě. Během cvičného letu opustil formaci, klesl do malé výšky a zamířil přes Japonské moře. S ubývajícím palivem nakonec přistál na civilním letišti Hakodate na ostrově Hokkaidó. Přistávací dráha byla pro těžký stroj příliš krátká, MiG ji přejel a zastavil se až za jejím koncem. Bělenko přežil a požádal o politický azyl. Jak dnes připomíná Muzeum CIA, na cestu si vzal vojenský průkaz a nákolenní zápisník s letovými údaji. Z pohledu akčního filmu by zde příběh mohl skončit. Ve skutečnosti však teprve začínal.
Pro Západ představoval přistavený MiG‑25 mimořádnou zpravodajskou kořist. Letoun, kterému NATO přidělilo označení Foxbat, dokázal létat rychlostí blížící se trojnásobku rychlosti zvuku a ve velkých výškách. Západní analytici jej dlouho považovali za téměř zázračnou sovětskou stíhačku. Prohlídka ukázala mnohem střízlivější obraz: konstrukce byla převážně ocelová, elektronika využívala také elektronky a stroj nebyl stavěný pro obratné vzdušné souboje. To ale neznamená, že šlo o bezcenný nebo neschopný letoun. Jak vysvětluje podrobná rekonstrukce BBC, MiG‑25 byl robustní přepadový stíhač určený především k rychlému výstupu, napadení bombardéru či průzkumného letounu a následnému návratu. Nebyl všemocnou „superstíhačkou“, za kterou jej Západ pokládal, ale pro svůj skutečný úkol mohl být velmi nebezpečný.
Japonští a američtí odborníci stroj rozebrali a po několika týdnech jej vrátili Sovětskému svazu ve třiceti bednách. Ještě cennějším zdrojem než samotná technika se však stal jeho pilot. CIA zorganizovala několik měsíců výslechů a odborných rozhovorů, během nichž mohl Bělenko popsat nejen možnosti letounu, ale také výcvik pilotů, každodenní poměry u jednotek a fungování sovětské protivzdušné obrany. Často opakované tvrzení, že za útěk dostal milion dolarů, nemá veřejně doložený základ. Prokazatelné je něco jiného: Spojené státy jej finančně zajistily a později pracoval jako dobře placený poradce. Washington Post jej v roce 1986 popsal jako konzultanta amerických zpravodajských služeb, letectva, námořnictva i výrobců bojových letounů.
Právě tehdy začíná možná nejzajímavější část jeho příběhu. Jedním z Bělenkových prvních průvodců se stal bývalý plukovník amerického letectva George V. Wish. Sovětský pilot prožíval kulturní šok. Nákupní centra, množství zboží, Las Vegas i rocková hudba se příliš rozcházely s obrazem chudé a upadající Ameriky, který znal ze sovětské propagandy. Podle Washington Post nějakou dobu téměř nedokázal přijmout, že svět kolem něj není kulisou připravenou pro významného přeběhlíka. Wish proto udělal neobvyklou věc: půjčil mu Dodge Charger a poslal ho samotného na cestu, aby si zemi prohlédl bez předem připraveného programu.
Bělenko se z cesty vrátil s prohlášením, že se zamiloval do číšnice z restaurace na americkém Středozápadě. Později se skutečně vzali. Postupně si vytvořil okruh přátel mezi americkými vojenskými piloty, přednášel také posluchačům školy Top Gun a spřátelil se s legendárním zkušebním pilotem Chuckem Yeagerem, s nímž jezdil na ryby. Žil přitom poměrně nenápadně a kvůli obavám ze sovětské odvety zůstávala část jeho soukromí utajena. Z mediální celebrity se nestal. Místo toho získal práci, rodinu a život, který nebyl řízen vojenským rozkazem ani stranickým aparátem.
V roce 1980 přijal americký Kongres zvláštní zákon týkající se jeho naturalizace. Přesněji řečeno mu občanství neudělil automaticky, ale odstranil obvyklé požadavky na délku pobytu a umožnil mu stát se občanem bez dalšího čekání. Soukromý zákon č. 96‑62 podepsal prezident Jimmy Carter 14. října 1980. Sovětská propaganda mezitím nabízela vlastní verze jeho osudu. Sám Bělenko v roce 1984 tvrdil, že obyvatelům SSSR bylo řečeno, že jej CIA zabila. Dochovaný záznam agentury UPI zveřejněný v archivu CIA zachycuje jeho vzkaz, že je naživu a se svým soukromým životem spokojený.
Viktor Bělenko nakonec zemřel 24. září 2023 v Illinois ve věku 76 let. Od svého útěku tak prožil ve Spojených státech téměř dalších 47 let, jak po jeho smrti uvedlo Rádio Svobodná Evropa. Jeho MiG se Sovětům vrátil rozebraný v bednách, pilot už nikoliv. Amerika, kterou objevil, samozřejmě nebyla rájem bez chudoby, problémů a rozporů. Na rozdíl od světa vytvořeného propagandou si ji ale mohl projet, prohlédnout a udělat si vlastní názor. Právě proto jsou možná klíče od obyčejného Dodge Chargeru pro jeho příběh stejně důležitým symbolem jako jeden z nejstřeženějších letounů studené války.
