Článek
Továrny atd.
Sociální sítě a vůbec veškerá média jsou plná řečí, jak se dnes již dlouhodobější senioři bijí v prsa, my jsme tuto zemi budovali, my jsme všechno postavili, bla bla bla a nebo jak komunisti měli všechny fabriky otevřené, všude se vyrábělo atd. Ono to totiž tak vůbec nebylo. Byl to jeden velký podvod. Protože soudruzi skoro nic nepostavili. Nejen že naše továrny a továrničky, které byly budovány dlouhá léta před tím, než vůbec přišli k moci, zabavili, ale spoustu jich dovedli ke krachu. Nechali je zpustnout tak, že po revoluci nemohl nikdo s nimi nic dělat, když je rodina původních majitelů dostala zpět. Například naši chloubu automobilový závod byl totiž ještě pár let před r. ’89 na pokraji krachu, auta byla nekvalitní, dodávali se hlavně do zemí RVHP a to jen na dluh (ostatně tak jako ve většině případů i z jiných fabrik). Jen jsme si mysleli, jaký je to obchod, jak se „ve světě“ jezdí našimi auty apod. Záchrana přišla po revoluci s vykoupením od Volkswagenu. Za vlády KSČ tedy za těch hrozných 40 let jsme se dostali celosvětově z 10. místa až na 40., dokonce za země, jako je Portugalsko – nejzaostalejší zemi Evropy a nebo třeba i za Peru.
Za první republiky naše výrobky a služby s přehledem konkurovaly vyspělým nejen evropským zemím, dokonce i po válce jsme měli namířeno se vrátit mezi elitu a to hlavně díky Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu, kdy Československo dostalo tehdy pomoc v hodnotě neuvěřitelných 270 milionů dolarů o tom soudruzi později nic neřekli, co? Ale pak přišel slavný Únor 1948 a nastal hodně prudký pád dolů. Vše bylo hlavně díky Centrálního plánování a totálního znárodnění hospodářství. Jednoduchý příklad strmého pádu: Jestliže budu mít zajištěný odbyt tak, jak to za socialismu chodilo, tak už se nemusím snažit být lepší než konkurence. To pak logicky směřuje k zaostávání a degeneraci. Jednoduše řečeno – proč se budu snažit, když to stejně prodám, ať to je jakékoliv. Jen pro zajímavost, ještě v roce 1948 jsme měli stejné HDP jako Rakousko, roce 1989 jsme měli cca šestinu rakouského HDP.
A když už ty fabriky vyráběly ač produktivně nebo spíš ne, tak už málokdo vzpomene, co vypouštěly do přírody, do našich potoků a řek. Dokáže si dneska ještě někdo vzpomenout, co kvalitního šlo ulovit v našich řekách a rybnících? No, moc toho nebylo, spíš nic. K tomu byly jen vybrané vodní plochy, čímž se soudruzi chlubili, ale jinak byly řeky plné odpadu z různých chemiček apod. Vy si někdo pamatujete raky v našich říčkách a potocích? To jen z televize a nebo z černobílých filmů, ale to je ještě před válkou a nebo opravdu ojediněle. Nebo elektrárny, hutě co všechno vypouštěly do ovzduší, to vše se podepsalo na dnešním stavu našeho životního prostředí a zdravotním stavu našich obyvatel. Ale to nevadilo. Vždyť v rámci pětiletek se muselo plnit na 120, 130 i na 150 %. Dost častou připomínkou méně znalých je dnes, že potraviny za komunistů měly vysokou kvalitu. Opak je pravdou. Za komunistů nebyla povinnost uvádět na výrobcích, co obsahují, jaká éčka apod. A že jich obsahovaly. Nebo zpracování shnilého ovoce nebo zeleniny do různých moštů či čalamád. Nedodržovaly se normy, o kterých dnes rádi pseudopamětníci mluví. Nebo když někdo řekne: jó, to tenkrát chutnalo jinak, to je asi to nejhloupější, co někdo může myslet vážně. Pamatují si chuť před pětatřiceti lety? Ještě k prvopočátku potravin a to je jejich pěstování na polích. Před rokem 1989 se používala různá hnojiva a to před revolucí více jak 230 kg na hektar pole, již o 10 let déle to nebylo ani 95 kg na hektar, což je cca třetina oproti komunistům. Dále o životním prostředí snad psát nemusím. Takže zase nic lepšího.
Ještě se vrátím k zabavování majetku. Tentokrát likvidace šlechty. Možná je málo známé, ale pravdivé, že české šlechtické rody pomáhaly a podporovaly za druhé světové války proti okupantským Němcům. Několik z nich za to zaplatily i životem. Ale jak se jim komunistická vláda odvděčila? Ihned po válce, kdy od samého osvobození se snažila komunistická strana získat oblibu a převzít moc, bylo jasné z některých proslovů komunistických činitelů, že i právě šlechta nebude mít na růžích ustláno. Komunisté vyhlásili boj třídy proti třídě a začali masovou kampaní plnou lží a dezinformací, přičemž mnohdy porušovali zákon a zneužívali svou mocenskou pozici. Hlavním požadavkem bylo zestátnění majetků. Právem se česká šlechta, která vždy zůstala věrná státu, musela obávat o své majetky. Rodina Kinských se i proto sešla s prezidentem Benešem, který je ujistil, že se nemusí ničeho obávat a že dekrety, které podepsal nejsou proti věrným Čechům, čímž myslel dekret, o kterém zrádci (hlavně Němci a Maďaři) přišli o svůj majetek. Jenže s tím komunisté nesouhlasili a začali proti šlechtě ještě urputněji bojovat. Začalo to nejprve zveřejňováním různých lživých článků o šlechtě a různými projevy stranických představitelů. Jeden za všechny, který je až směšný a dokazující, jak soudruzi LHALI. Jiří Koťátko z ministerstva zemědělství, který „bojoval“ za čištění české půdy uvedl: Háchovští „velkozeměhryzové“ spojili svůj osud s Němci – proč by se tedy s jejich půdou mělo zacházet jinak než s půdou německou? Hle, pan rytíř von Daubek, pan hrabě Dohalský. Teď máme velkou většinu těch chlapů na předních místech listiny kolaborantů! Jenže panu Koťátkovi nedošlo, že Daubek byl antinacista a emigroval do Spojených států, kde pracoval a pomáhal ve prospěch Československa a ještě horší je to u Dohalského, kdy celý rod Dohalských nikdy žádnou půdu nevlastnili, což by jako vysoký úředník z ministerstva zemědělství měl určitě vědět. Navíc rodina Dohanských se od začátku zapojila do boje proti nacistům a dokonce několik členů rodiny za války zahynuli. Završení pozemkové reformy přišlo po volbách 1946 a vítězstvím Komunistické strany, následovalo zabavování soukromého majetku veškeré šlechty (a nejen jim) bez jakékoliv náhrady. Asi největší zločin na šlechtických rodech byl spáchán na rodu Schwarzenbergů, kteří se nejvíce podíleli na boji proti fašistům a podporovali exilovou vládu v Anglii. V roce 1946 rozjeli dezinformační kampaň, kde v očích veřejnosti potřebovali JUDr. Adolfa Schwarzenberga zdiskreditovat. A i když se po dlouhých sporech a dokazování, že nikdy nekolaboroval, povedlo dokázat jeho a celého rodu nevinu, nikdy se nedočkal omluvy. Každopádně díky tomuto příkladu vznikl nový dodatek zákona. Asi takto: V novém duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce. Dokonce sněmovna zfalšovala celou historii Schwarzenbergů. Komunisté lhaní dokonce považovali za stěžejní metodu své práce. Okradeni tak byli lidé, kteří byli stíháni nacisty a doufali, že po válce jim bude majetek zabavený Němci navrácen.
Stejným způsobem a lží o kolaboraci se odvděčili komunisté i našim vojákům, kteří bojovali v zahraničních armádách, např. pilotům britské RAF (Royal Air Force – Královské letectvo). Příběh, který by samostatně vydal za knihu, mám odvyprávěný přímo od pana Jiřího Hartmanna, který nás se svou ženou několikrát po revoluci navštívili. Všichni piloti, kteří šest let sloužili v Británii a bojovali proti okupantům za druhé světové války, se těšili na návrat domů. Těšili se na své rodiny, přátele. Jenže po bujarých oslavách z návratu přišlo rychlé vystřízlivění. Komunistům začalo vadit, že se stále mezi sebou stýkají, mluví anglicky a podobné nesmysly. Asi tak třetina navrátivších pilotů nastoupila opět k armádě, ale v rámci čistek do několika měsícůjich v armádě zůstali jen 3 %, protože nevyhovovali socialistickým poměrům. Skoro 40 bývalých pilotů RAF nastoupilo k ČSA, kde se také ale setkali s nevolí a byli postupně propouštěni pro údajnou nespolehlivost. Řada z nich včetně pana Hartmanna uteklo zpět do Anglie nebo do jiných západních zemí, ale mnohým se to nepovedlo a byli zatýkáni a posláni do pracovních komunistických lágrů, tak se odvděčila strana za jejich hrdinské činy. Tito vojáci šest let bojovali za osvobození naší vlasti, riskovali denně své životy pro naši, pro jejich zemi, ale na takovýto boj nebyli připraveni.
Práce
Teď jedno obrovské a stále opakované téma všech milovníků staré doby. Práce. Za komunistů musel pracovat každý. Nesměl být víc než dva týdny po ukončení pracovního poměru bez práce, jinak byl příživník a musel do vězení. Takže do práce chodil každý, i když tam většina lidí neměla co dělat. Odpracovali si svých 8 a půl hodiny. Plat dostávali dělníci vesměs stejný ve výši sociálních dávek, že jim to sotva stačilo, bohužel se nerozlišovali lemplové od opravdu pracovitých lidí. Podniky řídili soudruzi a rozhodovali o nich na schůzích KSČ. Některé prosperující podniky museli dotovat většinu prodělečných, aby ideologie neztratila na půvabu a aby bylo vidět, jak se máme všichni dobře, mají všichni práci atd. No, krávoviny na entou. Vyrábělo se mnohdy zbytečně a výrobky, hlavně ze železa, končily na přilehlých pozemcích prorostlé stromky a keři, ale vyrábělo se… Na sjezdech, které následovaly hned po sjezdech KSSS, kdy se v Sovětském svazu rozhodli, co a jak se v Československu bude dělat, což bohužel mělo vliv na otázku poptávky a nabídky, a nikdo se nestaral, co žádá trh. Každý podnik měl u nás ZO KSČ, což byla Závodní organizace Komunistické strany Československa a byl to nejvyšší orgán každého podniku. Nemalé obavy z něj měli skoro všichni. Všichni museli držet hubu a krok. A i když mohl být jakýkoliv člověk šikovný a odváděl skvělé výsledky, a znelíbil se někomu ve výboru, mohlo se stát, že jej dokázali převelet třeba na druhou stranu republiky. Ale když pak měli rodiny a vlastní bydlení, stávalo se, že odmítali a nakonec skončili např. jako zapomenutí kotelníci. Dnes je jakási nezaměstnanost, ale dřív měl práci přeci každý, bylo tzv. právo na práci. To bylo super, každý pracoval, bla bla bla. Ale to „právo“ mělo i stinnou stránku. V práci jsme být museli, takže ne, že jsme měli právo, ale povinnost. Ovšem cíl socialismu nebyl v tom, aby měli lidi práci, aby se o ně postarali, ale aby si z nich udělali loutky závislé na státním příjmu. Do práce museli brzy ráno a skončili odpoledne ve tři ve čtyři. Pak šli do hospod utratit svou část výplaty, aby nemohli pořádně šetřit na dovolenou, v hospodách se družili a získávali pomalu závislost na alkoholu. Vedení nestálo o to, aby člověk měl čas se doma válet a vymýšlet co podniknout a nebo si třeba vzít dlouhé, ale opravdu dlouhé volno a cestovat, tak jak může každý dnes. A ani na pracovištích o alkohol nebyla nouze jak mezi dělníky, tak i v kancelářích, kde byly neustálé oslavy. Buďto měl soudruh náměstek svátek, soudružka sekretářka narozeniny, tomu se narodilo dítě, tomu vnučka atd. a právě tuto závislost na alkoholu tiše soudruzi tolerovali, protože závislý člověk je pak loutkou pro toho, kdo mu být závislý umožní. Z vyprávění takový jeden příklad znám a vypovídá za vše. Oslavy byly několikrát v týdnu a postupem času ani nebylo už co slavit, ale slavilo se.
Ještě k práci, tedy jen o železárnách. Mladé ženy, které tedy na popud strany už měly doma ve 20 malé dítě, ale musely do práce, vždyť jesle se postarají. Tak když bylo mimču rok, daly jej do jeslí a šly makat. Dělaly většinou u pásu a tahaly těžké díly a nikdo se na nic neptal – musely. Takže vlastně ekonomika musela vzkvétat, HDP muselo růst… Opak je pravdou a hlavně starším se tomu moc nechce věřit, ale já se ani nedivím. Vždyť nic jiného neslyšeli, než jak se máme dobře, jak strana a vláda ovládá všechny podniky s dohledem těch nejlepších odborníků hlavně ze Sovětského svazu, že se naše výrobky vyváží do všech zemí RVHP a že… Už dost. Vždyť to byly samé lži, když nějaký podnik nevydělával (a že to byla většina), tak soudruzi v SSSR rozhodli, který z těch pár výdělečných bude dotovat ty prodělečné, ale to už píši jinde. Každopádně tedy naše ekonomika nevzkvétala a v roce 1989 se pohybovalo naše HDP na obyvatele v porovnání se všemi více či méně rozvinutými a rozvojovými zeměmi hluboko u Kuby a mezi africkými zeměmi.
A jak se nakupovalo? Stále si ještě pamatujeme fronty na mandarinky a možnost ½ kg na osobu. Běžné bylo, že ve frontě střídavě stáli všichni členové rodiny, aby se doma sešlo alespoň nějaké to kilíčko. To už nakusuji fakt, že mnoho zboží bylo nedostatkové a dalo se sehnat jen pod pultem, ale to pouze v případě, že si to dříve nerozebrali „vyvolení“. Jen krájení uzenin bylo něco, co se každému nepoštěstilo. Nedostatkového zboží každopádně bylo víc. Toaletní papír, kvalitní potraviny nebyly. Ty se objevovaly pak v pozdější době v obchodech pod názvem ESO, ale na tamní nákupy nemělo moc lidí, bylo to dost drahé, každopádně se tam dal sehnat třeba ananas, broskve aj. A nebo pak tu byl ještě TUZEX a to bylo úplně něco jiného. Věci ze západu, rifle, angličáky, čokolády apod. I západní auta se dala objednat. Ovšem v těchto obchodech nebylo lehké nakupovat. Platilo se zde pouze zahraniční měnou a nebo tuzexovými poukázkami tzv. BONY, které jste ovšem legální cenou nesehnali. Každopádně každého, kdo do Tuzexu došel, prolustrovalo STB a nikdy se to neobešlo bez následků, alespoň uplácením.
Obrovským problémem bylo třeba vytápění domů, když chtěl člověk koupit obyčejný plynový kotel. Někdy se stávalo, a to vím z důvěryhodného zdroje, že po úplatcích se dokázalo na druhé straně republiky sehnat, co běžně nešlo. Ještě příběh z mojí rodiny, spíš tedy je k smíchu, ale o myšlení komunistů to vypovídá. Můj tatínek po vyhazovu z VŠ za to, že nechtěl do partaje, pracoval několik let jako kopáč u IPS v Praze. Bydleli jsme v té době v Mělníku, ale moje sestra trpěla na astma a museli jsme z města. Naši našli možnost jít do Hracholusk u Netolic pracovat do JZD, šli však dělat do tzv. bejkárny, protože k dojnicím tatínek nemohl z důvodu pracovního doporučení od soudruhů z Prahy, mj. v tomto znění: Jmenovaný nesmí pracovat u dojnic, neboť jeho politické názory a smýšlení by mohly ovlivnit dojivost krav.
