Článek
Vážně nebylo líp !!!
Někteří moji spoluobčané jsou frustrovaní a mají pocit, že za komunistů bylo líp, pokusím se k tomu napsat svůj názor a uvedu jistá fakta, že tomu opravdu tak není a buďme rádi, že je to za námi. Ovšem vím o menšině našich obyvatel, kteří i přesto budou stát za svým a to jsou ti, kteří bez výkrutů řečeno se jen dokáží flákat na gauči v jedné ruce lahváč v druhé ovladač , smrdí doma místo toho aby něco pro svůj prospěch dělali a řvou, že se stát nestará a že se mají špatně, že nemají práci (v současné době hlavně kvůli Ukrajincům) a nevyjdou kvůli tomu měsíčně a že . . ……… No psal bych donekonečna jejich výmluvy. Ale kde je ta chudoba, když utrácíme daleko víc než v minulosti? Tak ku příkladu jen v roce 2024 vzrostl prodej NOVÝCH aut o 5%, dovolené na rok 2025 byli vyprodané nejrychleji za posledních 10 let, koncerty a jiné kulturní akce jsou vyprodané téměř okamžitě a to na mnohé stojí lístek i 4 – 5 tisíc, takto bych mohl pokračovat, ovšem kdo chce může si vše zjistit ve statistikách, které jsou snadno dostupné na internetu. Lidé dobří probuďte se, žijeme si jak prasata v žitě a je Vám to málo?
Každopádně i já ve svých poznámkách vycházím z podložených statistik a ověřených zdrojů v tisku, internetu i jiných institucí, některé příspěvky jsou od přátel, různých výpovědí a nebo z vlastních zkušeností.
Takže prosím pokud máte čas, zkuste si počíst a třeba si i někteří uvědomit, že zpátky už tu dobu nechceme, mysleme na své děti.
Dětství
A proto by bylo nejlepší začít od dětství. Jaké bylo naše dětství? Občas slýchávám, že bylo skvělé a měli jsme se jako dětináramně skvěle. Ale měli? Ano, jako každé děti a v každé době, ale jen proto, že jsme byli bez starostí. Plni energie, plánů a naděje. Někdy také slýchávám, jak byla nižší kriminalita, že se rodiče nebáli pouštět děti samotné na ulici, do školy apod. Nikterak své děti nehlídali, ale opak je pravdou. Většina zločinů byla zatajována a v tichosti vyřešena. Byla to ovšem socialistická propaganda, jejímž cílem bylo uměle předestírat pohled ideální socialistické společnosti. A právě děti byly nejsnazším cílem komunistické šikany, kdy nám do hlav nalévali ideu a v podobě nástěnek, pravidelných průvodů a předkládání jen té jediné „pravdivé“ učebnice. Také mimoškolní aktivity nepřinášely mnoho možností, spíše jen ty povinné, což byla pionýrská skupina, založena v roce 1949 a následoval tomu Svaz socialistické mládeže, které nekontroloval nikdo jiný než Komunistická strana a ač si někteří s horší pamětí vybavují spoustu her a zábavy, které organizovala jedna jak druhá skupina, tak ovšem to bylo pod přísným programem propagandy marxismu-leninismu, kdy měli vyrůst z dětí vzorní a poslušní občané s červenou legitimací v ruce.
Dnes naštěstí je na výběr z nespočtu možností, jak děti svůj čas využít a nikdo jim mozek nevymejvá. Další kapitolou dětství jsou děti, které se odlišovaly různým handicapem, buďto fyzickým a nebo mentálním. O takové děti strana nestála, takže se buď zavíraly do zvláštních škol a nebo za vysoké zdi ústavů. Ovšem mnohdy ani doma to děti neměly jednoduché. Rodina, základ státu, byla povinnost a děti musely mít i ti, co je nechtěli, s čímž souvisí i potraty, které si nemohli rozhodnout rodiče, ale komise složená dost často ze zakomplexovaných soudružek, kdy ve většině případů potrat nedovolily a tak tyto „nechtěné“ děti končily velmi často v kojeneckých ústavech, které byly přeplněné, protože komunistický režim pěstounské péči nevěřil. To je jasný, ne? Vždyť na západě to byla samozřejmá a skvělá praxe, jak takovým dětem dát rodinu. Pro zajímavost, před rokem 1948 bylo v kojeneckém ústavu necelých 1500 dětí a už o pár let později víc než 8000. Pokud ovšem děti měli doma, tak nebylo příliš časté, aby si rodiče se svými ratolestmi hráli a prožívali s nimi radosti, neprožívali s nimi první pubertální otázky, s děvčátky první měsíčky atd. Ono to začínalo už v porodnici, kdy bylo dítě matce odebráno a přinášeli je jen na pravidelné kojení a zase pryč, z čehož stále přetrvává u dnešních maminek pravidelné intervaly na kojení i doma. A bohužel nebylo ani moc časté, aby rodiče svým dětem říkali, jak je mají rádi. Chladná výchova byla nejen ve školách, ale bohužel i doma. Vím, o čem píši.
Myslím, že i dnes si většina uvědomí, jak bylo těžké studovat to, co by dítě chtělo, nebo na co by mělo, pokud ovšem byl alespoň jeden z rodičů ve straně nebo měl známé a byl kádrově čistý, což znamenalo chodit pravidelně na brigády socialistické práce, účastnit se prvomájových a podobných průvodů a hlavně držet hubu a krok. Tak pak mohl na VŠ i ten největší blb, ale ti opravdu nadaní, ovšem „nesprávně ideologicky smýšlení“, pak skončili u výkopových prací, protože (a to uvedu příklad z rodiny) když už studuješ a nejsi členem strany, musíš vstoupit!!! Nechceš? Opravdu nechceš? Odmítáš jednou, dvakrát, třikrát? Tak už nestuduješ a jdi makat chátro. Ano, takto končili studenti i někteří, kterým strana důvěru dala a oni té důvěry „zneužili“, což krásně také ukazuje kdysi trezorový film Skřivánci na niti od Jiřího Menzela a knižní předlohy Bohumila Hrabala.
Šikana
Ještě bych zůstal u dětství a dospívání. Velmi častým tématem u dětí je šikana, hlavně v tom směru, že dnes je rozšířená ve velké míře a dřív (myšleno před rokem ’89) to takové nebylo, že nebyla skoro žádná. Ovšem je to pravda? Není. Šikana byla od prvních tříd a nepřestávala ani na vojně. Někteří si již nepamatují, ale byla dříve dvouletá základní vojenská služba, kde šikana bujela opravdu ve velké míře. Nejdříve ale zpátky do škol. Vlastně, ještě chci připomenout, že toto je snad jediné téma, kterým nepotvrzuji minulý režim za horší, ale jen to, že šikana, byla i kdysi, je a bohužel asi i dále v budoucnu se jí nezbavíme. Protože já sám vím, když jsem přišel z vesnice do i když malého města, byl jsem prostě buran z vesnice a maloměšťáci to dávali hodně najevo. Už tenkrát i v oblečení byl rozdíl, kde bylo ve větších případech poznat, kdo je z města a kdo ze vsi. Další rozdíly se dělaly u silnějších dětí. Od nadávek po různé výsměšné hry, které musely dělat, protože byly jiné a nebo aby patřily do té lepší party, každý tam přeci chtěl, ale stejně tam pak dělaly podržtašky a dodavatele svačin. Dost častým jevem bylo tzv. povolené šikanování. Tím myslím, že děti vyšších komunistických funkcionářů, které šikanovaly, tak na ně neplatil žádný řád, poznámky a nebo snad i možnosti snížených známek z chování, to si málokdo dovolil z pedagogů. A když už byli odvážní, dokázali se vzepřít, bojovali proti nespravedlnosti, tak nakonec skončili v kotelně. No, a když už si někteří mysleli, že ukončením školy šikana končí, tak pak, a to se týká chlapců, nastoupili brannou povinnost na minimálně dvouletou základní vojenskou službu. Proč píši minimální. Protože za prohřešky proti řádu a režimu vás poslali za vojenský katr a tím se vojna prodlužovala. Bohužel na vojně platila taktéž šikana „mazácká“, ale i režimová. Všudypřítomné nástěnky a obrovská masa komunistických hesel už tak vymývaly mozky. Ale vraťme se na začátek vojny. Před přísahou, která byla obrovskou slavností a ukázkou „dokonalé“ socialistické armády předcházely nekonečné týdny příprav a transformace chlapce na poslušného socialistického vojáčka, kdy místo osobního volna přicházelo ponižování od služebně starších formou vytírání a úklid společných prostor, opakované skládání osobních věcí, zavírání do stísněných prostor, obsluhování, darování kapesného a všeho, co se z domova dostalo až po bití, nočních akcí, které také zahrnovaly třeba čištění záchodů kartáčkem na zuby, dále čištění mazáckých oblečení, hlavně leštění bot v jídelnách, pak moč místo čaje, plivance do jídel a také občas něco horšího. Je toho ještě mnoho, co se mi sem nevejde. Každopádně byli i tací, kteří se pokusili těmto „nápadům“ vzepřít, ale to se vždy setkalo s okamžitou reakcí starších a po nakládačce, kterou dostali a hlavně tak, aby to ostatní nováčci viděli, skončil dotyčný v lepším případě na ošetřovně, ale také v nemocnici na pár dnů až týdnů. Ještě k šikaně režimové. Protože existovali synové nepřátel režimu, či oni sami byli nepřátelé, tak pod jasným označením, že takovým nelze svěřit zbraň, existovali tzv. PTP prapory. Tedy Pomocné technické prapory a nebo někdy i Vojenské tábory nucených prací VTNP. Tyto útvary sloužily hlavně pro zdroj levné pracovní síly, neměly zbraně. Podmínky, které musely snášet, byly za hranicí slušných pracovních a hygienických podmínek. Pracovaly v mnoha rizikových podmínkách, což si bohužel za těch několik let, co existovali pétépáci, vybralo svou daň. Desítky mrtvých, stovky vážně zraněných i s trvalými následky. Jediné co zajímalo soudruhy, bylo plnění socialistických cílů.
Další díl bude za týden věnovaný továrnám a práci.
Děkuji za pozornost.
