Článek
Již dlouho se v naší společnosti řeší fenomén známkování ve školách, o kterém se tvrdí, že žáky ve školách stresuje. Široká škála rodičů a pseudoučitelů prosazují názor, že by se měly žákům udílet pouze jedničky a dvojky, jelikož trojky a „horší“ známky žáky demotivují. Jsou to ale skutečně známky, co žáky motivuje a demotivuje? A má vůbec být cílem známek motivace?
V prvé řadě si musíme uvědomit, za jakým účelem žáci do školy docházejí. Kromě navozování vztahů se spolužáky, hledání nových kamarádů, socializace a učení se spolupráci, je škola určená především pro získávání vědomostí, které by si měli žáci uchovat po celý následující život a umět je využít v různých situacích. A právě získávání vědomostí má být to, co by mělo žáky motivovat k dalšímu vzdělávání.
Přines domů jedničku!
V dnešní době však převládají úplně jiné priority. Většina rodičů chce, aby jejich děti měly ve škole klid a pohodu, ale přesto dostávaly jedničky. Ve velké většině případů rodiče říkají svému dítěti: „A přines domů jedničku!“ místo toho, aby mu řekli: „Dnes se ve škole nauč něco nového!“ Obě věty vedou k tomu, aby nakonec dítě jedničku získalo, ale zatímco ve druhém případě je motivací získávání znalostí, v prvním případě je motivací číslo na papíře, kterému všichni přikládají daleko větší váhu. Dítě se potom nesoustředí na to, aby se něco naučilo, nýbrž na to, aby získalo jedničku. A když ji nedostane, je z toho smutné. Ale přeci jednička nemá být motivací, nýbrž odrazem vědomostí.
Děti vyžadují jedničky, chtějí za každou cenu dostat jedničku. Ale proč? K čemu je jednička napsaná na papíře? Půjde s ní do obchodu a koupíte si za ni něco? Vymění vám ji v bance za peníze? Pokud ano, je namístě jedničky vyžadovat. Avšak k ničemu takovému vám jednička neposlouží. Jakákoliv známka ve škole má pouze informovat o tom, na jaké úrovni jsou znalosti žáka.
Máme škálu pěti hodnotících bodů 1, 2, 3, 4, 5, přičemž stupeň 1 označuje nejvyšší úroveň a stupeň 5 nejnižší. Většina rodičů a také učitelů neustále svým dětem a žákům podsouvají názor, že pouze jednička je to, čeho by měli dosahovat, dvojka je akceptovatelná jako nejkrajnější možnost a vše ostatní je špatné. Zkusme se podívat na to, co známky skutečně znamenají. Ale nikoliv, jak to mají všichni běžně zažité, nýbrž obráceně.
Stupeň 5, nedostatečný – znamená, jak již slovní název vypovídá, že žákovi znalosti jsou nedostatečné, tedy že nestačí k tomu, aby s nimi mohl v životě pracovat. Jinými slovy, umí toho velmi málo, nebo téměř nic. Dostane-li žák tento stupeň, má to být pro něho informace, aby se na příště více připravil. Avšak nikoliv proto, aby nedostal pětku, ale proto, aby si prohloubil znalosti.
Stupeň 4, dostatečný – jako v předchozím případě, i zde je slovní název naprosto výstižný. Žákovi vědomosti jsou dostatečné, tedy stačí k tomu, aby je dokázal nějakým způsobem využít. Ovládá úplný základ, s čímž už se dá přijatelně fungovat. Pokud však ani takováto úroveň znalostí (nikoliv známka = číslo na papíře) nestačí, má možnost si své znalosti opět prohloubit. Opět ne proto, aby získal „lepší známku“, ale aby uměl pro život více věcí.
Stupeň 3, dobrý – mnoho rodičů a také učitelů stále říká svým dětem, že trojka je špatná známka. Proč tedy v tom případě nese označení dobrá? Z názvu slyšíme, kdo má znalosti na této úrovni, pak jsou tedy jeho vědomosti dobré. Často se setkáváme s výrazy: „Umíš to dobře? Dobře je za tři!“ Co kdybychom to řekli přesně obráceně: „Máš za tři? Za tři znamená dobře!“ Na této úrovni již žák ovládá jakýsi průměr znalostí, se kterým se dá již obstojně pracovat.
Stupeň 2, chvalitebný – slovní označení tohoto stupně je poněkud zavádějící, jelikož je z něj patrný obecný přístup ke známkám. Tzn. že je žák za dosažení tohoto stupně pochválen někým jiným. Jakmile je žák za známky chválen, začne se učit pouze pro získání známky (čísla na papíře), nikoliv pro dosažení znalostí. Výstižnější pro stupeň známky 2 by byl spíše velmi dobrý. Tento stupeň totiž ukazuje, že žák ví skutečně hodně, má obrovský přehled vědomostí.
Stupeň 1, výborný – zde již opět slovní označení odpovídá úrovni. Ukazuje, že pokud je žák na této úrovni, jsou jeho znalosti výborné, tzn. umí téměř vše. Mezi lidmi je pouze mizivé procento těch, kteří jsou geniální naprosto ve všem. Proto by tento stupeň měli získat pouze ti opravdu nejlepší. Ale opět nikoliv proto, že se jedná o jakousi odměnu v podobě jedničky, jak mají mnozí zažito, ale proto, že tento stupeň značí, že jsou jejich znalosti skutečně vynikající a na vysoké úrovni.
Je dyslektik a nemůže za to. Proč ho trestáte trojkou?
V lidské populaci, ať již mezi žáky či dospělými, se nachází obrovské množství jedinců s určitou vědomostní poruchou. Může se jednat o dyslexii, dysgrafii, dysortografii, dyskalkulii a podobně. Žáci mají většinou potvrzení od odborníka, že touto porucho trpí, a to z toho důvodu, aby měli ve škole úlevy, nekladly se na ně příliš vysoké nároky, a přesto získali „lepší známku“. Často slyšíme ať od rodičů nebo učitelů: „Přece ho nebudete trestat trojkou, když má poruchu!“
Známka netrestá! Trestají rodiče tím, že svému dítěti neustále tvrdí, že trojka je špatná. Známka pouze ukazuje úroveň znalostí, jaké žák dosáhl. A pokud trpí poruchou, následkem které není žák schopen naučit se potřebné znalosti, právě daná známka nám toto sdělí. Ukáže, že měl s něčím problém. Pokud vidíme u žáka, že měl trojku z českého jazyka, pak můžeme s klidem říci, že pravděpodobně trpí dyslexií nebo dysgrafií. Je tu ovšem i možnost, že se zkrátka nechtěl učit, tudíž nezískal veškeré znalosti.
Nezáleží však na tom, zda je nedostatek vědomostí způsoben poruchou či pouhou leností a neochotou se učit. Známka pouze ukazuje, jaké úrovně znalostí daný žák dosáhl. Proto známky 3, 4 a 5 nejsou pro žáka trestem a neubližují mu, jak si všichni myslí. Žáci nejsou vystresovaní kvůli trojkám, které dostanou za test či zkoušení ve škole. Jsou vystresovaní kvůli tomu, že je za takovéto známky budou učitelé/učitelky ve škole a rodiče doma kárat a znovu jim opakovat, jak je to špatně, že dostali trojku.
Pokud rodiče nechtějí, aby jejich děti byly stresované známkami, měli by přestat známkování řešit. Místo toho, aby tlačili na dítě, že má přinést ze školy domů jedničku, měli by raději dbát na to, aby si dítě každý den odneslo ze školy nové informace a vědomosti. To je ten důvod, proč děti chodí do školy. Chodí si sem pro znalosti, nikoliv pro čísla na papíře.
