Zbožní muži a jejich bomby: proč papež posílá americké politiky ke zpovědi

Když se roku 1095 papež Urban II. obrátil na shromáždění duchovních a šlechticů v Clermontu s výzvou k osvobození Svaté země, řekl podle kronikářů: „Deus lo vult!“ – Bůh to chce. Tisíce křesťanů se poté vydaly na cestu, aby ve jménu kříže vraždily, loupily a plenily. Nikdo jim neříkal, aby šli ke zpovědi. Naopak – zpověď z válečných hříchů byla součástí standardní výbavy, taková duchovní pohotovostní lékárnička pro případ, že by se svědomí ozvalo v nevhodný okamžik.

O devět století později se papež Lev XIV. pokusil o cosi zcela jiného. V pátečním projevu ke kněžím položil otázku, která by v Clermontu způsobila pohoršení: „Mají ti křesťané, kteří nesou těžkou odpovědnost za ozbrojené konflikty, dostatek pokory a odvahy, aby vážně prozkoumali své svědomí a šli ke zpovědi?“ Neřekl „Bůh to chce“. Řekl – diplomatickým jazykem, ale přesto srozumitelně – podívejte se na sebe, vy pokrytci.

Papežové nemluví jako pouliční kazatelé. Od toho mají celý aparát vatikánské diplomacie, který umožňuje říct totéž, a přitom nikoho formálně neurazit. Ale každý, kdo umí číst mezi řádky papežských prohlášení – a to vyžaduje přibližně stejnou dovednost jako rozšifrovat kremelská komuniké, jen s opačným znaménkem – pochopil, komu je poselství určeno.

Americký prezident Donald Trump sice není katolík, vyrostl jako presbyterián, ale jeho administrativa je doslova nacpaná příslušníky římskokatolické církve. Viceprezident JD Vance konvertoval ke katolicismu v roce 2019. Ministr zahraničí Marco Rubio je praktikující katolík. A právě tato banda zbožných mužů rozpoutala vojenské operace proti Íránu, které washingtonský kardinál Robert McElroy označil za neslučitelné s tradicí spravedlivé války.

Tradice spravedlivé války – bellum iustum – je fascinující intelektuální konstrukce, kterou křesťanství rozvíjí od dob svatého Augustina. Stanoví kritéria, za nichž je ozbrojený konflikt morálně přípustný: musí jít o obranu proti agresi, musí existovat oprávněná autorita, musí být přiměřenost použitých prostředků a rozumná naděje na úspěch. Je to v podstatě návod, jak válčit s čistým svědomím – pokud vám ovšem na svědomí ještě záleží.

A v tom je zakopaný pes. Americké útoky na Írán žádné z těchto kritérií nesplňují. Írán na Spojené státy nezaútočil. Neexistuje bezprostřední hrozba, která by preventivní úder ospravedlňovala. A přiměřenost? Kdokoli sledoval zprávy o amerických a izraelských úderech, ví, že slovo „přiměřenost“ zde zní jako zvláště krutý žert.

Ale vraťme se k papežově výzvě. Lev XIV. žádá křesťanské lídry, aby šli ke zpovědi. Ke zpovědi! To je svátost, při níž katolík vyzná své hříchy knězi, projeví upřímnou lítost a dostane rozhřešení. Klíčové slovo je „upřímná lítost“. Zkuste si na chvíli představit JD Vance, jak klečí ve zpovědnici a říká: „Odpusťte mi, otče, neboť jsem zhřešil – podpořil jsem bombardování cizí země, ale slibuju, že to už neudělám.“ Pokud se vám to podařilo, máte bujnější fantazii, než je zdrávo.

Tady totiž nejde o to, že by tito lidé nevěděli, co činí. Jde o to, že dokonale ovládají umění kognitivní disonance: v neděli ráno zbožně pokleknout v kostele, v pondělí ráno schválit letecké údery. Nic nového pod sluncem. Dějiny křesťanství jsou plné zbožných válečníků, kteří s modlitbou na rtech posílali tisíce lidí na smrt. Křižáci se modlili před každou bitvou. Konkvistadoři nechávali sloužit mši před vyhlazením domorodých vesnic. Generál Franco chodil ke zpovědi s takovou pravidelností, s jakou podepisoval rozsudky smrti.

Co je však na současné situaci pozoruhodné, je míra cynismu. Středověký křižák mohl upřímně věřit, že zabíjení nevěřících je Bohu milé – byl to produkt své doby a svého omezeného vzdělání. Konkvistador žil v přesvědčení, že domorodci nemají duši, a tudíž se na ně páté přikázání Boží nevztahuje. Ale co řeknete o absolventech prestižních amerických univerzit, kteří mají přístup ke všem informacím světa, kteří přesně vědí, co způsobují – a přesto pokračují?

Říkejme tomu morální analfabetismus druhého stupně. Analfabet prvního stupně nezná pravidla. Analfabet druhého stupně je zná dokonale, ale rozhodl se je hodit za hlavu, protože mu to momentálně vyhovuje. Je to jako rozdíl mezi člověkem, který neumí číst, a člověkem, který číst umí, ale odmítá přečíst varování na obalu – protože by mu to zkazilo chuť.

Papež Lev XIV. pochopitelně ví, že jeho výzva je spíše symbolická. Žádný americký politik nepůjde ke zpovědi kvůli válce s Íránem, stejně jako žádný americký politik nešel ke zpovědi kvůli Iráku, Afghánistánu nebo Vietnamu. Zpověď předpokládá lítost, lítost předpokládá uznání, že člověk udělal něco špatného. A to je v americké politické kultuře – zejména v té její části, která se nejhlasitěji hlásí ke křesťanským hodnotám – věc naprosto nemyslitelná. Copak se může mýlit ten, kdo má na své straně Boha, americkou vlajku a nejsilnější armádu světa?

Existuje ovšem ještě jedna rovina, která stojí za pozornost. Papežova slova nejsou určena jen politikům. Jsou určena i milionům amerických katolíků, kteří tyto politiky volí. V katolické teologii existuje koncept spoluviny – kdo vědomě podporuje hřích, sám hřeší. Pokud je válka s Íránem hřích – a kardinál McElroy to naznačil dosti jasně – pak nejsou ke zpovědi pozváni jen Vance a Rubio, ale i všichni ti zbožní farníci z Floridy, Texasu a Ohia, kteří jim dali svůj hlas.

Z toho se americkým konzervativním katolíkům musí dělat poněkud nevolno. Celá jejich politická identita stojí na přesvědčení, že jsou morálně nadřazeni liberálům. Oni jsou přece ti, kdo chodí do kostela, kdo brání nenarozený život, kdo ctí tradiční rodinu. A teď jim hlava jejich vlastní církve říká, že by se měli zpovídat z toho, koho volí? To je, jako by vám šéfkuchař oznámil, že jídlo, které vám celý život chutnalo, je ve skutečnosti jed, který vás pomalu otravuje.

V tom ale spočívá síla papežovy pozice – a zároveň její tragická omezenost. Na rozdíl od komentátorů, politologů a novinářů mluví jazykem, kterému tito lidé alespoň formálně přiznávají autoritu. Může říct „zpověď“, „svědomí“ a „hřích“ a tato slova mají pro katolíka jiný zvuk než v ústech liberálního novináře. Jenže historie nám ukazuje, že to nestačí. Nikdy to nestačilo.

Církev v dějinách opakovaně prohrávala souboj s nacionalismem. Francouzští biskupové požehnali Napoleonovi. Němečtí biskupové většinově mlčeli k Hitlerovi. Američtí biskupové po 11. září nepřekáželi válce s terorismem. Vždy, když šlo o střet mezi Bohem a vlajkou, vlajka vyhrála. Vlastenectví je totiž mnohem přitažlivější náboženství než křesťanství – nevyžaduje pokoru, nevyžaduje lásku k nepříteli a místo zpovědi nabízí přehlídky.

Přesto je papežova výzva důležitá. Ne proto, že by změnila americkou zahraniční politiku – to by byl zázrak, a doba zázraků je tatam. Důležitá je proto, že vytváří záznam. Dokument pro budoucí historiky. Důkaz, že v době, kdy křesťanští politici vedli válku v přímém rozporu s křesťanským učením, hlava křesťanské církve veřejně protestovala.

Jednou se někdo bude ptát: „Copak tehdy nikdo nic neřekl?“ A odpověď bude: ano, někdo řekl. Papež řekl, aby šli ke zpovědi. A oni místo toho šli bombardovat další město.