Článek
Od titulů k olympijskému prokletí
Kdo sledoval short track, ten její jméno zná. Christie nebyla do počtu, naopak. Dlouho patřila k závodnicím, které uměly vyhrávat a v Evropě i na světě sbíraly úspěchy. O to krutější byl její olympijský příběh, který se s ní táhl jako stín.
V Soči se řešilo, že byla v klíčových chvílích potrestaná rozhodčími. V Pchjongčchangu pak přišly další komplikace, pády, diskvalifikace a hlavně zranění kotníku, které ji viditelně brzdilo. V disciplíně, kde jde o centimetry a zlomek vteřiny, je tohle často konec snu.
Po sportu přišel pád, o kterém se moc nemluví
Veřejnost si často myslí, že olympionička musí být za vodou. Jenže short track není fotbal ani NHL. Jakmile odejde podpora a smlouvy se ztenčí, zjistíš, jak rychle se dá spadnout na zem.
Christie otevřeně popsala, že po sportu řešila obyčejné věci, které se u velkých jmen moc nečekají. Víc zaměstnání najednou, směny, minimum spánku, snaha udržet si nějaký rytmus. A do toho hlava, která někdy tlačí víc než tělo. Právě tohle je část příběhu, která fanoušky zarazila nejvíc, protože najednou nešlo o výsledky, ale o přežití.
OnlyFans, peníze a stigma, které se s tím veze
Pak přišel krok, který rozpoutal debatu. Christie si založila OnlyFans. Ne jako provokaci, spíš jako cestu, jak si stabilizovat příjem, když klasické možnosti nestačily. Část lidí jí fandí. Tvrdí, že je to její život a její volba, navíc v době, kdy si sportovci z menších disciplín často nemají z čeho vytvářet finanční polštář.
Druhý tábor to bere jako pád reputace a rýpnutí do olympijských ideálů. Jenže tady je dobré držet se faktů. Ona se netváří, že jde o pohádku. Sama přiznává, že to není vysněná kariéra na věky. Je to způsob, jak se postavit na nohy, splatit, nadechnout se a mít znovu kontrolu nad vlastním životem.
A možná právě proto její příběh tolik rezonuje. Ne proto, že je šokující, ale protože připomíná jednoduchou věc. Medaile se rozdávají pár lidem, realita po sportu čeká skoro na všechny.
Zdroje:
