Článek
Bylo nebylo, v jedné ne příliš vzdálené zemi se rozhodli, že už nechtějí žít pod vládou jedné strany. „Hurá, budeme mít svobodu!“ volali lidé v ulicích. A tak se zrodila nová éra – éra liberální demokracie.
Zpočátku to vypadalo jako pohádka. Lidé mohli cestovat, kam se jim zachtělo, mohli říkat, co chtěli (tedy alespoň dokud neměli moc sledovačů na sociálních sítích), a mohli dokonce i podnikat! „Konečně jsme svobodní,“ jásali všichni.
Jenže pak se začaly dít podivné věci. Zatímco dříve měli jednoho velkého bratra, který je sledoval, teď jich měli hned několik – Facebook, Google, Amazon… a ti věděli o lidech úplně všechno, dokonce i to, co budou chtít k večeři dřív než oni sami.
A ta slavná svoboda podnikání? No, ukázalo se, že je to trochu jako hra Monopoly – kdo už má hodně, může získat ještě víc. A kdo nemá nic? Ten si může tak maximálně založit živnostenský list a doufat, že přežije do dalšího měsíce.
Politici? Ti se změnili v profesionální herce. Místo rudých knížek teď mávali průzkumy veřejného mínění a místo ideologie prodávali marketingové slogany. „Změna je život!“ hlásali každé čtyři roky, zatímco jediné, co se skutečně měnilo, byly jejich obleky a výše jejich platů.
Média se stala tak svobodná, že si je mohli koupit ti nejbohatší. A tak se z novin staly reklamní letáky na názory jejich majitelů. Kdo chtěl pravdu, musel si ji poskládat jako puzzle z deseti různých zdrojů – pokud mu tedy zbyla energie po dvanáctihodinové směně.
A co teprve ta slavná střední třída! Nejdřív ji vychvalovali jako páteř demokracie, aby ji pak pomalu, ale jistě rozdrtili mezi mlýnskými kameny hypotéky a inflace. „Však si na byt našetříte,“ říkali politici ze svých služebních vil.
Ale nebojte, máme přece svobodné volby! Můžete si svobodně vybrat mezi kandidátem A, který slibuje nemožné, a kandidátem B, který slibuje to samé, jen v jiném balení. A pokud se vám nelíbí ani jeden? Můžete svobodně zůstat doma – výsledek bude stejný.
A tak žijeme v nejlepším z možných světů, jak nám každý den připomínají. Máme svobodu kupovat si věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme, abychom udělali dojem na lidi, které nesnášíme.
Ale víte, co je na tom všem nejlepší? Že když o tom všem můžu takhle psát, znamená to, že ještě nenašli způsob, jak účinně cenzurovat fejetony.
A jestli neumřeli, tak konzumují dodnes.
P.S.: Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná. Nebo možná taky není.?
