Majitelé psů vs. pejskaři. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Aby bylo hned na úvod jasno, psy mám rád. Kdybych měl vybrat nejoblíbenější domácí zvíře, byl by to právě pes. Mám v oblibě zvlášť takové ty inteligentní, lehce trénovatelné, klidné a oddané.

Mít hodného pejska je jedna věc. Ale správně se o něj postarat je věc druhá.

Lidi je možné rozdělit do nekonečného množství kategorií podle toho, jaké kritérium si zvolíme. V tomto článku chci rozdělovat ty, kteří mají ve své péči psy. A ty dělím na dvě kategorie.

Tu první kategorii označuji za tzv. „majitele psů“. Proč zrovna majitele? Přijde mi to takové vznešenější. Když někdo o sobě hrdě prohlásí, že je majitelem čehokoli, budí to ve mně dojem, že o svůj majetek se důkladně stará a zachází s ním nejlépe, jak může. V tomto případě majitele psů považuji za ty, kteří se na výchovu svého psa předem připravili, jsou dostatečně obeznámeni s charakterovými i fyziologickými vlastnostmi jeho plemene a přistupují k němu s patřičnou péčí, respektem a zodpovědností.

A pak tady máme pejskaře. To jsou ti, kteří prostě mají pejska a zaujímají k němu postoj: „No tak mám psa. No a co?“ A to je z jejich strany asi tak vše.

Vykračuju si po mírně zablácené polní stezce kdesi mezi Brnem a Moravany. Naproti mně kráčejí dvě ženy, jedna trochu starší, druhá asi o generaci mladší. Nejspíš matka s dospělou dcerou. Doprovází je středně velký pes bez vodítka. Hledím si svého, ale pes se z ničeho nic rozeběhne proti mně. Trochu povyskočí a svými zablácenými předními tlapkami do mě narazí zhruba do výše pasu. Asi si chtěl jen hrát. Tomu rozumím, vždyť je to přece pes. A koneckonců, pokud by okolní podmínky byly příznivější, možná bych na jeho hru i přistoupil. Ale takhle jsem měl mikinu i džíny od bláta. Starší z obou paní se ihned omluvila: „Jejda, pardon…“

V tu chvíli se mi úplně zasekl mozek. Jedna jeho část mi totiž radila řídit se heslem: „Co na srdci, to na jazyku“, zatímco ta druhá mě napomínala: „Chovej se slušně, ty dobytku!“ Byla to bitva. Bitva dvou znepřátelených mozkových hemisfér. Lipany hadr. Výsledkem této bitvy nakonec byla zasloužená remíza. Chvíli jsem koukal, možná se i nadechoval k nějakému slavnostnímu projevu, ale ve finále jsem se beze slov zmohl jen na nepříjemný pohled a, potřísněn blátem, poněkud podrážděně pokračoval dál po své cestě.

Budiž starší z obou paní přičteno k dobru, že se alespoň omluvila. Ovšem hlavou mi běželo: „No jo, milá paní, ale vaše ‚jejda, pardon‘ mi přece moji mikinu nevypere. A hlavně mě teď čeká ještě dlouhá cesta v zašpiněném oblečení až ke mně domů.“

Opravdu bylo nutné, aby se mi paní musela omlouvat? Byl bych mnohem radši, kdyby k tomu vůbec nemusela mít důvod. Copak se podobným situacím nedá předcházet? Vždyť někdy stačí tak málo.

Tomu málo se říká vodítko. A zpravidla bývá mnohonásobně levnější než váš pes, případně následující opletačky s úřady.

Ale dobře. Tentokrát šlo jen o zašpiněné oblečení. Vlastně se celkem nic nestalo.

Ovšem může to být i horší. A následky závažnější.

Malý pes bez vodítka a náhubku pro dospělého člověka zpravidla nepředstavuje výrazný problém. Možná vás, podobně jako mě, trochu pošpiní, dámám případně potrhá nylonové punčochy. Bývá to nepříjemné, ale i v těch vyhrocenějších případech většinou dojde maximálně k nějaké expresivní slovní přestřelce mezi vámi a páníčkem či paničkou. Oblečení se vypere, dámy si pořídí nové punčochy a život jde dál.

Ale co když jde o nějaké větší plemeno?

Přiznám se, že to pro mě není zrovna příjemný pocit, když někde poblíž vidím nějakou volně pobíhající velkou „bestii“ bez vodítka a zároveň bez náhubku. Samozřejmě se v psích plemenech trochu vyznám, a tudíž počítám s tím, že když si to proti mně mašíruje volně pobíhající irský setr nebo nějaký druh retrívra, můžu být v klidu, protože tato plemena, bez ohledu na jejich velikost, bývají velmi přátelská a přítulná.

Ale v případech, kdy se tváří v tvář setkám s nezabezpečeným pitbullem, dobrmanem, rotvajlerem či podobně nevyzpytatelným plemenem, už to nebývá tak veselé. Ano, i tohle byly situace, se kterými jsem se už setkal a stále setkávám. V takových chvílích si vždy směrem k páníčkovi říkám: „Sakra, drž si toho tvýho psa!“

Musím to zaklepat. Zatím mě nikdy žádný pes vyloženě nenapadl. Ovšem jednou jsem měl namále. Procházel jsem podél domu, o kterém jsem věděl, že jej hlídá ostražitý německý ovčák. Vždy na mě zuřivě štěká, když mám zrovna cestu kolem. A to je v pořádku. Němečtí ovčáci jsou mimo jiné skvělí jako ochránci rodiny a strážci pozemku. Ale jsem rozhodně radši, když mě jakožto náhodného kolemjdoucího a hlídacího psa odděluje nějaká bariéra.

Ale co se nestalo. Když jsem jednoho dne procházel v blízkosti tohoto stavení, jeho majitelé z nějakého důvodu nechali otevřenou branku od plotu oddělující jejich soukromý pozemek od veřejné polní stezky. A svého psa si nezabezpečili. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem za svými zády slyšel přibližující se štěkot obávaného německého ovčáka.

„Kruci, tohle se mi nelíbí…“

Pomalu jsem se připravoval na konfrontaci, se kterou jsem neměl žádné zkušenosti. Jakou taktiku jen použít? Útěk na nejbližší strom? Ale poblíž nikde žádný strom nebyl. Nakonec jsem se rozhodl dělat jakoby nic. Nerušeně jsem pokračoval svou cestou a psa si nevšímal, což se později ukázalo jako správné řešení, i když úplně komfortní to pro mě tedy nebylo. Pes nakonec nebyl tak zlý, jak by se mohlo zdát, a projevil se vlastně jako dobrák od srdce, který mě svým štěkotem jen odprovodil poněkud dále od jeho teritoria. Ale můžu se vždycky spolehnout na jeho chování? A byl by i jeho majitel ochotný dát za něj ruku do ohně?

A vůbec, není v tomto případě označení majitel příliš silné slovo? Nejsem si jistý.

I když vás nezabezpečený pes nenapadne, už jen to vystavení nepříjemné situaci je za mě prostě špatně.

V České republice se povinnost opatřit psa vodítkem a (nebo) náhubkem řídí individuálními vyhláškami jednotlivých měst a obcí.

Já žiju v Brně. Pro Brno se povinnost vodítka nebo náhubku vztahuje na všechny psy v šalinách a dalších prostředcích hromadné dopravy a zároveň ve veškerém veřejném prostranství bez ohledu na plemeno či velikost psa. Typicky tak jde o místa jako ulice, chodníky, náměstí, sídliště, parky nebo trávníky atd. Pes navíc musí být pod neustálým dohledem a přímým vlivem majitele. Prostory, na kterých se psi mohou pohybovat volně bez vodítka a bez náhubku, bývají označeny informativní tabulkou. To bývají většinou klasické výběhy pro psy. Výjimku v těchto omezeních mají pouze psi vodicí, asistenční a záchranářští.

Míru dodržování této vyhlášky ponechám na posouzení čtenářů z Brna.

Sporným bodem jsou místa jako lesy, louky, pole, polní cesty. Pokud jsou tato místa osazena např. lavičkami nebo odpadkovými koši, nabývá i les nebo polní cesta charakteru veřejného prostranství.

Ale i kdyby les nebo louka nespadaly pod kategorii veřejného prostranství, většinou se na ně vztahuje zákon o myslivosti, který zakazuje nechat psa volně pobíhat mimo vliv svého majitele. Pes v takovém případě sice může být puštěný, ale musí být u majitele a pod jeho kontrolou.

Taková jsou pravidla. A přesto i na sídlištích nebo dokonce v centru města vídám velká psí plemena bez vodítka a bez náhubku. Každoročně tak u nás dochází k několika stovkám napadení psem, kterým by se dalo jednoduše předejít, pokud by zodpovědné osoby byly opravdu zodpovědné.

Teď úplně slyším, jak si někteří z vás říkají: „Ty jsi ale necitlivá a netolerantní zrůda! Můj Šmudlíček si bude běhat, kde jen bude chtít!“

No prosím, jak je libo. Ale uvědomte si, že v takovém případě riskujete zdraví někoho jiného. A vás pak bude čekat mnoho nepříjemného. Není přece jen lepší se pojistit?

V České republice každým rokem dochází k vyšším stovkám napadení člověka psem, z toho necelá polovina případů vyžaduje hospitalizaci. Je to moc, nebo málo na téměř jedenáct milionů obyvatel? Na tom vlastně nezáleží. Podstatné je, že většina těchto napadení je naprosto zbytečná a dalo by se jim jednoduše předejít.

To ale není všechno.

Často se také můžeme setkat s tím, že páníčkové své pejsky vodí tam, kde nemají co dělat. Rád jezdím do Luhačovic, které zahrnují, jak už to v lázeňských městech bývá, lázeňskou zónu, kam mají zákaz vstupu psi a cyklisté. Tato zóna je opatřena cedulemi, které tento zákaz zřetelně připomínají. Co v lázeňské zóně běžně vídám? Psy (a cyklisty). To vymezení lázeňské zóny má svůj důvod a ani použití vodítka v žádném případě není důvodem pro udělení výjimky.

Dalším nešvarem některých pejskařů je, že se chovají, jako by celá šíře chodníku nebo parkoviště patřila jen jim a jejich psu. Kolikrát mi už kdejaký pes, ač na vodítku, vběhl pod nohy. Vrcholem bezohlednosti jsou dvě starší dámy, které téměř denně potkávám na našem sídlišti, jak dlouhé hodiny vysedávají na lavičce u chodníku se svými psy, jimž se nevěnují, protože si celé odpoledne mezi sebou povídají. Nejenže to pro jejich pejsky musí být neskutečná nuda, ale zároveň nechávají vodítka natažená až k protějšímu trávníku. A vy lidi, vy si ta vodítka klidně snožmo přeskočte. Nebo i rozkročmo, jak je libo.

A ti z vás, kteří, podobně jako já, bydlí v panelovém domě, nejspíš dost dobře vědí, co to obnáší, když někdo z vašich sousedů má pejska, který nesnese, pokud je delší dobu sám.

Spousta lidí by chtěla pejska. A není se čemu divit. Pes je zábavný společník, hlídač, ochránce rodiny a majetku a jediná láska, kterou si můžete koupit za peníze. Pejsek vám přinese radost.

Ale je dobré položit si otázku, jestli i vy dokážete dopřát radost vašemu pejskovi. Bylo by spojení vy–pes přínosné pro obě strany? Dokážete se o svého pejska správně postarat? Dokážete mu zajistit dostatek pohybu? Dokážete zabránit tomu, aby se dostal do nepříjemných situací? Dokážete zajistit, aby tyto nepříjemné situace sám nezpůsoboval? Dokážete zajistit, aby nezůstával dlouhé hodiny zcela sám?

Pokud ne a vaším jediným hnacím motivem k pořízení psa je „JÁ prostě musím mít psa!“, jedná se z vaší strany o čiré sobectví. Nezlobte se.

I já bych chtěl pejska, i když se to po napsání tohoto článku může zdát stěží uvěřitelné. Sám jsem kdysi jako kluk dostal do péče fenku malého černostříbřitého knírače a dodnes na ni vzpomínám. Ale už jen kvůli tomu, že bydlím v panelovém domě, nepřijde mi koupě nového psa rozumná.

Jak jen tento článek zakončit nějak pozitivně? Přece jen jedno určité zlepšení vidím, i když někteří se mnou možná nebudou souhlasit.

Už dlouhá léta jsem totiž nešlápl do ničeho mazlavého.

Chtěl bych věřit, že ke zlepšení dojde i ve zbývajících oblastech spojených s opatrovnictvím psů. Pro naši zemi se totiž za poslední léta mezi námi samotnými mimo jiné vžilo označení „Čoklistán“. Proč asi? Copak to tak chceme? A můžeme s tím něco udělat?

Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte. A nezapomeňte dát lajk a odběr, aby vám neunikl žádný z mých vytříbených článků (prosím, neberte mě vážně. Jen si dělám psinu z youtuberů).

https://zvirecizpravy.cz/kousnout-muze-i-pratelsky-pes-cesti-lekari-resi-az-sedmdesat-pripadu-mesicne/

Obecně závazná vyhláška č. 9/2017, o pravidlech pro pohyb psů. 2017, STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO