Evoluce jako fakt v souladu s islámskou vírou

Motto: „Evoluce není jen teoretický koncept, ale experimentálně potvrzený fakt, stejně jako gravitace. Stejně jako gravitační teorie vysvětluje, proč jablko padá ze stromu, evoluční teorie vysvětluje, proč se organismy mění v čase. Obojí můžeme experimentálně potvrdit a pozorovat.“

Evoluce nastává tehdy, když procesy jako přirozený výběr, genetický drift apod. působí na genetické variace v populacích a postupně vedou k biologické rozmanitosti - ke vzniku nových poddruhů, druhů i vyšších taxonomických skupin.

Evoluci popisovaly v minulosti různé evoluční teorie. Ty se vyvíjely od nevědeckých zárodků u antických konceptů řeckých filozofů až po vědecké teorie o přírodním výběru dnešní doby. Charles Darwin (a nezávisle na něm i Alfred Russel Wallace) jako první objevili základy fungování přirozeného výběru. Jejich teorie se potvrdila, ale byla v následujících obdobích stále upřesňována (ne vyvrácena). Evoluce jako proces změny druhů v čase je dnes vědecky potvrzeným faktem na základě rozsáhlých důkazů z paleontologie, genetiky, embryologie, biogeografie a dalších oborů. To, co se stále vyvíjí, jsou vědecké teorie, které upřesňují mechanismy, jak evoluce probíhá.

Darwin a Wallace popsali přirozený výběr jako hlavní mechanismus evoluce (Darwinismus). Později byl Darwinismus upřesněn propojením s paleontologií, embryologií a dalšími novými vědeckými objevy – vznikl tzv. Neo-darwinismus. Ve 20. století došlo k propojení evoluční teorie s genetikou, což vedlo ke vzniku tzv. moderní syntézy. V současnosti je evoluční teorie dále rozvíjena o poznatky z epigenetiky, molekulární biologie či studia horizontálního přenosu genů.

Za zmínku stojí, že i v islámském světě probíhal zajímavý vývoj, zejména v tzv. období zlatého věku islámu. Jednalo se o myšlenkové a filozofické úvahy, které se ale začínaly pomalu prolínat do nově vznikajícího způsobu hledání poznání – s vědeckou metodou.

Čtenář jistě chápe, že evoluční teorie, které mají za úkol popsat realitu pravdivě, nemohou podléhat nějakým filozofickým nebo náboženským dogmatům. Podléhají pouze vědecké metodě – přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda je založena na předpokladu, že kritériem pravdivosti vědecké hypotézy je soulad teoretické předpovědi s výsledky výzkumu (získané důkazy a experimenty). Tento přístup udržuje vědecké hypotézy v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci (= vyvratitelnost), tedy možnost jejich nahrazení, odmítnutí či dalšího zpřesnění.

Evoluční teorie se zabývají mechanismy, které diverzifikují život. A například gravitační teorie ve fyzice se zabývají tím, co způsobuje různé fyzikální jevy (přitažlivost, oběh planet). Nejstarší vědecká teorie na toto téma je Newtonův gravitační zákon. Jeho teorie odpovídá realitě experimentální vědy – dokud se nedostaneme do rychlostí blízkých rychlosti světla a podobných extrémů. To řeší novější a přesnější teorie: obecná teorie relativity (v praxi dochází u slabých gravitačních polí Einsteinova teorie k předpovědím shodným s Newtonovou teorií gravitace). A podobným upřesňováním procházely a procházejí i evoluční teorie.

Věrohodnost evoluční teorie lze popsat několika způsoby, které ukazují její pevné vědecké základy:

Islám historicky podporuje vědu a racionalitu, přičemž Korán opakovaně vybízí věřící k přemýšlení, včetně pozorování přírody a hledání pochopení Božího stvoření. V tomto duchu lze evoluci chápat jako mechanismus, skrze který se projevil Boží plán. Přijetí evoluce jako vědeckého faktu nemusí být v rozporu s vírou v nadpřirozené duchovno, ale naopak může poskytnout hlubší pochopení Boží moudrosti. Věřící, který uznává teorii evoluce, ji může uvést v soulad se svou vírou jednoduše tím, že prohlásí tento proces jako takový za práci Stvořitele.

Evoluční teorie je podložena rozsáhlými empirickými důkazy, od fosilního záznamu po genetiku. Přestože někteří muslimští myslitelé evoluci odmítají na základě doslovného výkladu Koránu, jiní, včetně mnoha islámských teologů a vědců, ji přijímají jako součást Božího stvořitelského procesu. Evoluce v tomto pojetí nefunguje náhodně, ale v rámci Božího plánu, který stanovuje přírodní zákony.

Korán uvádí mnoho veršů, které naznačují postupný vývoj a změny v přírodě. Například:

Tyto verše nejsou v rozporu s postupným vývojem živých organismů, včetně člověka. Pokud Bůh stvořil život skrze přírodní procesy, není důvod, proč by evoluční mechanismy měly být v rozporu s vírou. Stvoření Adama „z hlíny“ (jak nacházíme v jiných koránských verších a zaznamenaných hadísech) poté neznamená, že by byl první člověk doslova uhněten z hlíny jako takové. Ve skutečnosti nelze určit konkrétní moment vzniku nějakého živočišného druhu včetně člověka, protože u druhů se postupně kumulují malé změny a nedochází k tomu, že by jeden druh najednou porodil člena jiného druhu – přechod je postupný přes množství jiných užitečných malých změn. Ty změny mohou probíhat celou řadou evolučních mechanik. Tu postupnou proměnu druhu na druh si můžeme představit na podobnosti dětí a rodičů. Člověk bývá podobný svým rodičům. A jeho rodiče jsou potom podobní jeho prarodičům. A jeho děti se mu poté také budou podobat. Jenže když si vezmeme prarodiče a pravnoučata – už tam během pár generací takovou podobu nevidíme (nedochází-li k příbuzenským sňatkům). A přitom z generace si podobnosti všímáme, když ale vezmeme vzdálenější generace, podobnost se ztrácí. A tak, když si vezmeme třeba ze savců hrochy a kytovce, nevidíme mezi nimi na první pohled podobnost. Budeme-li sledovat linii předků hrochů (a dalších sudokopytníků, jako jsou jeleni či krávy), dostaneme se přes řadu postupně se měnících generací k dávnému předkovi „X“, který už se dnešním hrochům nepodobá. Linie potomků však nebyla nikdy přerušena. Podobně při sledování vývojové linie delfínů a velryb dojdeme ke stejnému předkovi „X“. Z něj se postupně vyvinuly dvě dnes odlišné skupiny – kytovci a sudokopytníci.

Přestože hroši vypadají na první pohled spíš jako prasata nebo nosorožci (a starověké a středověké vědění je tak mohlo dávat do souvislosti a druhové příbuznosti), genetické a fosilní důkazy ukazují, že jsou nejbližší žijící příbuzní kytovců. Sdílejí například podobné struktury ve stavbě lebky, zubů a některé unikátní biochemické znaky, jako je produkce speciálního kožního sekretu („krevního potu“), který připomíná slizovitou vrstvu na kůži velryb.

Adam tedy nebyl „prvním člověkem“ ve smyslu fyzické podoby – žádný Homo heidelbergensis přímo nevytvořil neandrtálce v Evropě ani Homo sapiens v Africe. Lidský druh se naopak postupně vyvíjel, v Evropě jedním směrem, v teplé Africe jiným, a zrodily se tak dvě odlišné linie – dva druhy či poddruhy, podle toho, jak definujeme pojem „druh“. Společného předka sdílely obě linie přibližně před 600 tisíci lety. Neandrtálci se jako samostatný druh vymezili až kolem 400 tisíc let zpátky – malé evoluční změny trvaly dlouho, než vznikl nový typ člověka, odlišný od svého předchůdce Homo heidelbergensis i „bratrance“ Homo sapiens.

Tyto závěry potvrzuje DNA, která umožňuje určit míru příbuznosti i její stáří. Neandrtálci přitom, stejně jako Homo sapiens, dokázali používat oheň, vyrábět složité lovecké nástroje, komunikovat – a pravděpodobně i mluvit. Měli svou kulturu, umění, malby, dekorace a pohřbívali mrtvé, tedy prožívali život velmi podobně jako naši předci. Nakonec byli Homo sapiens vytlačeni, ale zanechali po sobě genetické stopy, zejména v populacích v Asii, kde přežívali nejdéle, a částečně i v Evropě.

Kam poté zařadit Adama, „prvního člověka“? Víme, že „první člověk“ po fyzické a genetické stránce neexistuje, můžeme si jen vybrat nějaký okamžik dějin a tam podle znaků (morfologických, genetických, ekologických) říct: „Zde už se liší od předchozího druhu, je to nový druh! Homo XY!“ A byl Adam předchůdce H. sapiens a zároveň i H. neandhertalis? Když obě tyto lidské skupiny (druhy) už měly rozvinutou kulturu a duchovní prožívání světa? Nebo byl až pozdějším člověkem, který se stal „novým druhem člověka“ díky Božímu poselství, čímž se dostal jeho druh na novou úroveň existence?

Věříme, že Adam byl prvním, který dostal Boží zjevení, a pro většinu muslimských učenců byl fakticky žijící osobou někdy v minulosti. Určitě zde není možné vyřešit, jestli žil před 70 tisíci lety, nebo před 500 tisíci lety. K tomu nemáme dost informací. Ale můžeme řešit to, o čem čteme v Koránu, tedy o tom, jak byl Alláhem „stvořen z hlíny“. A to se dá vykládat mnoha způsoby, v souladu s fakty vědy. Opět, evoluční teorie se vylepšuje a vyvíjí, ale není možné ji popírat jako fakt, který existuje v přírodě i u lidí.

Co se říká o stvoření Adama?

Příběh stvoření Adama pak lze chápat jako zjednodušené vyprávění původu člověka. To nevylučuje historickou postavu Adama jako proroka Božího, prvního věřícího člověka v Jediného Boha tak, jak chápeme v islámu, bez přidružování.

Přijetí evoluce jistě nepopírá existenci duše ani duchovní dimenze člověka. Islám učí, že lidská bytost není definována pouze tělesnou formou, ale i duchem, který jí vdechl Bůh (rúh). I když se fyzické tělo člověka vyvíjelo skrze biologické procesy, jeho duchovní podstata je darem od Boha, který dává lidstvu vědomí, morálku a svobodnou vůli. Odmítání evoluce jako vědecky podloženého faktu může působit dojmem, že věřící ignoruje široce přijímané poznatky současné vědy. To může oslabovat jeho důvěryhodnost v dialogu o vztahu víry a racionality. Tím pádem ani nemůže efektivně působit v islámské osvětě, protože i kdyby znal celý Korán nazpaměť a byl morálně a eticky příkladným člověkem, diskvalifikuje se z rozumné debaty o pravdivosti islámu tím, že bude popírat jiné evidentní pravdy světa. Jak může k islámu vzývat člověk, který (v dnešní době!) například věří, že Země je středem vesmíru a Slunce obíhá kolem něj, nebo kdo věří, že Země je placatá a gravitace neexistuje? Ten, kdo popírá existenci evoluce jako takové, působí na ostatní velmi podobným dojmem, jako u těch jednodušších příkladů o kulatosti země.

Během islámského zlatého věku (8.–14. století) muslimští učenci jako Al-Fárábí, Avicenna (Ibn Síná) či Alhazen (Ibn al-Haytham) zdůrazňovali racionalitu, pozorování a experimentální metodu. Tento přístup vedl k rozvoji přírodních věd a nebyl vnímán jako hrozba pro víru. Dnes mnoho muslimských vědců pokračuje v této tradici a vidí evoluci jako součást Božího řádu. Pozor, věřící nepovažují evoluci za nějakého jedinečného hybatele událostí (hybatel, který jinak ani nevysvětluje vznik planet, hvězd, galaxií a samotného vesmíru). Věřící, který uznává teorii evoluce jako vědecký fakt, ji může uvést v soulad se svou vírou logicky tím, že označí tento proces za dílo Boží a záměr Stvořitele.

Racionální přístup k evoluci v islámu umožňuje harmonické propojení vědy a víry. Evoluce jako proces může být chápána jako nástroj Božího tvoření, přičemž lidská duchovní podstata zůstává výsledkem Božího zásahu. Tento pohled podporuje nejen hlubší pochopení přírody, ale i smíření mezi vědeckým poznáním a teologickým přesvědčením.

To, že každý jednotlivý život člověka začíná spojením pouhých dvou buněk a jejich genetických informací (vajíčko a spermie, stejně jako u jiných živočichů), neznamená, že by byl člověk pouhým nárůstem hmoty dělících se buněk. A stejně tak fakt, že člověk je potomkem hominidů, kteří jsou skupinou savců, kteří se adaptovali na souš přes formy obojživelníků, kteří mají původ v rybách atd., není pouhým přenašečem dědičné informace a jejich mutací – je přenašečem genů, které ve své kombinaci umožňují, aby člověk byl hostitelem své duše, která se dokáže ptát: „Kdo jsem, odkud přicházím a kam mířím?“ Duše, která si uvědomuje sebe sama a musí čelit výzvám života a hodnotit následky svých činů a zpracovávat etiku a morálku. Duše, která může naplno vnímat unikátní umění, prožívat lásku. A duše, která je nucená vyrovnat se se znalostí své nicotnosti, zdánlivě náhodné a nepochopitelné existence, a ze všeho nejvíc nucená se vyrovnat s faktem své vlastní smrtelnosti.

Výše zmíněný text prezentuje jeden z myšlenkových proudů v soudobém islámském myšlení, který navazuje na racionální přístup k islámu a jeho věroučným textům, prolínající se celou jeho historií od raného středověku až po dnešek. Faktem ovšem je, že světová muslimská populace je v tomto ohledu velmi rozmanitá, stejně jako v přístupu k evoluci a zejména k evoluci člověka.

Podle dostupných průzkumů (viz zdroje na konci článku) v zemích jako je Afghánistán, Pákistán nebo Irák přijímá evoluci jako fakt třetina, někdy i méně, místních muslimům. V zemích jako Libanon, Maroko, nebo Kazachstán, naopak dvě třetiny muslimů, někde i tři čtvrtiny, nemají s evolucí žádný problem. U muslimů v Evropě situace velmi kolísá, například je obří rozdíl mezi Albánci v Albánii (dvě třetiny evoluci přijímají), a Albánci v Kosovu (jen jedna třetina evoluci přijímá). V západní Evropě existuje souvislost mezi tím, kolikátá generace muslimů se člověk ptá, muslimové v záp. Evropě narození více akceptují racionální nedogmatický přístup k islámu, a jejich děti a dnes i vnuci ještě více. Stále je ale akceptace evoluce (zejména evoluce člověka) nižší, než mezi věřícími křesťany, nebo ateisty. Existuje výrazná korelace mezi všeobecnou úrovní rozvoje země, nebo možností přístupu ke kvalitnímu (a sekulárnímu vzdělání) a na druhé straně přijímání evoluce v dané zemi. Z toho důvodu jsou počty muslimů odmítajících evoluci kvantitativně vysoké.

Dalším problémem je filozofické nastavení a vnímání role náboženství v životě jednotlivce a společnosti. Velká část narativů o „správném chápání islámu“ dnes stagnuje kolem tradičního doslovného vykládání textů a dogmatismu. Přitom vědy, včetně filozofie s různými pohledy na věroučné texty, v prvních staletích tzv. islámského zlatého věku velmi prosperovaly. Bohužel cca v desátém století začal převládat dogmatický formalismus (díky politickým a silovým perzekucím vůči ideovým oponentům, kterých se dopouštěli tehdy různí vládci prosazující "své varianty výkladů"). A další rány dostaly islámské vědy paralyzujícími invazemi (Mongolská, Turecká, koloniální). Trochu paradoxně přežilo nejvíce z pokročilé islámské filozofie z Andalusie ve Španělsku po reconquistě, když ovlivňovala velmi výrazně tehdejší (křesťanské) učence v jihozápadní Evropě. Dalším důvodem k fixaci na dnešní převládající dogmatismus a literalismus je tzv. islámská obroda. Ta sice používá hesla „islám je řešení“ nebo „obnovení zlatého věku islámu“, která evokují potenciální modernizaci a rozvoj, ale de facto jde o fixaci jedné z raně středověké varianty přístupu k islámu a věroučným textům. Děje se to v rámci údajné „očisty islámu“, a to podle „vzoru zbožných předků - selef“, a staví se zcela do opozice proti racionálnímu přístupu odmítající, že oni „zbožní předci“ žili v konkrétní době, specifické společnosti a geografické lokalitě. A stejně tak odmítají že tato specifika se týkají také koránských textů a hadísů, které byly (podle ne-fundamentalistických pohledů) zapsány, uspořádány a redigovány někdy, někým a v nějakých souvislostech a podmínkách.

Fundamentální literalismus jako převažující pohled dnes odolává mimo jiné i díky tomu, že mezi jeho zastánce patří nejbohatší ropné autokracie, které podporují zavádějící heslo „islám je jen jeden“. To v jejich pojetí znamená „islám nemá více výkladů“, a de facto si přisuzují monopol na to, jak islám prezentovat a propagovat. Takže pro opravdu svobodnou islámskou filozofii tam není místo a naopak k největšímu rozvoji moderního islámského myšlení dochází jinde, často tam, kde je větší svoboda projevu a kde není možné zabránit většinové populaci v přístupu k lavině nepopiratelných vědeckých důkazů o tom, že člověk vychází biologicky ze zvířecí říše (viz muslimští učenci z Velké Británie, Rakouska, USA, arabských zemí sev. Afriky,). Ale to už je jiné téma…

Zde je seznam některých novodobých muslimských učenců a vědců, kteří přijímají evoluci, včetně evoluce člověka, jako jasný vědecký fakt, který je různými způsoby slučitelný s islámským náboženstvím:

Dále stojí za zmínku islámští učenci, kteří se přímo tématu evoluce nevěnovali ve svých studiích, ale jejich racionální přístup k islámu otevírá (nebo otevřel) ostatním cestu ke změně narativů při výkladech věroučných textů a dogmat:

Starší verze článku mi byla publikována v roce 2025 na muslimském webu Islám racionálně.