Kam směřuje ruská válka proti Ukrajině v roce 2023 i v daleké budoucnosti

Text obsahuje tyto kapitoly:

První půlka roku 2023: Rusko bude pokračovat ve své „částečné“ mobilizaci do té míry, že dojde skrytě k mobilizaci všeobecné. Zároveň bude pokračovat trend z roku 2022 a Rusko přeorientuje své průmyslové kapacity na válečnou výrobu s tím, že nedostatkový materiál bude dovážet obcházením sankcí. Konkrétně přes Čínu, Kazachstán, Gruzii a materiál nevojenského charakteru klidně i přes Turecko.

Už od začátku zimy 2022/23 vidíme (po ústupu z nehájitelných pozic u Chersonu) ruský územní postup „salámovou metodou“. Jde o pomalou útočnou taktiku, která přináší vysoké ztráty na obou stranách, ale nakonec vede k územním ziskům, což je to, o co Rusku jde. Zřejmě v tomto roce uvidíme i pokusy o překvapivé ruské ofenzívy (Charkov, Záporoží, Doněck). Pomalý, ale jistý postup ruských jednotek může ruské velení provádět takto: Nově mobilizované a nedokonale vycvičené jednotky budou bránit pozice na stabilnějších úsecích fronty. Zkušenější jednotky tak nemusí sedět v zákopech při obraně, ale mohou být uvolněny pro útoky. Ruské velení si vybere jeden konkrétní úsek fronty, ke kterému přesune své nově uvolněné kvalitnější vojáky, podpoří je třeba i elitními výsadkáři a mariňáky a vytvoří tak dočasnou lokální převahu nad ukrajinskou obranu. V ruské taktice jsou takové vhodné úseky předem „připravovány“ dělostřelectvem tak, aby zničili co nejvíce obranných pozic, bez ohledu na množství použité munice a druh cílů. Na krajinu verdunského typu se promění nejen zákopy kolem měst, ale i všechny vysoké budovy v obydlených oblastech, stejně jako budovy s potenciálními úkryty a bunkry, tedy často školy, průmyslové podniky a nemocnice. Vesnice a města v rozvalinách bez fungující infrastruktury se v městském boji stávají smrtící pastí pro útočníky, ale nakonec jsou stejně těžko udržitelné z hlediska obránců kvůli komplikovanému zásobování a často kvůli obklíčení. Obránci, kteří nechtějí riskovat zbytečné ztráty, se nakonec stáhnou a Rusko tak získá další kus území k okupaci… Pak může koncentrovat síly na jiném úseku fronty, kde se scénář opakuje, dokáží-li vytvořit dočasnou početní převahu nad obránci. Samozřejmě že někdy využívají mobilizované muže i v útoku, ale spíše při průzkumu bojem, kdy jde vlastně o vyslání živé lidské návnady ukrajinské obraně, která návnadu s lehkostí zlikviduje, ale odkryje tak svoji sílu a pozici ruskému dělostřelectvu.

Zapojení Běloruska do války je i nadále nepravděpodobné: Lukašenko si bude kupovat přízeň Putina jako doposud tím, že umožní letecké a raketové útoky ze svého území a dále bude trénovat a léčit ruské vojáky a dodávat munici.

Západ nebude v tomto období stíhat vyrábět munici pro ukrajinské zbraně v míře jako Rusko a ani nebude moci doplnit ukrajinské zbraně západními, protože jich už nemá dost ani pro sebe. Pomalé dodávky budou hlavním důvodem stagnace ukrajinských útočných plánů při osvobozování okupovaných území.

Ukrajina možná zvládne menší protiofenzívy. Asi nejsnadnější je její provedení v Luhanské oblasti. Naopak v Záporoží by ukrajinská ofenzíva bez masivní početní převahy, bez silných obrněných formací (případně doplněných leteckou podporou) způsobila obří ztráty útočníkům a nemusela znamenat průlom. Problémem bude, že Ukrajina nebude mít na žádné frontě dost vycvičených lidských zdrojů ani zbraní na definitivní průlom a bude stále spíše v defenzivě bez iniciativy. Dalším důvodem bude stále poničená infrastruktura v zázemí, která bude odčerpávat materiální i lidské zdroje a komplikovat logistiku. Západní vojenská pomoc v tancích, bojových vozidlech pěchoty a raketách bude stačit k obraně klíčových úseků fronty, ale asi ne k masivnímu a úspěšnému protiútoku. Západ zcela jistě značně už od začátku roku 2023 podporovat svůj vlastní vojensko-průmyslový komplex, ale stále nedostatečně pro dlouhotrvající či gradující válku, kterou si snaží (zejména západní Evropa) nepřipouštět. Desítky moderních zbraňových systémů jen vyváží stovky a tisíce ruských (starých a nových, spolu s běloruskými, severokorejskými, íránskými) a pro získání převahy před koncem roku 2023 už to nebude stačit.

Druhá půlka roku 2023: Věřím, že se v tomto roce vrátí energetická krize (přesněji řečeno vysoké ceny energií) se zvyšující se poptávkou před podzimem a zimou a znovu oživenou obří Čínskou ekonomikou, která bude soupeřit o zdroje. Nepomůže tomu ani fakt, že ruský vývoz surovin na světový trh se bude kvůli sankcím asi i nadále snižovat, protože jeho kapacity vývozu na „jih a východ“ nejsou srovnatelné s vývozem západním směrem. I dopravní kapacity budou zřejmě omezené = dražší, kvůli hrozícím sankcím dopravcům prodávajícím ruské suroviny za ceny nad limity určenými EU a G8 (de facto dnes G7) a kvůli všeobecně rostoucímu zájmu o transport. Vyšší nárůst cen může přijít nejpravděpodobněji v létě, když se budou zároveň kupovat zásoby na následující zimu. Energetickou krizi může prohloubit i mnoho jiných faktoru. Například případná západní kritika Ázerbájdžánu za jeho válečné zločiny při připojování Karabachu, dojde-li k další intenzivní fázi Arménsko-Ázerbajdžánské války. Evropa by tak mohla přijít o část slíbeného plynu… Může nastat i íránské narušování vývozu ropu z Perského zálivu při krizích na Blízkém východě, nebo i rostoucí ruský vliv (klidně i sabotáže) v Nigérii a jinde.

Rusko svou dlouhodobou přípravou každopádně naakumuluje velké živé i materiální síly na pokus o rozhodující ofenzívu na léto/podzim 2023 (jestli-ne už na jaro, což by bylo spíše preventivní udržování Ukrajiny v obraně, aby nemohla koncertovat síly na svůj vlastní útok). Cílem ruské ofenzívy bude jako obvykle po kouskách (pomocí lokální početní a dělostřelecké převahy) vytvářet území zničené země, kterou pak okupuje a postoupí dál k jinému úseku.

Západ si konečně do všech důsledků v průběhu roku uvědomí, že válka může trvat ještě dlouho a Rusko může stále více profitovat ze své početní převahy a ekonomiky převedené do válečného režimu. V mnoha zemích jede výroba/oprava zbraní a munice naplno (Bulharsko, ČR, Polsko, Turecko), ale stále se nejedná o aktivaci nových masových výrobních kapacit západní produkce a silnou státní systematickou podporu novému vojenskému průmyslu s vysokou prioritou. S tím pomalu začínají USA, zbytek stále žije převážně ze zásob, dovozu a převozu zbraní a nová výroba je na nízké úrovni.

Další vývoj záleží stále více na vnitřní situaci v Rusku a na tom, jak se podařilo mezinárodní pro-ukrajinské koalici aktivovat svůj vojensko-průmyslový komplex v předchozích měsících. Označil jsem je barvami, s popisem dlouhodobého vývoje a časového rámce:

Varianta šedá: Putin a zamrznutý konflikt (2030-2040)

Rusko se bude snažit získat co nejvíce území, do března 2024, a prezentovat tak vítězství v prezidentských volbách. Kandidovat bude opět Putin, vládnoucí Rusku od roku 1999. Veřejnost bude spokojena/zastrašena a Putin samozřejmě znovu zvolen, nehledě na skutečné preference obyvatel. Po této stabilizaci ruské vnitřní politiky dojde k zamrznutí válečného konfliktu. Rusko přestane aktivně útočit po zemi a zabírat nová území, ale bude nadále terorizovat Ukrajinu občasnými raketovými údery. Mezitím bude Putin nabízet ne mír, ale příměří. Klidně i nějaké lokálně omezené, například v kontextu jaderné bezpečnosti kolem jaderné elektrárny u Záporoží. Evropa může mít stále ekonomické problémy kvůli cenám energií v zimě 2023/24, což může nahrávat společenským krizím uvnitř EU a utvrdí Rusko ve své pozici morálně silného a vytrvalého hráče, na jehož straně je čas.

Rusko může doufat v nějakou formu příměří při maďarském předsednictví EU v druhé půli roku 2024 pomocí Orbána, nebo na dobu Olympijských her v Paříži a Macronovu špatně skrývanou touhou zapsat se do historie uzavřením míru v Evropě. Konflikt ale neskončí, ať už bude nějaké příměří dohodnuto, nebo ne. Se snižující se intenzitou bojů a menšími ztrátami se bude válka vytrácet z veřejného prostoru na Západě a stane se z ní nepříjemný zamrzlý konflikt ve stylu „Abcházie“= Rusko bude na vzdory mezinárodnímu právu už trvale kontrolovat a rusifikovat okupované území. To zároveň k velké radosti Ruska znemožní integraci Ukrajiny do EU a NATO, bez stabilních hranic je to nereálná vidina. Nová železná opona se vytvoří a jak Krym, tak Donbas budou pod ruskou okupací na další desítky let, protože Západ ani přes větší zbrojení nedokáže Ukrajině pomoci překonat ruskou početní převahu a spustit rozhodující ofenzívu k úplnému osvobození celé Ukrajiny. V případě, že se budou střídat klidnější období konfliktu s vyhrocenými válečnými situacemi, Ukrajina může nakonec mít dílčí úspěchy, ale nevrátí se plně do mezinárodních hranic, protože početní převaha mobilizovaného a militarizovaného Ruska bude nepřekonatelná.

Situace bude to trvat „nekonečně dlouho“ do té doby, než dojde k transformaci Ruska opouštěním pro-Putinovského kultu po jeho smrti za jeho nástupce či nástupců ve stylu Kubánské transformace, kdy je k tomu povedou pragmatické důvody ekonomické stagnace a izolace. Ruské elity by došly k poznání, že ve velmi dlouhodobém měřítku se Rusko nemůže rovnat „kolektivnímu Západu“ s rozvíjejícími se demokratickými občanskými společnostmi. Při desetiletích konfrontace by se ukázala ideová, ekonomická a vojenská síla Západu. Takovou konfrontaci nezvládl ani Sovětský svaz s RVHP a Varšavskou smlouvou, nezvládne to ani mnohem slabší Rusko téměř bez spojenců. Tato druhá studená válka s žhavým místem na Ukrajině skončí stejně, jako ta první – vítězstvím liberálních demokracií s volným světovým trhem. Ukáže se, že vytvoření „proti-západní koalice“ byl jen sen, který ale Čína, Indie, ani Brazílie natož pak Turecko či a další nebudou chtít platit ze své kapsy ani roku 2022, ani roku 2032. Naopak Rusové, kteří nebudou mít možnost dlouhé roky hlasovat u volebních uren, budou nadále hlasovat nohama - emigrovat.

Až nutná transformace post-Putinovského Ruska by otevřela dveře ke skutečným mírovým jednáním. Nové Rusko by mohlo uznat návrat Donbasu Ukrajině v nějaké federativní formě (a se zárukami) za znovuobnovení ekonomické spolupráce se západem a normalizaci vztahů. USA by si mohly rády uvolnit ruce pro svou podporu spojenců v Pacifické oblasti. Vzhledem k domácímu publiku a propagandě si nemusí ruské vedení budoucnosti dělat žádné starosti: vidíme to i dnes, stačí změnit rétoriku a z útočné války se stane obranná, z prohry se stane vítězství a z Putina se stane svatý, který zachránil Rusko od invaze z NATO. Tento mírový proces může probíhat v letech 2030-2040, nebo i později, v závislosti na vývoji ruské domácí politiky. Otázka Krymu bude mírový proces možná komplikovat další desítky let v režimu zamrznutého konfliktu i nadále, protože ani Rusko, ani Západ, nemají kam ustoupit. Pro Rusko by ztráta Krymu znamenala prohru, kterou by asi ani propaganda nedokázala přetvořit ve vítězství. A pro Ukrajinu a Západ by to znamenalo uznání, že mezinárodní právo neplatí a je jen kusem papíru, což by ohrozilo celý novodobý systém suverénních států. Byl by to precedens umožňující nedemokratickým diktátorským státům a totalitám takto postupovat vůči svému okolí, který by vedl k novému vojenskému imperialismu a neokolonialismu větších států vůči menším, bez ohledu na mezinárodní právo. Situace, kterou sleduje zejména Čína. OSN by skončila naprosto stejně, jako její předchůdkyně, Spojené národy, tedy neúspěchem garantovat kolektivní bezpečnost. Tomu se bude snažit Západ za každou cenu zabránit a v případě trvání zamrznutého konfliktu do éry post-Putinovského Ruska může dojít k nějakému Šalamounskému řešení, jak problém vyřešit: Federalizace s ruským pronájmem základen, referendum pod dohledem OSN (kdy už bude většina pro-ukrajinských obyvatel a Tatarů dávno pryč), rozdělení území a podobná nedokonalá řešení daleké budoucnosti, následující po desetiletích konfliktu a bojů.

Varianta žlutá: Putin a ukrajinský vojenský úspěch (2024-2025)

Putinův systém bude i zde pokračovat vítězstvím Putina v prezidentských volbách v březnu 2024, ale vojenská situace se obrátí proti němu: Evropa a USA nevymění svou podporu pro-západní Ukrajině za nespravedlivý mír (uznání okupace a anexe některých ukrajinských území).

Evropa a USA v průběhu roku 2023 úspěšně reaktivují svůj vojensko-průmyslový komplex, který umožní přezbrojení Ukrajinské armády a v dlouhodobém měřítku i překonání kapacit Ruska. Nebo sama ruská průmyslová výroba nedokáže vyzbrojit novou velkou mobilizovanou armádu a ta tak nevyužije své kvantitativní výhody nad Ukrajinou. Díky silnější armádě, nebo neúspěšné mobilizaci velkých ruských mas, se tedy Ukrajina může vojensky prosadit a osvobodit celé své území. Bude toho dosaženo díky těmto faktorům, které válku ovlivňují od jejího počátku:

Úspěšný ukrajinský útok značně například v Luhanské oblasti, kam Rusko přesune své rezervní síly. Poté dojde k ukrajinskému útoku směrem na jih mířící na Melitopol a dále k moři směrem na buď na Mariuopol, nebo Berdiansk, nebo ke Krymu, rozdělující Ruskem okupované území na dvě části. Takový úder by bez debat znamenal, že Ukrajina míří nezadržitelně k vítězství a bude mít zcela na dosah jak Krym, tak i zbytek Donbasu. Došlo by k výrazné komplikaci v ruské logistice, možná i masovému exodu z Krymu, ale určitě k narušení ruské morálky. Vyvrcholením ofenzívy by byl ruský ústup z Krymu a Donbasu. Takový úspěšný útok se těžko stihne uskutečnit před ruskými prezidentskými volbami na jaře 2024. Ruská elita bude mít i v případě takové porážky svoje pozice už legálně a oficiálně upevněné na další volební období a veškerá opozice bude na svém nejnižším bodě. Putin nebude muset (ani reálně moci) reagovat nepřiměřeně nebezpečnými kroky, jako jsou zbraně hromadného ničení. Rusko zároveň nebude mít už volné vojenské ani finanční prostředky k rozpoutání konfliktu jinde na světě a zkusit se o politiku eskalace pro vylepšení svých vyjednávacích pozic. Z vojenského hlediska považuji za jasné (i ve všech ostatních variantách vývoje), že použití jaderných zbraní by Rusku nepřineslo žádné výhody. Ani ve vojenské oblasti, ani v diplomacii a ani na domácí politické scéně. NATO dalo jasně najevo, že takový krok by pro Rusko v konečném důsledku znamenal více bolestivých ztrát, než potenciálních zisků a kromě silných prohlášení ruských propagandistů se nejedná o situaci, kterou by Putin nebo ruské vojenské velení mohlo pragmaticky zvažovat.

Každopádně režim v Kremlu bude od svého vrcholu v březnu 2024 už jen slábnout, a to jako přímý důsledek zmiňovaného ukrajinského postupu. Ruská opozice dostane druhou šanci nabídnout lidu alternativu: Může vytvořit v ruské apatické společnosti pro-demokratické a liberální cítění, nebo naopak touhu po nacionálně-populistické vládě nových tváří. Nové tváře mohou být staré tváře režimu s novým úsměvem. Spíše ale ve stylu Prigožina, než Gerasimova, který by mohl v takové situaci skončit neslavně, tj.ve vězení nebo pod svým balkónem. Rusko bude v podobné situaci jako po ústupu z Afghánistánu. Bude hledat svého druhého Gorbačova a může dojít i k snahám o samostatnost kavkazských a sibiřských národů. I bez těchto vnitřních politických a národnostních problémů bude Rusko po vojenské porážce (na území Ukrajiny) donuceno uznat celistvou Ukrajinu v mezinárodních hranicích a dojde k nějaké mírové smlouvě. Opět může hrát roli Orbán nebo Olympijské hry. Válka může v tomto ideálním případě skončit nejdříve v roce 2024, v případě pomalejšího vývoje následující rok 2025. Rusko se bude měnit buď v gorbačovském stylu opuštěním totalitních praktik, nebo naopak v severokorejském stylu přitvrzením a izolací. Ukrajina se naopak postupně integruje do evropských struktur.

Varianta rudá: Bez Putina a eskalace (2024 i 2050)

V případě, že ruské ani ukrajinské ofenzívy 2023 nebudou úspěšné a ruská společnost a ekonomika nevydrží tempo militarizace, ztrát a přeměny na válečné hospodářství v roce 2023, může dojít na přelomu 2023/24 k oživení ruské opozice a protiválečného sentimentu ve společnosti. Opozice se ale jako celek nezmůže na nějaký aktivní a hlavně efektivní odpor režimu. Po dlouhých desetiletích absolutní politické apatie a nezájmu o společenské dění bude stále většina Rusů radši nějak přežívat v relativní chudobě, než riskovat střet s vládou za nejistý výsledek, vzpomínající na slabé jelcinovské Rusko po rozpadu SSSR. Ruská liberální a pro-demokratická menšina tak nebude mít sílu na převrat, oslabená dlouholetou likvidací a emigrací.

Naopak může dojít k palácovému převratu (teoreticky klidně i do jisté míry skrytému veřejnosti), který Putina odstraní do nějaké ceremoniální nevýznamné pozice (hlava Rusko-běloruské konfederace?) a skutečnou moc převezme nějaký zástupce z oblasti armády, vojsk, speciálních jednotek apod. Případně bude Putinova prezidentská funkce omezena na úkor předsedy vlády a podobné hrátky se slovy a funkcemi. Větší paranoidní chování Putina odtrženého od reality nebo rozvinutí nějaké vážné Putinovy nemoci by tento scénář akcelerovalo.

Po tomto malém palácovém převratu bude buď nový režim silně militarizovaný a revanšistický, nebo realistický. V prvním případě může dojít k eskalaci války:

Válka by se v případech globální eskalace stávala delší a ekonomická a vojenská převaha Západu by nebyla s narůstajícím počtem účastníků konfliktu tak výrazná a projevila by se mnohem později, za mnohem větších ztrát v ekonomice. Zároveň by Západ v delším časovém horizontu čelil novým nových společenským krizím, podporovaných pro-ruskými a nacionalistickými domácími kruhy. Tato druhá studená válka by měla žhavá místa na Ukrajině, na Kavkaze, na Blízkém východě a kolem Čínské republiky (Taiwan) a kolem Čínské lidové republiky. Velkým zlomem by bylo směřování Indie z neutrálního (pro Rusko výhodného) do proti-Čínské koalice a de facto spojence Západu. Nepříjemným vedlejším efektem by bylo zhoršení vztahů Západu s Pákistánem, který dodnes s USA a NATO v některých oblastech spolupracuje a dokonce dodává zbraně na Ukrajinu.

Můžeme věřit v pragmatismus světových hráčů a to, že stejně jako první studená válka (se svými válkami v Koreji, Vietnamu, na Blízkém východě a jinde) se ani ta druhá nepřemění z lokálních horkých krizí na globální konflikt, který by byl pro lidstvo sebevražedný. Ukrajina a další oblasti budou v tomto eskalačním scénáři místem neustálých bojů vysoké intenzity. Rusko bude válku vést (a jeho skrytí podporovatelé z toho profitovat) klidně dalších pět i více let, než se vyčerpá své lidské a ekonomické zdroje. Evropa bude touto válkou trpět tak, jako doposud - surovinové a energetické krize, uprchlíci, finanční náklady na pomoc Ukrajině a válku. A až poté, kdy se Rusko vyčerpá své zdroje, zvítězí tam realismus, vedoucí nakonec opět ke scénáři zamrznutého konfliktu, nebo vítězství pragmatických, nebo nakonec pro-demokratických sil v Rusku nebo i u jeho spojenců (pravděpodobněji v Íránu, méně pravděpodobně v Číně). Tato velmi žhavá studená válka s kritickými obdobími nebezpečné eskalace může Ukrajinu a celý svět trápit ještě v letech 2040-50, ale ani přes tento smutný scénář nedojde k žádnému konci světa.

Na druhou stranu je možný pozitivnější vývoj: Přehnaná eskalace pouze ze strany Ruska, bez zapojení jiných silných států, by naopak mohla urychlit vnitřní společenské procesy v Rusku, nebo způsobit rychlejší vyčerpání ruské ekonomiky a armády a tím pádem by mohlo nastat ukrajinské vojenské vítězství (s nějakými dnes nepředvídatelnými událostmi) už roku 2024 nebo 2025.

Varianta modrá: Bez Putina a pragmatismus (2024 i 2050)

Stejná situace jako v předchozí variantě, více či méně skrytý palácový puč. Na rozdíl od výše napsané eskalace zde zvítězí u nových vládců Kremlu realismus okamžitě bez eskalační mezifáze a nový režim bude velmi usilovat o změnu z válečného stavu na dočasné příměří a později na mírovou dohodu.

Jelikož vojenský pat bude nevýhodný pro obě strany konfliktu, budou tyto snahy : Evropa bude chtít začít s rekonstrukcí Ukrajiny a zároveň obnovení dovozu levných a nezbytných ruských energií a surovin. Rusko bude chtít také obnovit obchod a zastavit odliv mozků, decimaci populace a ekonomiky válečným hospodářstvím a samotnou válkou a jejími přímými škodlivými následky na celou zem. Rusko může opět požadovat záruky za stažení z Ukrajiny, jako federalizace a speciální postavení Donbasu. Otázka vrácení Krymu bude pro Rusy těžko stravitelným uznáním porážky, a pro Ukrajinu a Západ nemyslitelným uznáním anexe v rozporu s mezinárodním právem, což bude blokovat finální mírovou smlouvu a de-facto bude pokračovat zamrzlý konflikt nízké intenzity, vytvářející krize po další desetiletí. Nějaký kompromis (dlouhodobý pronájem Sevastopolského přístavu, správa OSN apod.) Rusko nebude chtít přijmout, dokud k tomu nebude vyloženě donuceno nějakým existenčním problémem či vojenskou porážkou. V tomto scénáři ale budou noví (i neoficiální), vládci (či vládce) Ruska pragmatičtí do té míry, že zajistí byť i jen zdánlivou kontinuitu režimu, zabrání vyložené vojenské porážce, stabilizují domácí politiku a budou umět stejně tak balancovat v mezinárodní politice. Výsledkem bude opět scénář zamrznutého konfliktu, ale v mnohem nižší intenzitě, než jaký by byl za Putinovy vlády.

Scénář je nebezpečný pro Ukrajinu v tom, že by umožnil plíživou normalizací vztahů mezi Západem a Ruskem. To by bylo opakování situace, kterou jsme zažili v menším měřítku po prvotním šoku a odsouzení ruského záboru Krymu v roce 2014. Navíc by to bylo nevýhodné pro Ukrajinu v tom smyslu, že by se nemohla stát plnohodnotným členem EU a NATO. Ukrajinské politické vedení by muselo přiznat, že západní podpora ochabuje a de facto tak zasadit ránu do srdce všem pro-demokratickým a pro-evropsky smýšlejícím Ukrajincům, kteří by mohli na EU a Západ zanevřít a zejména v oblastech postižených boji by mohla slábnout vůle Ukrajinců bojovat s Ruskem za každou cenu. Ač se to dnes jeví jako nereálné, pragmatičtí lidé nakonec po letech bojů preferují jakoukoli vládu, než nekončící válku. Tito lidé sice o výsledcích války nerozhodnou, to bude na armádách, ale mohou ovlivnit veřejné mínění na Ukrajině a oslabovat tak její pozici. Problém ruského imperialismu a invaze na Ukrajinu v tomto scénáři může trvat v intenzivní fázi do roku 2024, ve fázi zamrznutého konfliktu klidně i po další desetiletí do půlky tohoto století.

Varianta oranžová: Bez Putina a demokratická revoluce 2023-2025

Do konce roku 2023 nebude válka mít ani jedna strana nakročeno ke své verzi vítězství vojenskými prostředky a válka bude pokračovat i nadále. Nějakým „zázrakem“, podobným konci 80. let 20. století v SSSR, se ruská společnost na konci roku 2023, nebo kolem období ruských prezidentských voleb v březnu 2024, nebo při déle trvající válce i v dalších letech, probere ze stavu klinické smrti. Lidé začnou opět mluvit o politice a válce, posílí proti-válečný sentiment a lidé budou požadovat zlepšení své situace, což logicky povede k pro-demokratickým požadavkům na změnu systému, ukončení mobilizace (a všeobecně války), protože žádné jiné východisko neuvidí.

Impulzem mohou být:

Naopak nepravděpodobné je podnícení revoluce ruskou opozicí v emigraci, nebo snad jiným (západním) státem. Revoluce musí mít podhoubí v podpoře běžných lidí, ani uznávaný šachista v exilu, ani (podle nesmyslných konspirací) dolary a eura za účast na demonstracích, žádnou lidovou revoluci nevyvolají. Pro-demokratičtí emigranti mohou svou činností podhoubí vybudovat a Západ svými financemi udržet při životě novináře a aktivisty. Ale pro vyvolání masových lidových demonstrací by musel být hlavně už život pro běžné Rusy tak nesnesitelný, že revoluce by byla jediným východiskem, jako v době 1. světové války při svržení carského absolutismu. Zcela jistě by došlo k násilnému pokusu o jejich potlačení a roztočení spirály násilí i ze strany demonstrantů. Nějaká poměrně civilizovaná „sametová revoluce“ může vzniknout jen za předpokladu, že samotné vedení státu uzná, že situaci už nezachrání ani násilím, protože by šli proti proudu dějin a skončili tak jako tak. Putinovo Rusko naopak věří, že násilím se problém vyřešit dá a že oni tvoří nové dějiny. Takže revoluce by byla do nějaké míry násilná, alespoň ze strany státu. Bez ohledu na míru násilí by taková teoretická revoluce byla úspěšná jen tehdy, kdyby došlo k situaci, jako v případě pádu Husního Mubáraka v Egyptě: Policie a vojáci povolaní na pomoc musí odmítnout poslechnout rozkaz střílet do vlastních obyvatel. Zažil jsem osobně vojáky, kteří dostali rozkaz rozehnat na znamení demonstraci v centru Káhiry silou a oni, celý život trénovaní na boj proti Izraeli, ne proti Egypťanům, nevěděli, co dělat. Volali mobily svým příbuzným a otcům a radili se… A když letectvo dalo znamení k útoku nízkým přeletem stíhaček, vojáci ve městech rozhodli o osudu revoluce: neposlechnou rozkaz prezidenta, ale lidu. Jedině tak dojde k nějaké úspěšné „oranžové revoluci“ i v Rusku a k nastolení nové demokratické vlády. Ta by pak mohla uznat anexi ukrajinských území za nelegální. Otázka Krymu bude i zde blokovat mírovou dohodu mezi Ukrajinou a Ruskem, ale nakonec Rusko uzná mezinárodní hranice pod vlivem vnitřní rozsáhlé krize způsobené revolucí.

Bohužel, tato varianta mi přijde jako nejméně pravděpodobná ze všech. Při pohledu na dnešní ruskou společnost a silnou oporu režimu v silových složkách působí jako sci-fi. Přesto se může stát něco nečekaného a oranžová varianta se uskuteční. Stále je více pravděpodobná, než scénář, který považuju za nemožný a ani o něm nepíšu: Varianta černá: Vojenské vítězství Ruska, okupace celé Ukrajiny a změna pro-západního směřování Ukrajiny na pro-ruskou kolonii.

Další komentáře a aktuality na mém profilu @Hamzoun@mastodonczech.cz (Mastodon).