Článek
Situace, kterou si ještě před nedávnem málokdo uměl představit i v těch nejdivočejších snech, se možná brzy stane realitou. Prezident Donald Trump opakovaně vyjádřil touhu po akvizici Grónska. V posledních týdnech se jeho rétorika neobvykle vyostřila. Na stole ležely konkrétní návrhy dodatečných tarifů a cel pro země „stojící“ za Grónskem. I po konferenci v Davosu zůstává ve vzduchu závan nejistoty. Trumpovy hlavní argumenty jsou národní bezpečnost a hypotetická hrozba obsazení ostrova ze strany Ruska nebo Číny. Opravdovou motivací budou spíše nerostné suroviny, nové lodní cesty v Arktidě a role v raketové obraně (Golden Dome).
Severoatlantická aliance funguje, protože ji Amerika založila a má pro to nějaké důvody. Dokud budou ty důvody trvat, tak bude ta aliance trvat. Pokud ty důvody pominou, tak máme problém.
Kdo by byl ve výhodě a kdo v právu?
Pro přílišnou obsáhlost názorů a prohlášení Donalda Trumpa (Flood the zone strategy), zde nebudeme detailně rozebírat všechna jeho vyjádření a zaměříme se přímo na nejkritičtější modelovou situaci, ve které by USA napadly Grónsko. Za celou historii NATO k takové situaci, kdy by člen aliance vojensky napadl jiného člena, ještě nikdy nedošlo.
Tím prvním, čeho se Trump již nyní dopouští, je porušení prvního článku NATO, který členy vybízí k mírovému urovnávání sporů a důrazně vylučuje hrozbu silou nebo její užití proti územní celistvosti či politické nezávislosti kteréhokoli člena. Tady by se teoreticky dalo zastavit a namlouvat si, že dál by Amerika nezašla. My však postoupíme ještě dál – předpokládejme, že k útoku došlo.
Z pohledu článku 5 Washingtonské smlouvy se jde na pomoc napadené zemi. Text článku 5 explicitně nerozlišuje, zda je útočníkem externí aktér, nebo členský stát aliance. De iure by se tedy v našem scénáři měl celý zbytek NATO postavit za napadené Grónsko. De facto je však věc výrazně složitější.
Svět, jak ho známe, končí!
Akt anexe, pokud by ho USA skutečně naplnily, vnese do aliance schizma. Část států by se postavila na stranu napadeného Grónska, část za Ameriku a někteří členové zachovají neutrální postoj. Ve stínu strachu by podobný výsledek mohl přinést i pokus o aktivaci vnitřní evropské kolektivní obrany. Taková situace by stála za rozpadem NATO, tak jak ho známe dnes. Pro nikoho by to nebyla dobrá zpráva. Nebyli by zde vítězové, pouze poražení.
USA bez partnerů výrazně oslabí a stane se zranitelnou. Evropa s Kanadou a Tureckem by musela dramaticky navýšit výdaje na obranu, výcvik a zbrojení, aby se pro potenciální protivníky nestala lákavou kořistí.
Na USA by mohla padnout odvetná opatření v podobě sankcí, cel, přerušení obchodních toků, zmrazení amerických aktiv v Evropě etc. Na takových krocích by se ovšem Evropa musela dohodnout, což, jak z praxe víme, není tak jednoduché.
Zatímco severské země a část západoevropských států (Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Velká Británie či Francie) mají v otázce Grónska jasný názor a pevný postoj, Česko je v tomto ohledu poněkud váhavé až apatické a jeho postoj zůstává nejasný. To se projevuje především neochotou současné vlády alespoň slovně podpořit Grónsko. Nezbývá tak než doufat v nejlepší.
____________
Pokud vás článek zaujal, budu rád za sdílení mezi vaše přátele a známé. Nezapomeňte mne také odebírat a sledovat na platformě Seznam & SZ Médium. Každého přečtení si nesmírně vážím a budu rád za Vaši podporu.
____________
Zdroje a odborné články:
Ministerstvo obrany ČR | Severoatlantická smlouva – Washington D.C. (1949)
