Článek
Prolog
Jmenuji se Owen Sparks a zabil jsem dva lidi. Dobrý bože! Nikdo by mě za to neodsoudil, možná leda morálně… nebo kdyby zpochybňovali mé duševní zdraví, ale nikoli právně. Rozhodně by se to však nezametlo pod koberec proto, že se to stalo tak dávno.
Čas obecně má občas tu tendenci obrušovat vzpomínky, které tím získávají tupé kontury a představují tak menší zátěž pro mozek. Ty sladké jsou méně sladké a ty krušné ztrácejí status prokletí. Lásky přicházejí a odcházejí, úmrtí blízkých také tak, a čas pokaždé onen žal alespoň částečně zahladí. Čas je do jisté míry závoj, jenž překryje dobré i zlé, a třeba to značí alespoň nepatrně, že nám někdo shůry dává milosrdnou injekci, abychom nepřišli o rozum. A pak, když vám běží roky, ocitnete se na sklonku života, vaši duši postihne soumrak a mnohé můry opět povstávají jako démoni a zhatí vám představu, že skonáte v míru. Není to nic příjemného, vždyť nejeden nebožtík před tím osudným okamžikem prohlásil, že mu před očima přeběhl celý život. A svou duši přece chcete odevzdat neposkvrněnou. Každý křesťan by se měl vyzpovídat alespoň jednou měsíčně, když ne týdně – ovšem správný křesťan, a to já nejsem (Pane, odpusť), proto se zpovídám až na téhle podělané posteli, ze které mě odvezou rovnou do márnice. V osmdesáti letech, pokud trpíte rakovinou, rozcestník více cedulí nemá.
Tohle se přihodilo ukrutně dávno, téměř bych odmítal přísahat, co z toho je pravda a co mi říká chorá mysl. Jenže to bych musel mít Alzheimera, a já mám rakovinu.
Ne!
Kdepak, tohle je pravda, jako že se Owen Sparks jmenuju. To jsem ještě dělal každý den. Makal jako šroub zaoceánského parníku, abych měl na chleba, protože jsem musel splácet půjčku, která mi umožnila postavit tu zasranou dílnu. Dílnu, která mě přivedla na mizinu a já jsem byl za to ještě rád. Ne rád, přímo šťastný! Moje svědomí, dočista zničené, si vymínilo zadostiučinění.
Tenkrát mi zdraví sloužilo lépe než astronautům a já vůl jsem měl za to, že to tak bude napořád. Za peníze, které mi v bance původně nechtěli půjčit, jsem si koupil v Ludlow boudu, částečně sestavenou z vlnitého plechu, a v ní rozjel své podnikání. Dělal jsem automechanika kolikrát dnem i nocí. V mašinách se málokdo vyznal tak dobře jako já. Bylo mi tak trošku blízké tvrzení, že mají duši – jo, to se říká –, ale neměl jsem páru, že to občas může postrádat nadsázku.
Skrze auta jsem poznal, co je láska a co je duše. Vlastně spíš skrze Eugena. Dodnes pořádně nevím, kdo to byl, ačkoli jsem usilovně pátral. Pátral, rozumíte? Pátral jsem po identitě chlapa, kterého jsem viděl dvakrát v životě, a pak už nikdy více. Ani se mi nepodařilo zjistit jeho celé jméno. Policie mi suše odpověděla, že mi po tom nic není. A já jsem jen stěží mohl namítnout, že mi ten chlap navždy změnil život. Že já, ten, co denně vypil dvě piva a vykouřil krabičku cigaret, ten, co nikdy neudělal nic bůhvíjak dobrého ani příkladného, je mu provždy zavázán a že se kaje a modlí každý den za jeho duši. A za duši Claire.
I.
V sedmdesátém jsem dílnu začal vybavovat nářadím. Všecko bylo nové, i když postavené ze starých dílů z války – ty byly za pár babek, takže jsem si je mohl dovolit. Větší výdaje by půjčka nepokryla. Rodiče mi tenkrát kladli na srdce, že tohle podnikání půjde do kytek a já si tím poseru celý život. Nejspíš měli na mysli, že se zadlužím a skončím jako psanec.
Já jsem ale věděl dobře, co dělám. Přes Ludlow vedla cesta do Bangoru a můj strategický cit mi pomohl vybrat místo u cesty, kde tahle autoopravna bila přímo do očí. Každý projíždějící si musel všimnout mého obrovského poutače a příznivých cen na něm zmíněných.
Nejdříve to začalo výměnami pneumatik – v tom jsem zanedlouho získal takovou praxi, že bych mohl přezouvat formule na čas. Hodně často mě navštěvovali nešťastníci, kterým se zavařil motor – zejména v létě to patřilo k denní rutině –, a v neposlední řadě dojížděli po domluvě místní, co chtěli, abych se pohrabal v motoru, vyměnil karburátor a tak podobně.
V sedmdesátém druhém jsem se už mohl pyšnit zavedenou značkou. To přijížděli i chlápci z Bangoru a kolikrát přiváželi celkem luxusní káry. Tu a tam nějaký Cadillac de ville nebo Lincoln Continental. Se stoupající prestiží jsem si mohl dovolit zvedat ceny. Ne o moc, abych
neodradil zákazníky a nedal tak šanci konkurenci, avšak natolik, že někde v dálce zazářila naděje, že do dvou let bych mohl mít půjčku splacenou. To by znamenalo úplně nový život.
Červenec 72 byl teplý, aspoň v Ludlow. Jasně, že proti konkurenci z Nového Mexika nemohl obstát, ale i tak byly pařáky, kvůli kterým se motory škvařily jako na běžícím pásu a zajišťovaly mi tak neustálý přísun nových klientů.
Moje vzpomínky jsou jasné jako slunce zejména v souvislosti s třináctým červencem. Ten den se mi jako naschvál neobjevil ani jeden auťák na správku. Nastal večer a už mě to táhlo domů. Když jste neměli v té plechové boudě co dělat, akorát vás to štvalo a chtěli jste odtamtud vypadnout. A potom se přihodilo něco, co mělo předznamenat můj duševní úpadek, ze kterého jsem se vzpamatoval jen zásluhou alkoholu, a to ani zdaleka ne úplně.
Matně si vybavuju, že mohlo být okolo osmi večer. Před vraty zaparkovalo auto, ani nevím, jaké značky, a vystoupil z něho vyšší chlápek, jakého byste snadno přehlédli. Zprvu jsem nijak nezpozoroval, že má lehce nervózní jednání – těkal pohledem, dělal trhavé pohyby a dokonce se trochu i třásl. Nejistě postával před opravnou, dokud jsem nevyšel ven, a jakmile jsem tak učinil, prohlížel si mě, jako by zkoumal, zda jsem spasitelem, ne-li vyvoleným, který ho zachrání. Otřel jsem si ruce, zašpiněné od mazání součástek, do kusu hadru, podal mu přátelsky svou pravačku a říkal:
II.
1972
„Ahoj, jsem Owen, jak vám můžu pomoct?“
Podanou ruku nepřijal, jen se celý otřásl, přestože vzduch mohl mít ještě pořád dobrých sedmadvacet stupňů. Sklopil oči a na okamžik snad hledal správná slova.
„Já… doufám, že mi aspoň nějak pomoct můžete. Víte… doslechl jsem se, že jste nejlepší opravář aut široko daleko. A já mám trable… vlastně… mám pro vás práci. Prosím, není to běžná zakázka, ale musíte mi pomoct…“ Na chvíli se odmlčel. „Jinak je po všem.“
Spěšně, zato pochybovačně jsem si neznámého prohlédl od hlavy k patě, avšak divného na něm nebylo vážně nic – jen ta přílišná nesmělost a nervozita; taková, jakou jsem ještě u žádného zákazníka neuzřel. Pak jsem si stručně dal dohromady jedna a jedna a vyšlo mi, že cvoků jsou plné Státy.
„No, nějakou praxi už mám,“ pravil jsem nakonec váhavě, „věřím, že si poradím s kdečím. Zlobí vás tohle fáro?“ Namířil jsem prst za jeho záda. „Nevypadá porouchaně.“
„Ne, ne, jiné. Momentálně stojí u mě v garáži. Víte, zadrhl se motor a já…“ Mluvil tiše a plaše. „Já se bojím, že se už nerozběhne.“
Pohlédl jsem mu do očí, lesklých a usoužených, v nichž se zračila jistá dávka beznaděje. Jo, několikrát se mi stalo, že měl někdo strach o auto za padesát tisíc, ale ne takhle velký.
„No, zadřené motory jsou svinstvo,“ zkonstatoval jsem nepříjemnou pravdu. „Kdyby nic jiného, tak se určitě podívám, co s tím půjde udělat.“
Vtom mě popadl za límec a zabořil do mě svůj temný, a přitom tak dobrosrdečný pohled. V jeho sevření byla velká síla, větší, než na jakou vypadal, zároveň však šlo o zjevný dotek zoufalého, nikoli agresivního muže.
„Musíte mi pomoct!“ zopakoval překotně, a tu jsem spatřil, že se mu rozklepala čelist.
„Oukej, chlape,“ hlesl jsem v tom překvapení a poplácal jej po paži. „Něco určitě vymyslíme.“
***
4 / 30
Těžko říct, kde bydlel, pouze vím, kde stála ta jeho garáž. Bylo to v Bangoru, hned u silnice. Garáže našinci obvykle nemají zděné, kdežto tahle by si v ničem nezadala se skotským hradem. Stěny měla mohutné skoro jako trezor a můj odhad mi pravil, že dveře jsou pancéřované. Takovou garáž snad neměl ani Kennedy.
Když jsme dojeli a on sahal do kapsy pro klíče, jeho obličej se zdál být nezdravě bledý, vystrašený a nedokrvený. Na chviličku mě napadlo, zda nemám co do činění se skutečným psychopatem. Nejzazší část mé mysli ve mně probouzela zkrátka domnění, že jsem sem neměl jezdit. Tehdy bych pochopitelně sotva přišel na to, že ona intuice směřovala někam jinam.
Otevřel vrata a dovnitř se vedraly paprsky slunce. Naskytl se mi pohled na červený Chevrolet Bel Air z roku 1957 se stahovací střechou. Nádherné auto. Pro vozidla jsem měl odjakživa slabost, avšak tohle mi přišlo mimořádně krásné, aniž bych věděl proč. Musel jsem se přesvědčovat, že nemám úžeh. V té masce se prostě zhlížela něha a nějaká neobyčejná poutavost. A na chvíli, ač to zní pořádně úchylně, jsem zaregistroval i kousek sexappealu. Eugene – tak se ten chlapík jmenoval, jak mi prozradil – k němu měl očividný vztah. Hádal jsem, že musí jít o auto s neobyčejně citovou historií. Zároveň mě zničehonic zamrazilo v týlu – zachvátil mne nečekaný pocit, že mě to auto sleduje.
S sebou jsem si přivezl brašnu s nejnutnějším nářadím, se kterou jsem přistoupil k tomu „stonajícímu“ vozu a hodlal otevřít kapotu.
„Opatrně!“ vyhrkl Eugene a na chvíli bych si myslel, že mi chce zamezit auta se dotknout.
Obrátil jsem na něj soucitný pohled. „Jen klid, pohoda. Já vím, co dělám. V dílně trávím víc času než doma.“
Cvakla západka a kapota nadskočila.
Eugene si sedl na židli a úzkostně přihlížel mému počínání. Neustále si zběsile okusoval nehty a houpal se dopředu a dozadu. Čím dál více působil jako opravdický cvok.
Baterkou jsem prosvítil prostor motoru; nezvykle udržovaný, čistý a… voňavý. Voňavý, ale jinak, než jak jsem byl u aut zvyklý. Natolik jiný, že mě to přimělo pozvednout obočí.
„O to auto se vážně dobře staráte,“ řekl jsem uznale, oči nespouštěje z mohutného, a přitom tak jemného motoru.
„Nejlépe, jak umím,“ přiznal sklesle a odmlčel se..
Když byla základní prohlídka za námi, všechno nasvědčovalo tomu, že si oprava vyžádá poměrně razantní zásahy. Se zadřeným motorem je vždycky patálie. Odhadoval jsem, že jestli nebudu muset vyměnit celý motor, tak některé části určitě. O tom ten podivín ovšem nechtěl ani slyšet. Trval na utopické myšlence zachovat vše původní. Jediné, co jsem mu mohl přislíbit, bylo, že si tu jeho káru naložím na valník, dovezu k sobě a budu se v ní vrtat. On se však choval hůř než malé dítě. Když mi vmetl do očí, že…
III.
… každá odřenina, kdybych něco provedl laku během manipulace, bude to auto bolet a že ví, jak divně to zní, měl jsem tisíc chutí se mu na celou zakázku vysrat. Z druhé strany mi ale neucházel prostý fakt, že mechanik je placený do jisté míry od hodiny, tudíž celá tahle šaškárna mi hodí docela zajímavý obolus. Nebudu lhát, nechtěl jsem dělat charitu, a to byl ten důvod, proč jsem v sobě choval tolik ochoty. Kdybych věděl, kdybych jen TUŠIL, jednal bych jinak. Prokrista, tak mě zaplavují ty pocity, až se bojím, že mě zabijou dříve než rakovina. Jenže já jsem netušil ani tolik, co za nehet se vejde. Byl jsem hlupák, který za vším viděl hrst zelených a o životě a smrti věděl hovno.
Tak jsem tedy to auto dovezl k sobě do dílny a vrtal se v něm. To, co ale po mně Eugene požadoval, nemělo hlavu ani patu. Vůbec nic z toho nemělo hlavu ani patu. Takový chevy mohl mít nějakou cenu, jasně, avšak rozhodně ne nějak astronomickou. Tenkrát se podobné prodávaly za pár babek, ačkoli je třeba uznat, že ten jeho představoval zvláštní sortu. Nějaký
kupec by za něj dal možná i dvojnásobek obvyklé ceny. Kdybych ho měl koupit já, vnímal bych to obdobně. Nad slunce jasné však bylo, že Eugene by radši prodal obě ledviny než tohle auto.
***
Strávil jsem u toho rudého Chevroletu celý další den. Z výjimkou pár šoférů, co si nechali vyměnit pneu, mi to časové možnosti dovolily. Když jsem Eugenův bourák nakládal na valník, dostal jsem instrukce, jaké ještě nikdy v životě. Měl jsem zákaz hrabat v kufru, sedat ve špinavých montérkách za volant a obecně by byl nejradši, kdybych se auta nedotýkal. Klepal jsem si na čelo, že vyvádí hůř, než kdybych mu lozil za ženskou. Zálohu jsem však dostal obdivuhodně lákavou, natolik lákavou, že mi pomohla podobné abnormality přehlížet.
Zatímco jsem zkoušel nejrůznější triky zkušeného mechanika, jak uvést to železné srdce do chodu, nepřestával mě atakovat prapodivný chladný závan v zádech. Cítil jsem ho pokaždé, když jsem se otočil k ponku pro nářadí, nebo když má ruka sáhla po plechovce piva. Nebýt sám, v zajetí své osamocené boudy, přísahal bych, že na mě doléhá něčí chladivý dech. Párkrát jsem se pobil v hospodě a nijak mě to nerozhodilo, ale toho dne, kdy se mé prsty dotýkaly onoho auťáku, jsem se snad poprvé v životě necítil ve své kůži.
K večeru mě začínala opouštět naděje, že ten smutně uondaný spící motor opravím bez toho, abych musel provést výměnu. Přemítal jsem, jak tuhle skutečnost zamlčet Eugenovi, kterého jsem chtěl potěšit tím, že auto opět vrní, a dospěl jsem k závěru, že bych musel motor hradit z vlastních peněz – ne, tuhle výměnu bych neprosadil –, do čehož se mi opravdu nechtělo.
Nechal jsem tedy červenou krasavici být a raději zavolal Eugenovi, abych mu oznámil neblahou skutečnost. I hlupák by vytušil, že reakce nebude vlídná ani klidná.
A taky že ne. Zdrceným hlasem mi jen sdělil, že okamžitě přijede.
Učinil tak překvapivě pohotově. Jestliže bydlel rovněž v Bangoru, kde vlastnil tu svou přepychovou garáž, pak mi unikalo, jak se ke mně dostal takovou rychlostí. Avšak dostal.
Vystoupil z auta a přihnal se jako hurikán.
IV.
1972
„Do prdele!“ rozkřikl se vztekle. „Kde je?! Chci ji vidět!“
Ji? Trochu mě zaskočila zmínka o autu v ženském rodě, a ještě více pak fakt, jak byl Eugene rozběsněný. Normálně by mě chlap takové konstituce nemohl vystrašit, ovšem v tu chvíli jsem jen užasle ustoupil a nechal ho vejít do dílny.
Když vkročil, událo se cosi, co přesahovalo běžné lidské chápání. Světla Chevroletu se rozsvítila, zcela sama od sebe.
Polkl jsem a vytřeštil oči. To je snad sen!
Chromovaný nárazník se neznatelně pokroutil – uprostřed se prohnul, zatímco na bocích lehounce pozvedl. I bez přílišné představivosti jsem uviděl úsměv.
Úsměv!
Aniž bych si to uvědomil, pusa se mi otevřela dokořán. Zíral jsem na tu šílenou bizarnost a tápal, čeho jsem to svědkem. Nic racionálního mě pochopitelně nenapadalo, snad jen krom toho, že přesně takhle se musel cítit plukovník Fawcett z Doylova Ztraceného světa.
Světla dál svítila a ozařovala sklíčenou postavu mého tajemného zákazníka.
Eugene se ke mně po chvíli otočil, řka: „Opravte ji.“
Bezmocně jsem zavrtěl hlavou. „Nedokážu to, musel bych –“
Nenechal mě však domluvit. „Opravte ji!“ zopakoval a tentokrát již mnohem výhružnějším tónem. A vzápětí dodal: „Prosím.“
„Vy mě nechápete, já nemůžu…“ chtěl jsem vzdorovat, ale nato mi docvaklo, že on žádnou výmluvu nevezme, ať bude jakákoli.
Světlomety zamžouraly – podobenství přivřených očí.
„Nevím, co se to tu děje, ale na tohle jsem prostě krátký. To auto bez výměny motoru nikdy nepoběží!“ zvedl jsem hlas.
Nevrhl se na mě. Nevytáhl zbraň, jako by to udělal každý druhý týpek; a že jich s kvérem po Státech běhalo! Namísto toho se mu podlomila kolena, zoufale se svalil na ponk a zachytil se o svěrák, aby nespadl na zem. Začal vzlykat a z očí se mu valily ty nejzoufalejší slzy. Při ohlédnutí do minulosti jsem si uvědomil, že takhle jsem se nezhroutil, ani když umřel můj děda, fantastický chlapík, jenž mě naučil milovat káry. Eugene byl na dně.
„Hej, hej, čéče, jen klid, proboha!“ přiskočil jsem k němu a podepřel ho pod paží. „Do prdele. Klid, pianko, pohoda.“ Už ani nevím, co všechno jsem ze sebe sypal. Jistojistě můžu přísahat jen na to, že jsem ani předtím, ani potom nezažil nic podobného.
Za ustavičného nářku a v naprostém šoku se s mou pomocí posadil na židli. Zuřivě jsem hledal, zda moje lékárnička obsahuje i něco na uklidnění. Ne, takže ke slovu přišla kořalka. S pláčem vypil několik mohutných doušků a já jsem usoudil, že tahle 40% medicína aspoň chvilkově prokázala kýženou službu.
Sedl jsem si vedle něho.
Nikdy mi moc nešlo někoho utěšovat, ani holky, se kterými jsem chodil, ani nikoho jiného, natož cizího chlapa. Tehdy se ve mně však probudil záhadný instinkt, přikazující mi postarat se o Eugena jako o vlastního bráchu.
Světla Chevroletu pohasla, takže jsme seděli jen za svitu slabé žárovky, zavěšené v objímce u stropu. Venku se pomalu stmívalo.
Vyčkával jsem. A když mi přišlo, že prvotní výbuch pominul, položil jsem mu ruku na rameno.
„Eugene, chlape jeden, tohle ne.“ Můj pohled vysílal dávku podpory. „Zažil jsem už všelijaké cvoky, kretény, co za fáro bouchli dvě stě táců, ty, co rozmlátili svého caddyho z roku 1920 o strom, přestože to bylo auto po dědovi, ale tady to smrdí víc než havárie v Roswellu. A ty jsi divnější než banda emzáků. O co jde?“
Nejdřív se nezdálo, že by chtěl mluvit. Seděl, hlavu svěšenou, oči uslzené. Pak jen špitl: „O to, že ji musíte opravit.“
Znovu jsem znejistěl. „Ji?“
Nereagoval.
„Eugene, já nevěřím na každou blbost, ale taky poznám, když je něco tak trochu… no, jak bych to řekl…“ Zauvažoval jsem. „Eugene, teď prosím já, řekni mi, co se děje. Hele, možná nejsem nejchytřejší, možná nerozumím fyzice a fungování vesmíru a třeba vážně nebudu umět pomoct, ale nemůžu se o to ani pokusit, když nevím, s čím se tady potýkám.“
Zhluboka se nadechl.
Pak se přemohl a začal s mírnou počáteční nedůvěrou vyprávět. Vlastně si myslím, že mi to všechno říkal jen jako poslední záchranu před sebevraždou. Tohle jsou přibližně jeho slova:
V.
Claire Adamsová, tak znělo její jméno. Kdybyste ji znal, zjistil byste, jak je svět úchvatný a co všechno umí příroda stvořit. Nedokážu říct, zda existuje Bůh, jen vím, jakou by měl podobu, kdyby se nám ukázal jako člověk. Síla osudu umí být vskutku neuvěřitelně intenzivní, to mi věřte.
Svého chevyho jsem nepoužíval jako běžný dopravní prostředek, měl zkrátka funkci výletního vozu, byl to miláček, který uměl poutat pozornost. Nejúžasnější na něm byl ten
tichý chod a elegance, s níž se nesl po silnici. Díky němu mě taky osud svedl dohromady s Claire.
Stopaře jsem normálně nebrával, ale tenkrát jsem udělal výjimku. Víte, vše, co činíte, má nějaký význam, třebaže je vám zprvu utajen.
Claire vlastně nestopovala, já jsem jí zastavil a zeptal se, zda nechce svézt; do města scházely dobré tři míle chůze. Mou nabídku přijala a zpětně mám za to, že právě chevy její rozhodnutí hodně ovlivnil. A během těch tří mil jsem seznal, že ona se k tomuhle autu hodí více než já. Co víc, byla úplně stejná, a tak jsme se neviděli naposledy. Pokaždé mi říkávala, že by se mnou v tomhle auťáku jela až na samý konec světa a možná ještě dál.
Pochopitelně, takový svět má jasně definované hranice, zvlášť když máte doma despotu, co vám udělá monokl pod okem a partnerství si plete s chovem křečka, takže náš hypotetický vesmír tím ztrácel onu dalekou, hvězdnou hloubku.
Butch Atkins měl sice ruce jako lopaty, ovšem srdce jako lískový ořech – kombinace, co často dělá potíže. Pak už neděláte přílišné rozdíly mezi otrapou v baru a vlastní ženou.
Já jsem však razil teorii, že velké srdce musí zvítězit nad velkými pěstmi, a proto jsem neváhal poskytnout omezované a vykořisťované Claire azyl, podporu a pochopení, což mě samozřejmě postavilo do první linie války s Butchem Atkinsem.
Vybavuji si moment, kdy nás chevy zavezl k jezeru a společně s modravou hladinou a zářivou oblohou tvořil ten nejromantičtější kolorit, jaký si jen umíte představit. Claire se tehdy svěřila, že by ji Butch viděl raději mrtvou než v mé blízkosti.
Pro mě to byla poslední kapka. Jsem správný chlap, držím slovo a jakákoli nespravedlnost je mi víc než odporná. Nešlo to hned, a už vůbec ne lehce, ale časem se mi podařilo v Claire přemoci ten svírající strach, že Butch svou hrozbu naplní.
Uzavřeli jsme tu nejkrásnější dohodu na světě: já ji zbavím Butche a ona se jen musí přestat bát. Souhlasila. Měla v sobě sílu jako žádný jiný člověk. Stála na pláži, ruce v bok v odhodlaném gestu, zelené oči svítící jako dva smaragdy a křehká silueta drobné postavy v bojovném postoji… Dokonce i rozpustilé copánky jejích zlatavých vlasů sveřepě vzdorovaly dotěrnému větru. Řekla, že v mém chevroletu klidně pojede vstříc smrti. A můj… náš chevy tomu byl svědkem.
***
Plán byl poměrně jednoznačný. Natankovat plnou, sbalit kufry a vyrazit za lepším životem. Tak úsměvné se to jeví, že? Nicméně realita nic jiného nenabízela. V hledáčku jsme měli několik měst, kde by bylo příjemné se usídlit. Svatba s Claire by alespoň papírově vyřídila rozepře s Butchem a o zbytek by se postaral důvtip a náš společný zápal pro věc. Láska celému aktu propůjčovala nádech dobrodružství, takoví Romeo a Julie po americku.
Onen sen se však nikdy nenaplnil. Nejhorší den mého života přišel jako blesk z čistého nebe a můj svět byl rázem v troskách. Donesla se mi zpráva, o jejíž pravdivosti jsem dlouho pochyboval. Ten bastard ji zabil! Nikdo se nedovede vcítit do mé kůže. Měl jsem na zřeteli jen vlastní odchod z tohoto světa, protože mi docházela příšerná pravda: žádná, co se vyrovná Claire, už nebude.
První dny jsem prožíval naprostý duševní útlum. Je rozdíl tesknit a tesknit. Já jsem nejedl, pil jen sporadicky a spánku se obloukem vyhýbal. Mohl jsem Butche zabít, samozřejmě. Něco mi však našeptávalo, že by si to Claire nepřála. Nechtěla by mě vidět před soudem. A já bych nikdy neudělal nic, co by mi od srdce vyčetla.
Když mi hlavou čím dál více vzlínalo přesvědčení, že se stesku nezbavím, přiměl jsem se k vykonání toho, čemu by se správný křesťan měl vyhnout. Sedl jsem do chevyho a chtěl odjet daleko, někam do romantické krajiny, kde tu mizérii ukončím.
Nepodařilo se mi však nastartovat. Zapalovací skříňka vůbec nereagovala na klíč. Auto vypovědělo poslušnost a já jsem byl zdrcený. Potom se začaly dít věci!
***
Abyste mne dobře pochopil, já jsem věřící člověk a jako takový neuznávám východní nauky o reinkarnaci či jakkoli jinak cestující duši. Mé domnění mi vždycky říkalo, že po smrti coby konečné fázi již nepřichází nic, co by člověka navrátilo zpět, pokud nepočítáme zoufalé pokusy pošahaných nekromantů, kteří pronášejí zaříkávadla nad mrtvolami ve snaze stvořit zombie. Stejně tak byste mohli namítnout, že člověk topící se v zármutku a depresi je zajatcem imaginace. Ovšem, všechno beru, jenže v ten moment se můj chevy doopravdy změnil. Jako malý chlapec jsem si přesně takhle představoval kouzla z pohádek.
* motor se samovolně zažehl
* světla se rozsvítila
* dveře u řidiče se otevřely
… a já jsem ucítil vůni. Nikoli paliva, nýbrž její! Tu jemnou vzrušující vůni ženského těla, které již bylo nenávratně pryč. Zato přede mnou – ah, je tak těžké to přijmout – tam se nacházela duše. Chcete vědět, jak jsem to poznal? Moje srdce mi to jasně oznámilo. Bilo kvapně, stejně jako ten motor. Motor, jenž pojednou úplně jinak zněl. Tak vřele, tak tiše, tak láskyplně.
„Claire?“ řekl jsem chvějícím se hlasem.
V motoru zahřmělo a z výfuku se vyvalil dým. Slyšela mě, rozuměla mi… jen nemohla mluvit. Já jsem ji však chápal ve všem.
„Ještě pořád chceš jet na konec světa?“ Pohladil jsem kastli a přistoupil ke dveřím. Z očí se mi řinuly horké slzy, skrze něž jsem ji viděl jen jako červenou šmouhu. „Teď už můžeme cokoli. Jsi tak nádherná… Svezeš mě?“ Roztřesenou rukou jsem si otíral tváře. Já vím, chlapi nemají brečet, ale holky nemají mít tachometr a řadící páku.
Sedl jsem za volant. Kůže sedadel se změnila také – na omak působila tak povědomě. Tuhle kůži jsem hladíval, když ještě měla jiné kontury.
Ano, mohli jsme kamkoli, klidně na ten konec světa. V ní jsem věřil tomu, že projede i oceánem. Nebo že vyletí do kosmu. Čehokoli jsem se v interiéru dotkl, to v sobě přechovávalo prazvláštní náboj a poukazovalo na prostý fakt, jak málo toho lidstvo o životě ví.
„Tak pojeď, holka! Ukaž, co v tobě je!“
Plynový pedál se bez mého přičinění přimáčkl k podlaze a Claire vyrazila kupředu. Jela, letěla, vznášela se. Žádné auto ji nemohlo dohnat, tak divoká a obratná byla. Nezáleželo na tom, zda má padesát kilo, nebo dvě tuny. Zda má dva copánky, nebo dvě chromovaná zrcátka. Jestli na mne koukají ty nezapomenutelné oči, nebo světlomety zářivé jako hvězdy za jasné noci. Věděl jsem, že ji miluju. Přísahal jsem, že ji navždy ochráním, a kdybychom se měli vybourat, zemřu s ní… zemřu v ní.
Vnímala to stejně. Uháněla silnicí raketovou rychlostí, a já jsem se nebál, důvěřoval jsem jí a vychutnával si okamžiky naší společné svobody. Nemusel jsem ovládat volant, nechal jsem řízení na ní a ona nezklamala – jeli jsme na ta nejkrásnější místa, z nich se vraceli domů a další dny vše opakovali. Když začalo pršet, opatrně jsem zatáhl střechu a všechen lak natřel voskem. V ty momenty jsem věřil, že Bůh zařizuje spravedlnost. A věřil jsem v to až do chvíle, než se zadřelo její srdce. Srdce, s nímž si neporadí žádný doktor, jen vy, jakožto špičkový automechanik. Nesmíte mě v tom nechat, ji v tom nesmíte nechat. Prosím, pomozte jí!“
VI.
Když mi dovyprávěl svůj příběh, či spíše příběh Claire, leccos jsem pochopil a citelně se zastyděl. Nad zbytkem souvztažností jsem se neodvažoval dumat. Zákony vesmíru, gravitace, osudné přitažlivosti, vědění, lásky – to vše mělo na tu chvíli, kdy jsme seděli ve zšeřelé dílně, obrovský vliv. Nyní bylo nadevše jasné, proč jsem nesměl vyměnit motor, proč mi bylo zakázáno vyhodit Claiřino srdce.
Hleděl jsem tehdy na Eugena a místy mi připadal, jako by se ztrácel, jako by upadal do temnoty, ze které nevede cesta na povrch. Neměl jsem to dělat, a přece – slíbil jsem, že motor opravím. Že to možná potrvá měsíce, ale dílo se povede. Odjel toho večera s nevýslovným vděkem. Já jsem si zapálil cigaretu a pracoval dlouho do noci, oživoval její srdce, naplněný závazkem učinit Eugena opět šťastným. Také jsem tu vůni cítil, tu, již mi Eugene popisoval. Byla to exkluzivní možnost CÍTIT lásku.
***
Víckrát jsem Eugena nikdy neviděl. A Claire taktéž ne.
***
Když mi následující ráno bouchali na dveře sousedi, zmateně jsem naslouchal, k čemu došlo. Něco mi však říkalo, že to bude zlé, velice zlé. A taky že ano.
Snad ospalost, vyčerpání, roztržitost nebo nevím co způsobily, že můj noční nedopalek patrně sfoukl závan větru, jenž se protahoval mezi stěnami. Bouda lehla popelem. Plechy, jak jsem je spatřil, byly zčernalé, očouzené, smutné a otřesné. Nechtěl jsem vidět, co leží v těch troskách, NECHTĚL!
Nechal jsem to spáleniště vyčistit a sám se odebral domů. Jen já a můj splašený tlukot srdce. Nepochyboval jsem, že přesně takhle tlouklo tomu chevroletu.
***
Mé svědomí neznalo hranic. Nemohl jsem říct Eugenovi, co se stalo. Raději bych se propadl do pekla. Během jediného dne padly veškeré zásoby chlastu, co jsem měl v baru. Všechno to byla má vina, jenom má.
Odstěhoval jsem se z Ludlow pryč. Vlastně jsem zamýšlel, že začnu nový život úplně mimo Maine, daleko z dosahu všeho, co by mě tam tížilo. Podnikání se ocitlo v neslavném cíli, já jsem pozbyl vše a naděje na obrození dlela daleko. Usadil jsem se v karavanu a pracoval jako pumpař, abych měl alespoň za co jíst.
Již první týden mého nového života narušila zpráva v novinách, kde psali o úmrtí neznámého muže, nalezeného v Bangoru. Do uzávěrky se nepodařilo ověřit jeho totožnost, takže jediné info spočívalo v hrozivém zjištění, že spáchal sebevraždu. Nikdo netušil proč a tak to také zůstalo. Jen já jsem cítil, kdo to odešel. Palčivý impuls mě zasáhl jako projektil. Následující roky jsem utopil v lihu a výčitkách.
VII.
Ačkoli příběh, na který jsem na rozdíl od spousty dalších věcí, pro něž v mozku opilce nezbylo místo, nezapomněl, změnil můj život k nepoznání, kvanta, skutečně kvanta věcí jsem neobsáhl. Například, zda je další život pro všechny, nebo jen pro skvělé lidi, jakými Eugene a Claire bezesporu byli. Jestli existuje boží hněv, a pokud ano, tak má-li podobu rakoviny, která mě trýzní a zanedlouho zabije. To by mě moc zajímalo a snažně doufám, že se tyhle odpovědi dozvím, kdyby snad moje duše měla dojít zatracení. A ona tam nejspíš spěje.
Občas, za jasných dnů, kdy se oblohou honí beránci, nechávám svou fantazii pracovat naplno. Vidím ten nejkrásnější bourák, jak se žene po nebi, a modlím se, aby alespoň nepatrná část mého pozorování nebyla pouhou fikcí.
Povídka je obsažena v knize s názvem „23:55“.
(C) Jan Hlubek
