Článek
Roger Federer, Novak Djoković a Rafael Nadal - Svatá trojice moderního tenisu a triumvirát soků ,,Velké trojky", z nichž všichni aspirují na titul největšího tenisty všech dob. Jen málokdo si dokáže představit na pomyslné nekorunované příčce kohokoli jiného, a samosebou také fanoušci každého z nich budou do morku kostí obhajovat svého favorita a opírat se o všemožné statistiky. Zejména u Novaka Djokoviće zmiňují nejvyšší počet grand slamů, zatímco u ,,Rafy" obdivuhodný výkon na Roland Garros.
Jenže právě tento triumvirát neprospívá jednoznačnému určení nejlepšího hráče. To, jak svorně dominovali tenisovému světu a získali prakticky veškerá vítězství, z nich dělá vyrovnanou sestavu. Je tedy více než pravděpodobné, že skutečně nejlepší tenista by musel znatelně převyšovat své dobové soupeře a vynikat něčím, co ostatní v daném historickém období neznali či neuměli.
S moderním tenisem, jak ho známe, nás seznámil až Roger Federer, který vytvořil novou éru hry, kdy se přecházelo na moderní typy raket a hráči tak pořád nějak nevěděli, jaký styl zvolit. Měkké údery již vyšly z módy a tvrdé procházely testovacím módem. Díky preciznímu forehandu a dokonalé technice na síti se stal Federer nezastavitelnou personou, z níž následně Nadal a Djoković mohli čerpat inspiraci. Jenže zde nastává statistický problém. S oběma hráči drží Federer zápornou bilanci, což ho staví v debatě o nejlepšího hráče historie do nevýhodné pozice.
Abychom našli odpověď, je patrně potřeba jít dál do minulosti. Federer se totiž sám inspiroval jiným velikánem a svůj útočný styl hry značně zdařile napodoboval. Ať už šlo o drtivý forehand či jednoruční bekhend. Tím hráčem byl pochopitelně Pete Sampras, neboli ,,pistolník Pete", který se ve své době pyšnil čtrnácti grandslamovými tituly a na Wimbledonu získal do své doby nejvíce trofejí v historii. Až Federer dokázal jeho prvenství skromně překonat. Sampras byl natolik inovativní, že neexistoval hráč, jenž by mu dokázal plnohodnotně čelit. Proti nezvykle silným úderům (zejména servis a forehand) neexistovala obrana (zvlášť na tehdejších rychlých površích) a nenadálé přechody na síť, kde používal své načasované voleje, z něj činily absolutní ikonu. Jediný, kdo s ním dokázal důstojně hrát, byl André Agassi, a i ten měl výrazně zápornou bilanci. Byl tedy Sampras tím největším? Záleží na úhlu pohledu. Rozhodně však aspiruje s větším potenciálem než aktuálně diskutovaná ,,Velká trojka".
