Článek
Ne nadarmo se říká, že každá doba má svoje. Antika je bez diskuze nejvyspělejším obdobím lidských dějin, pokud budeme brát v potaz kontext doby. Ani renesance, natož současnost, se jí nevyrovnají.
Vedle důmyslné architektury, vědy a filosofie se samozřejmě také vojenství těšilo nebývalému rozmachu a hrubou sílu vystřídala strategie a důvtip. Starověké Řecko vykazovalo neuvěřitelný pokrok v oblasti mentálního progresu a intelekt vojenských taktiků představoval stěžejní pilíř armády.
Těmi vykonavateli dokonalosti na bojišti se stali hoplité, neboli těžkooděnci bitevního pole. V celém Řecku absolvovali kadeti špičkový výcvik, který v některých městských státech, jako byla Sparta, představoval skutečnou školu života a smrti. Chlapci zápasili již od útlého věku, učili se zacházet se zbraněmi a trénovali svou fyzickou zdatnost.
Při střetu s nepřítelem však spoléhali na kolektivní spolupráci v útvaru zvaném falanga. Šlo o důvtipnou formaci, která využívala přesnosti a síly semknutého šiku. Jestliže byl některý voják zabit, ihned ho zastoupil spolubojovník ze zadní řady, aby nevznikla mezera.
Podobně válčila také římská legie, která z falangy koncepčně vycházela, akorát značně inovovala původní myšlenku a využívala více jednotlivých úseků a taktik. Nikdy nepostupovala vpřed jako jeden celek, ale členila se na kohorty, centurie a manipuly.
Porazit legii beze zrady či momentu překvapení (kdy se například nebyla schopna seřadit jako v Teutoburském lese) bylo takřka nemožné. Ani falangy, které ještě v římské éře využívali Makedonci, neměly sílu konkurovat. Snad jedinou historicky významnou výjimkou je bitva u Auscula (279 př. Kr. a vyhráli Řekové) nebo lakedaimonská válka (zvítězili Římané), kde však šlo o vojska římské republiky, nikoli císařství po vládě Julia Caesara.
Pro potřeby našeho hypotetického souboje jsou však důležití především samotní vojáci, ne výsledky bitev. Když se zeptáte umělé inteligence, bude favorizovat Římana, ale to jen proto, že spoléhá na sofistikovanější dovednosti celé legie, nikoli jednotlivce.
Běžný Sparťan měl k dispozici kopí, meč, kruhový štít, bronzový kyrys a korintskou přilbu.
Legionář byl vybaven Jedním nebo dvěma oštěpy, mečem zvaným gladius a obdelníkovým štítem. Kyrys se skládal z plátů a hlavu chránila přilba nejrůznějšího typu.
Zatímco hoplita běžně nevybočoval z řady, legionář byl vybaven pro sólové akce a prorážení nepřátelských řad. Vrhací oštěp(y) se zabodl(y) do protivníkova štítu a komplikovaly pohyb - bylo lepší štít zahodit. Tím získal legionář výhodu, tasil gladius a soupeře udolal.
Je třeba pamatovat na fakt, že legionáři představovali největší vojenské profesionály starověku. Oproti tomu hoplité jsou ztělesněním síly a odvahy.
Můj osobní verdikt je následující, ovšem upozorňuji, že se vztahuje na statistický průměr, nikoli na konkrétní případy.
S ohledem na zbraně a zbroj by legionář ve většině případů zaznamenal úspěch, zatímco pro spartského hoplitu by se vyvíjel příznivě boj na pěsti či pouze na meče, kdy by legionář nemohl využít zbraňových výhod a modernějšího vybavení.
A co si myslíte vy?
