Článek
Semínek je celkem obyčejné semínko, které se narodí na místě, které se mu ani trochu nelíbí – mezi plevelem, roštím a tvory, kteří na první pohled nevypadají přívětivě. Vydá se proto na cestu zahradou, aby našel své ideální místo k vyklíčení a zjistil, co je vlastně za rostlinu. Na své pouti potkává rozmanité postavy, zažívá nečekaná setkání i zkoušky, které mu postupně ukazují, že svět není černobílý, že všechno má svůj čas – a že věci se často dějí jinak, než bychom si přáli nebo představovali. Zjistí Semínek, kým doopravdy je? A podaří se mu vyklíčit… nebo skončí jako potrava pro veverku?
Anotace sama o sobě vzbuzuje lidskou fantazii a předestírá, že jakmile knížka od nakladatelství Pointa vyjde, pulty knihkupectví poctí svou návštěvou docela solidní dobrodružství. Autorka příběhu Aneta Gibbs nám věnovala svůj čas, díky za to.
Aneto, vy máte na české poměry na první pohled netradiční příjmení. Za tím je určitě taky nějaký příběh. Povězte nám něco o sobě.
Děkuji za milá slova. Žiju už deset let v Itálii, kde jsem se vdala a narodila se mi dcera. Příjmení Gibbs ale není italské – má anglický původ a váže se k němu docela hezký příběh.
Otec mého tchána byl rodilý Angličan a námořník. Pracoval jako kapitán na lodi a během jedné ze svých plaveb se seznámil s mladičkou Italkou, která na lodi uklízela kajuty. Bavíme se o poválečné době – práci získala mimo jiné proto, že uměla anglicky, což tehdy nebylo úplně běžné. Později spolu žili v Janově, což je velký mezinárodní přístav, a narodil se jim syn – můj tchán.
V Itálii mimochodem není běžné, aby žena po svatbě přijala příjmení manžela. Většinou si nechávají své rodné a jen k němu přidají „in“ a příjmení manžela. Já jsem se rozhodla ho změnit – hlavně proto, abych si ulehčila život. Moje původní příjmení bylo Kadeřávková, což bylo pro Italy prakticky nevyslovitelné.
Popravdě jsem si ale moc nepomohla.
Kdykoliv někde hlásím své jméno, stejně ho musím hláskovat – a většinou ho nakonec ještě napíšu na papír. A navíc si lidé často myslí, že otec mé dcery je můj pokrevní příbuzný (protože máme přece stejné příjmení!). Takže po opatrných otázkách typu „takže… vy jste bratranec a sestřenice?“ musím celou rodinnou historii a české zvyklosti vysvětlovat znovu. Haha.
Jak to máte s psaním jako takovým? Měla jste vždycky ten sen, že jednou budete spisovatelkou, nebo šlo o náhodu či šťastnou souhru osudových okolností?
Psaní i kreslení mě bavilo odjakživa. Jako malá jsem pořád něco kreslila a vymýšlela si k tomu příběhy, které jsem si samozřejmě hned i ilustrovala.
Pak jsem ale vyrostla a začala jsem slýchat klasické věty o chudých umělcích, o tom, že je to spíš koníček, a že uspějí jen ti „protekční“. Tak jsem se vydala praktičtější cestou a hledala práci, která by byla alespoň trochu blízko tomu, co mě baví – ale zároveň byla stabilní.
Pracovala jsem v knihkupectvích, v uměleckých galeriích a později jako překladatelka a copywriterka. Bylo to vlastně ideální – byla jsem obklopená knihami, uměním i texty… ale i přesto mi pořád něco chybělo.
Postupně mi došlo, že je to svoboda. Možnost dělat věci po svém, bez zadání a bez kompromisů.
Tak jsem si jednoho dne řekla, že přestanu poslouchat to, co si myslí ostatní a zkusím to jinak. Píšu o věcech, které mě opravdu zajímají a baví, a trávím hodiny se štětcem nebo tužkou v ruce.
Ať to dopadne jakkoliv, jsem věrná sama sobě.
(Zatím to vypadá, že to byl paradoxně docela rozumný plán.)
Pojďme se vrhnout na Semínka. Semínek, jak se jmenuje vaše knížka, na první pohled nemusí ve svém názvu odrážet skutečnou podstatu vašeho díla. Tak jak to s tím zrodem bylo? Odkud se vzal nápad?
Semínek je jméno jednoho docela obyčejného semínka, které se jednoho dne probudí v blátě mezi plevelem a uvědomí si, že vlastně neví, čím je. Vydá se tedy na cestu, která se poměrně rychle promění v dobrodružství. Rozhodne se, že najde lepší konec zahrady, kde vyklíčí – jenže věci se začnou vyvíjet trochu jinak, než si původně představoval.
Nápad na knihu vznikl jednoho prázdninového odpoledne, kdy jsem s dcerou četla knížku o rybě, která vypadá jako zadek. Poměrně rychle jsme se od původního příběhu odchýlily, začaly jsme si ho upravovat po svém a doplňovat ilustracemi. V jednu chvíli mě napadlo, že bychom si mohly vytvořit vlastní knihu.
Dcera přišla s příběhem o třešni, která spadne ze stromu a snaží se ji sezobnout kos. Postupně k tomu přidávala další postavy – například napůl žraloka - napůl jednorožce. Nebyl to špatný nápad, jen pro mě bylo trochu složité z toho vystavět souvislý příběh. Haha.
A tak jsem naši spolupráci na chvíli odložila a začala se té myšlence věnovat sama.
A tak vznikl Semínek.
Je to jeden z těch příběhů, které mají tendenci se psát tak trochu samy. Neměla jsem předem jasnou pointu ani přesné směřování. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby to bavilo i dospělé.
A myslím, že se to podařilo. Je to sice jednoduchý pohádkový příběh, ale dospělí si v něm mohou najít drobné metafory – nebo se aspoň na chvíli zastavit a zasnít.
Knížka Semínek osloví široké čtenářské publikum
Mnohé knížky tohoto zaměření jsou součástí nějakého vzdělávacího projektu či jiného záměru. Co váš záměr? Je nějaký? Jaké máte plány, jakmile Semínek vyjde?
Ano, určitý záměr tam je. Možná ne úplně ve smyslu klasického „vzdělávacího projektu“, ale všechny moje nápady mají jednoho společného jmenovatele – a tím je klid.
Klid je podle mě něco, co dnes dost chybí. Žijeme v době, která je chaotická, plná protichůdných informací, dramat a různých kauz, které neustále přitahují naši pozornost. Člověk pak snadno sklouzne k tomu, že je pořád v napětí – a to se samozřejmě promítá i do běžného života a vztahů.
Já bych naopak chtěla vytvářet prostor, kde si lidé mohou na chvíli odpočinout. Ať už v knihách, fyzicky nebo jen online. Místo, kam člověk přijde a na chvíli zpomalí.
Blízký je mi pomalý a prostý styl života – takový, kde člověk tvoří hezké a užitečné věci a dokáže si užít i úplně obyčejné momenty. Kromě psaní a kreslení se věnuji i zahradničení, upcyclingu a dalším věcem, které s tím nějak souvisejí, takže se to všechno přirozeně propojuje.
A co bude dál? Nechci prozrazovat úplně všechno dopředu, ale mám v hlavě několik projektů, které bych ráda postupně realizovala.
(Zatím to nechám jako malé překvapení – ať mám taky trochu prostor na improvizaci.)
Pokud vás tohle všechno zajímá, můžete mě sledovat na Facebooku – na stránce Příběhy z ligurských hor, kde to postupně sdílím.
Jste mladá, vaše literární dráha je volná, překážky neexistují - víte už, čím hodláte pokračovat? Vsadím se, že už máte nějaké plány. Čím se nás chystáte potěšit v budoucnu a kam byste ráda jako spisovatelka směřovala?
Je hezké, že říkáte, že překážky neexistují. Ony tu většinou jsou – jen záleží, jestli je člověk bere jako výzvu ke zlepšení, nebo jako důkaz vlastní nedostatečnosti.
Je pravda, že většinou to jsou ale jen iluze. Jako přehnaně kritický člověk (k sobě samé) o tom něco vím.
Co se týče psaní - mám v hlavě nápady na další dvě knihy. Jednu pro děti a druhou jako román pro dospělé. Obě se opět odehrávají v ligurských horách a i když jsou každá úplně jiná, spojuje je to, co je mi blízké, tedy příroda, přirozené rytmy a klid.
I když je pravda, že obě mají poměrně silná témata. Takže ten klid přichází spíše ze způsobu zpracování a jiného úhlu pohledu.
Vím, že to není moc konkrétní odpověď, ale vše se postupně dozvíte.
Teď se ale plně věnuji Semínkovi, protože práce na něm ani zdaleka neskončila.
(A myslím, že ještě chvíli neskončí.)
Děkuji za rozhovor a budu se těšit na setkání se čtenáři – ať už osobně, nebo alespoň v online prostoru.
Děkuji, ať se daří vám i vašim knížkám.
