Článek
Vše to začalo v období realismu, kdy se o skutečně slavné vyobrazení tehdejšího života zasloužil polský prozaik a romanopisec Boleslaw Prus se svým románem Farao. Učinil tak velice pečlivě a napomohl tak rozšíření zájmu veřejnosti o starověký Egypt jako takový.
V té době však již jiskřičky fascinace žhnuly a některá díla (jako kupříkladu Thovtův prsten od Arthura C. Doylea nebo Zlatý skarabeus od Edgara A. Poea) se těšila solidní oblibě. Důvody se však značně lišily. Zatímco čtenáři Bolaslawa Pruse oceňovali krásu vyprávění a monumentální vhled do starodávné říše, fanouškům zmíněných povídek šlo především o tajemno. Není se čemu divit. Egyptologie v 19. století stála na prahu poznání a o vědeckých metodách zkoumání nemohla být řeč. Mumie, které zdobily výkladní skříně mnoha muzeí, sloužily jako kuriozity a opravdu hodnotné exponáty v nich nedokázali vidět ani samotní správci sbírek. Aby ne, když se stávalo, že z mletých balzamovaných těl vznikal mumiový prášek coby „zaručený všelék“ na veškeré neduhy a z několik tisíc let starých obinadel, v nichž tleli nebožtíci, moderní obchodníci vyráběli hnědý papír na balení pečiva. Ne, to není fikce, nýbrž krutá pravda.
V těch dobách samosebou lidé věřili kletbám a sběratelé nezřídka svůj kousek hodili do moře, než aby čekali, že jim ublíží. Nehledě na fakt, že přetrvával reálný davový strach z něčeho tak hrůzného, že svírá na hrudi jen pouhé pomyšlení. Že starověcí mrtví obživnou.
Pochopitelně tak skvělý námět se musí využít ke zpeněžení, čehož si tvůrci raných filmů byli dobře vědomi, takže se není čemu divit, že chodící mumie nás v legendární podobě provází takřka od začátku kinematografie. Tím doopravdy slavným počinem se stala Mumie z roku 1932. To tehdy vznikl příběh dnes dobře známého kněze Imhotepa, který je pohřben zaživa, ale nešikovně oživen neopatrnými archeology, aby se vydal na pouť za nalezením své kdysi ztracené lásky, princezny Anuk-Su-Namun. Imhotepa si zahrál nejslavnější hororový představitel všech dob - Boris Karloff, který měl na kontě neuvěřitelnou řadu hororů, včetně nejslavnějšího ztvárnění Frankesteina.
Skvělý návrat zažila oživlá mumie v 50. letech, kdy si ji zahrál další velikán - Christopher Lee. Film z roku 1959 mělo v produkci studio Hammer, které se stalo jakousi továrnou na sériovou výrobu hororů na počkání. I v tomto snímku samozřejmě siru Lee sekundoval neméně známý elegán Peter Cushing.
Plakát k filmu Mumie (1959)
Následovaly další filmy jako Prokletí mumiiny hrobky (1964), Krev z hrobky mumie (1971) nebo Hrobka (1981).
Poté začal zájem o egyptské zombie vadnout. Vše se okouká a místo v kinech zaujaly horory s vyšším levelem strašidelnosti. O fenomenální návrat se postaral Stephen Sommers v roce 1999, kdy divákům představil strhující remake původní mumie z roku 1932. Zde si Imhotepa střihl namakaný Arnold Vosloo a do role princezny obsadili podmanivou Patriciu Velasquez. Hlavní roli však zastal Brendan Fraser, který ztvárnil postavu, jež v původním zpracování chyběla. Neohrožený a sympatický dobrodruh Rick O´Connell dodal filmu potřebnou šťávu, scénář zase tempo a akci, o jaké si logicky stará verze mohla nechat zdát. Film byl natolik úspěšný, že se dočkal i dvou pokračování - Mumie se vrací (2001) a Mumie - hrob dračího císaře (2008).
Od té doby bylo natočeno mnoho dalších filmů, avšak impozantní stín předchůdců nedokázal žádný překlenout.
Zdroje:
Mumie, Tyldesley Joyce, 1999
