Článek
Byl to nápad mé ženy. Chtěla něco, co by se pnulo po nové pergole, a přitom krásně kvetlo. „Vistárie! Ta je přece romantická, ne?“ řekla a já, jako správný chlap, kývl a šel kopat jámu. V té době jsem netušil, že právě vysazuju fialové monstrum, které mi jednou naruší statiku altánu.
Na začátku to vypadalo jako rostlina z pohádky. Rychle rostla, hned se chytla podpory a první květy byly nádherné. Vonělo to, bzučelo to, a všichni sousedi záviděli. Jenže pak přišla pravá vistáriová puberta.
Když popínavka začne útočit
Začalo to nenápadně. Výhonky, co místo pergoly mířily do okapu. Jeden dokonce zarostl do plastové svodové roury. Když jsem ho tahal ven, roztrhl jsem si košili a trochu i nervy.
Pak se začala cpát pod střešní krytinu. Vážně. Ty dřevnaté výhony prorazily mezeru mezi taškami a tlačily se pod ně. O tři měsíce později začalo do pergoly zatékat. A když jsem jednou v dešti zvedl oči, spatřil jsem větev vistárie, jak se houpe přímo pod střechou jako nějaký zelený predátor.
No a pergola? Ta začala praskat. Dřevo změklo, spojky povolily. Vistárie si šla klidně dál svou cestou, ignorovala moje řezy, pokusy o vedení nebo drátěné opory. Přiznávám, chtěl jsem ji vyrvat i s kořeny, ale nešlo to. Nejdřív jsem zkusil zahradnické nůžky. Pak pilu. Nakonec motorovku.
Krása s drápy
Vistárie je krásná – to jí neberu. Ale pokud ji necháte růst bez kontroly, vezme si, co chce. Oplotí vám zahradu, zalehne střechu a možná si udělá i vlastní schody na půdu. Zasadit ji z lásky byla romantika. Ale vyrvat ji z pergoly? To už byl rozvod.
Takže pokud teď čtete tenhle článek a plánujete, že ji zasadíte, udělejte to – ale s rozmyslem, pevnou rukou a ideálně daleko od jakékoliv stavby. A pokud už ji máte? Nebojte, nejste v tom sami. Jen si připravte pilu. A silná slova.
