Článek
Když jsem si koupil své první pořádné auto – sportovní SUV s lesklou černou karoserií a interiérem jako z katalogu – měl jsem potřebu se s ním pochlubit. Ne na Instagramu. Chtěl jsem ho ukázat člověku, který mě k autům přivedl. Dědovi. Automechanik celý život, který mi jako klukovi nechával šlapat na plyn staré Škodovky na dvoře a trpělivě vysvětloval, co je to karburátor. Těšil jsem se, že bude pyšný. Jenže děda měl jiný plán.
Přijel jsem k němu v sobotu ráno. Stál u plotu, v montérkách, a zvedl hlavu od záhonu fazolí. Usmál se.
„Tak to je ono?“
Přikývl jsem a málem se rozplýval jako prodejce na showroomu. Obešel si auto, přikývl, nahlédl dovnitř. Neřekl ani slovo. Jen to tiché „hm“. Čekal jsem obvyklé „to je raketa“, „tady sis máknul, kluku“. Nic. Místo toho vytáhl z kapsy klíče.
„Sedni si dozadu,“ řekl.
Nechápal jsem. Ale poslechl jsem.
Děda otevřel vrata stodoly a vycouval. Vážně – vyjel v čemsi, co vypadalo jako rezavý veterán. Starý Opel Rekord z šedesátek. Dva sedadla, žádný pásy vzadu, motor duněl, plech se třásl. Připadal jsem si jako v časové kapsli.
Jeli jsme přes vesnici, kolem pole a až k lesu. Celou cestu nepromluvil. Jen jednou, těsně předtím, než odbočil z asfaltky na rozbitou polní cestu, řekl:
„Pamatuješ? Tady jsi poprvé držel volant.“
Vzpomněl jsem si. Šest let. Kolena mi trčela ke stropu a řídil jsem za jeho rukama.
Zastavil na kopci. Vystoupil a beze slova si sedl na kapotu. Přisedl jsem si.
„Víš, proč jsem ti nic neřekl?“ zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„To tvoje auto je krásný. Výkon, komfort, všechno. Ale není to o tom. Auto není o tom, jak vypadá. Je o tom, kam tě doveze. A s kým.“
Mlčel jsem.
„Tady jsme spolu začali. Tohle je moje Ferrari. A tvoje taky. Jen sis na to musel vzpomenout.“
Když jsme se vrátili, podal mi klíče od Opela.
„Až budeš mít syna… nebo dceru… ukaž jim ten kopec. Ne to auto.“
Dnes parkuje vedle mého nového SUV i ten starý Opel. Leskne se novým lakem a voní uvnitř jako garáž z dětství. A pokaždé, když ho nastartuji, vzpomenu si, co mi chtěl děda říct.
Některé vzpomínky totiž nemají navigaci. Ale víš přesně, kde je najdeš.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
