Článek
Když jsme před třemi lety objevili ten zarostlý pozemek se starým domkem na kraji vesnice, bylo to jako z filmu. Rozbitá okna, spadlá veranda, vlhkost ve zdech… ale zároveň i šance. Pro nás. Na nový začátek.
Byl to impuls. Zamilovali jsme se nejen do sebe, ale i do té představy. Jak spolu večer sedíme na terase, jak opravujeme podlahu, jak tu jednou pobíhá pes a možná i děti. Za cenu dvoupokojového bytu v Praze jsme získali ruinu. Ale ruinu s potenciálem.
Rozpočet byl napjatý, ale zvládnutelný. Hypotéku jsme vyřídili rychle, pár víkendů jsme přespávali na matraci na zemi a měli z toho dobrodružství. Byli jsme silný tým. Myslel jsem si.
Jenže dům měl svá tajemství – stejně jako my.
Zateklá střecha, shnilé trámy, stará elektroinstalace – nic z toho nás nezastavilo. Tedy zpočátku. Každá oprava ale znamenala další peníze a další hádku. Časem jsme spolu nemluvili o ničem jiném než o penězích, nedodělané koupelně a kdo z nás to zase „zase pokazil“.
Začala se stahovat. Víc času trávila mimo domov. Jednou řekla, že se dusí. Že tohle není život, jaký si představovala. A já byl příliš unavený a zahlcený, abych to dokázal zachytit včas. Pracoval jsem přes den, makal večer, spal málo. Věřil jsem, že to všechno dělám pro nás. Jenže možná jsem si toho „nás“ začal vymýšlet sám.
A pak přišlo to, co si pamatuju naprosto přesně.
Byl říjen. Neděle ráno. Vstával jsem, abych natřel poslední okna před zimou. Na stole ležel papírek: „Nezlob se. Musím jít. Nechci takhle žít.“
Žádné drama. Žádná hádka. Jen ticho. A kufr zmizel z předsíně.
Zůstal jsem sedět na rozvrzané židli u stolu, díval se na oloupané zdi a nechápal, jak to všechno takhle skončilo. Dům byl sice o krok blíž k dokončení, ale vztah byl pryč.
Dnes tu bydlím sám.
Je tu klid. Až moc. Místo dětských křiků slyším praskání dřeva a vítr v komíně. Dům jsem opravil. Pomalinku. Svým tempem. Ale duši jsem vracel jemu – a sobě – mnohem déle.
Co jsem pochopil?
Že nestačí postavit dům, aby se z něj stal domov. A že někdy zůstanete uprostřed snu úplně sami – a musíte se rozhodnout, jestli ho přesto doděláte. Já jsem to udělal. A možná právě díky tomu teď zase začínám věřit, že ten další sen už nebude jen na papíře.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
