Článek
Tucker Carlson je bezpochyby talentovaný moderátor a komentátor, který se svým pořadem drtí sledovanost tradičních médií. Ať se nám to líbí, nebo ne, je aktuálně nejvýraznější mediální personou na republikánské části politického spektra.
Od roku 2009 působil ve Fox News, v roce 2016 zde začal vysílat svou show Tucker Carlson Tonight, která se postupně vypracoval k více než pětimilionové sledovanosti. Jeho konec na televizi Fox News přišel jako blesk z čistého nebe.
Oznámení o ukončení spolupráce přišlo týden poté, co se Fox News dohodla se společností Dominion Voting Systems na zaplacení odškodnění ve výši téměř 800 milionů dolarů. Ta Fox News zažalovala kvůli pomluvám o volebních hlasovacích zařízeních, které společnost vyrábí. Carlson se na na jejich šíření podílel. Carlson v každém případě přestoupil na Twitter, respektive X, kde má aktuálně přes 12 milionů followerů a ve sledovanosti láme své osobní rekordy.
Na začátku války na Ukrajině Carlson odsoudil ruskou agresi, na druhou stranu však o konfliktu pravidelně šíří různé dezinformace. V Rusku je tak opakovaně citován v médiích. Zbývá jen dodat, že Carlson kromě běžné ortodoxie amerických konzervativců, je také oddaným trumpistou. Dokonce se objevují spekulace přiživované vyjádřeními Trumpa i jeho okolím, že by mohl být Trumpovým viceprezidentem.
Do tohoto kontextu vstupuje jeho rozhovor s Putinem. Jde o první rozhovor s americkým novinářem od zahájení války na Ukrajině. A co v něm zaznělo nejspíš ani Tucker ve snu nečekal.
Nejpozoruhodnější (a nejčastěji memovaná) část rozhovoru byla hned ta úvodní. Putin nejdříve avizoval půlminutový úvod s vysvětlením historického pozadí konfliktu. Po desetiminutovém monologu jej Carlson přerušil s tím, že nechápe, jak je výklad ruských dějin od knížete Rurika relevantní pro současnou situaci. Putin se v tu chvíli chronologicky nacházel v polovině 17. století a překvapenému Carlsonovi předal z archivu okopírované dopisy Bohdana Chmelnického ruskému carovi, jako by se jednalo o nejlepší možnou odpověď.
Pokud byste čekali nějaký apel na americké publikum unavené podporou Ukrajiny, čekali byste marně. Faktem je, že se Putin v další části rozhovoru vyjadřoval i aktuálním událostem a možná nějaké body nahrál. Dalo by se jistě psát o lžích nebo propagandě velkoruské ideologie, která v rozhovoru zaznívala. Bylo by možné filozofovat nad tím, jestli je správné, že takový rozhovor vůbec vznikl, jestli jej Carlson nevedl servilně a nesehrál úlohu hlásné trouby Kremlu. Podstata problému je ale podle mého názoru někde jinde.
Je jí naprosto odlišný pohled, který má na dějiny východní Evropy Putin (a obávám se, že i většina Rusů) na straně jedné a Poláci, Ukrajinci, Litevci a další na straně druhé. Putin prostě není schopen akceptovat existenci Ukrajinců jako svébytného národa a ve svém názoru se utvrzuje pseudohistorickými úvahami. Putinův historický exkurz měl jasný důvod, chtěl ukázat, odkud se vzala Ukrajina a že je to vlastně Rusko. Odkud se vzala Ukrajina je shodou okolností také název článku vynikajícího polského historika Andrzeje Nowaka, který vyšel v časopise Kontexty.
Není asi potřeba dodávat, že Putinův a Nowakův pohled se značně liší. Nowak přesvědčivě dokumentuje, že Ukrajina je dědicem mnohem staršího centra východního slovanství, než je Moskva – ještě ve 12. století bezvýznamná osada. Ukrajinská politická kultura a v důsledku i státnost se utvářela pod vlivem Rzeczpospolité, Polsko-litevské unie, která rodící se zemi zprostředkovávala vlivy západní latinské civilizace. Proto Polsko Putin v rozhovoru několikrát ostře kritizoval, protože jej chápe jako přirozeného historického rivala Rusů ve východní Evropě.
V důsledku vnitřních sporů mezi ukrajinskými kozáky a Rzeczpospolitou došlo v polovině 17. století k fatálnímu rozhodnutí kozáckého hejtmana Chmelnického přiklonit se k Moskvě. Svého rozhodnutí měl brzo litovat, protože se opakoval dobře známý příběh. Moskva nezaručila kozákům jejich svobody a autonomii, ale uvrhla je do svého vazalství, ze kterého se tato část světa vymanila až s rozpadem Sovětského svazu.
Putin chtěl v tomto na poměry západního světa poměrně bizarním rozhovoru zdůraznit ruskou velikost, ale místo toho odhalil zásadní slabost. U Rusů vždy nakonec zvítězí jejich velikášství a ideologie nad konstruktivním jednáním. Proto jsou předurčeni k neúspěchu. Naštěstí.
