Článek
Veřejný prostor je dnes poněkud zaplaven mýty a pověstmi. Jedním z těchto mýtů je pohádka o protěžování zaměstnanců státem a znevýhodnění podnikatelů. Pokud se podíváme na fakt, proč by stát měl více zvýhodňovat podnikatele před běžnými zaměstnanci, jedním z argumentů je nerovný přístup k dovolené. Zatímco stát dává zaměstnancům dovolenou, či jim ji dokonce hradí, podnikatelé na dovolenou nárok nemají. Vážně tomu tak je? Kdo dotuje zaměstnance, zatímco si užívají volno?
Ve skutečnosti se stát v tomto směru daleko hůře chová k zaměstnancům než k samotným podnikatelům. Podnikatelé mají jistá privilegia, o kterých se zaměstnancům může jenom zdát. Stát extrémně omezuje práva a svobody zaměstnanců ve vztahu k podnikatelům, zatímco naopak tento vztah nefunguje. Zatímco podnikatelům stát nenařizuje časovou podřízenost, zaměstnancům ubírá svobody, co se pracovního času týče. Nařizuje zaměstnancům, že se musí plně podřídit potřebám zaměstnavatele a nemají právo si o vlastním čase rozhodovat sami. Naopak podnikatelé si svůj čas mohou rozvrhnout podle vlastního uvážení a na svou osobní odpovědnost. Jestliže si podnikatel může udělat osobní volno kdykoliv potřebuje, či jenom chce, zaměstnanec má právo na osobní volno jenom po dobu čerpání dovolené nebo pracovního volna daného zákonem, jako třeba státní svátky či víkendy. Je tedy absurdní, že by si měl podnikatel brát dovolenou, když jednoduše nebude v ten den vykonávat žádnou profesní činnost. Dokonce ani toto osobní volno častokrát neznamená, že v této době mu neroste příjem na základě dříve dohodnutých kontraktů. Což u zaměstnance vůbec neplatí. A jako třešnička na dortu? Zaměstnanec automaticky nemá nárok na dovolenou, pokud mu ji neschválí jeho zaměstnavatel, a naopak je nucen si vzít dovolenou i v době, kdy mu toto volno nevyhovuje, ale nařídí mu ho sám zaměstnavatel, aby utratil jeho nárok na volno v době, kdy to naopak vyhovuje samotnému zaměstnavateli.
A jak je to s hrazením dovolené? Platí ji zaměstnanci stát, nebo snad osvícený a dobrosrdečný podnikatel na vlastní náklady? Skutečnost je daleko smutnější. Jediní, komu stát proplácí z veřejných peněz dovolenou, jsou státní, příspěvkoví a obecní zaměstnanci. Zaměstnanci v soukromé sféře proplácí dovolenou sám zaměstnavatel, ale (a to je podstatné) z výnosů jeho osobní práce či nároků na mzdu samotného zaměstnance. Náhradu za dovolenou tedy neproplácí podnikatel z vlastních peněz, ale z peněz, které povinně odvádí stranou ze mzdy samotného zaměstnance, a ty pak vyplácí za období výběru dovolené. Jak vidno, dovolenou zaměstnanci ve skutečnosti neplatí ani stát, ani sám podnikatel, ale je zcela zahrnuta v hodnotě práce, kterou vykonává samotný zaměstnanec.
Tady se dostáváme k poslední části, která vyvrací tento podnikatelský mýtus. Má i podnikatel právo vzít si hrazenou dovolenou, nebo mu to stát, potažmo zákon neumožňuje? Ve skutečnosti je na tom mnohem lépe než samotný zaměstnanec. Nejen, že si může vzít volno kdykoliv se mu zlíbí a nemusí na nikoho brát ohledy. Navíc, pokud se sám podnikatel zachová stejně, jako se chová ze zákona k zaměstnanci a odloží si stranou peníze do fondu na proplacení vlastní dovolené, ve chvíli, kdy si vezme osobní volno, může si to volno uhradit. Jak vidno, tento mýtus se mi plně podařilo vyvrátit a stát se v tomto směru ve skutečnosti přísněji chová k zaměstnancům. Ne k podnikatelům.
