J. Kratochvílová, držitelka nejstaršího atletického rekordu světa (43 let):„Můj doping byl řízek!“

„Maminka pracovala v JZD a tatínek byl policista. I když sledoval fotbal a hokej, ničemu se aktivně nevěnoval. Vyrůstala jsem se dvěma sestrami. Já byla prostřední. Všechny jsme se narodily doma, jen za přítomnosti porodní báby. Tak to dřív chodilo. Strejda byl zemědělec a já mu často pomáhala na poli. Jednotila se řepa, sbíraly brambory, sušilo seno. Sestry směřovaly spíš do domácnosti, jedna se vyučila dámskou krejčovou a druhá dělala v textilní továrničce. Za to já měla sílu a bavila mě fyzická práce venku.“ Vzpomíná Jarmila na své dětství.

K běhu se dostala zajímavým způsobem, pravidelně při cestě do školy snadno předbíhala spolužačku z gymnázia, která přitom chodila do atletického oddílu v Čáslavi. Ta do ní tak dlouho „hučela,“ až, aby od ní měla pokoj, s ní šla jednou na trénink. Tam si jí hned všiml trenér Miroslav Kváč. Musel ji dost přemlouvat, běh jí moc nebavil, připadal jí jednotvárný, měla ráda pestrou činnost. Ale podlehla jeho charismatu a aby mu udělala radost, šla ve volných chvílích trénovat. Na jednu stranu záviděla sestrám, že chodí na venkovské čaje, jak se říkalo odpoledním tanečním zábavám, ale na druhou stranu ji to nepřitahovalo.

Nebyla žádná křehká květinka, už v mládí měla poměrně robustní postavu, která kluky spíš odrazovala, než přitahovala. Nevadilo jí to, randění nebyl její svět, stála oběma nohama na zemi a na sny o krásném princovi si nepotrpěla. Nejdřív nebyla moc ctižádostivá, trochu jí chyběla také motivace, ve své kategorii neměla soupeřku, stále se zlepšovala, už v 25 letech poprvé vyhrála mistrovství Československa. To ji, jak se říká, nakoplo:" Musela jsem řešit dilema - žít normální život jako rodiče a sestry, nebo se věnovat atletice. Ta se nedá ošidit, pokud chcete být nejlepší, a to já chtěla, musíte tomu dát absolutně vše.

Dnes jsou sportovkyně matkami, ale mají jiný servis, vydělávají i dost peněz, aby si mohly dovolit platit chůvu. Některé se po porodu vrátí ve formě - jako třeba Barbora Špotáková - po narození syna získala zlato z Mistrovství světa. To obdivuji. Já ale neměla nikoho, než trenéra, který mě dřel z kůže, byl voják z povolání, zvyklý na dril. Ani životospráva mi nic neříkala, já byla odmala zvyklá na maso, zabíjačka byla několikrát do roka. K snídani jsem si třeba usmažila šest vajíček a k tomu dvě nohy párku. K obědu bylo klidně půl kilo řízků, smažených pochopitelně na sádle, to jsem s chlebem měla i ke svačině.

Tělo si o to řeklo a maso musím mít dodnes. Nějakou ovesnou kaši nebo müsli bych do pusy nevzala ani teď. Po listopadu se objevily pomluvy o mém dopingu, ale já chemický sajrarty nepotřebovala. Maso mi dokázalo doplnit energii. Stejně mi to ale lidi nevěřili a časem mě přestalo bavit to vyvracet, zvlášť od novinářů, kteří se sportu nikdy nevěnovali a navíc jsou nevzdělaní. Jediné, v čem vynikají, jsou plané řeči. Ano, dávali nám vitamíny a potravní doplňky. Ale pokud by v nich bylo něco jiného, tak bych to hodně brzy poznala na náhlé zlepšené výkonnosti, což se nestalo. A trenér byl charakter, nedopustil by to.

Nikdy bych do sebe nenechala nic píchat, přes to už úplně nejel vlak.Taky se tvrdilo, že jsem kvůli užívání anabolik nemohla mít děti, což je jen další zlá, falešná lež. Já si je prostě nemohla dovolit, veškerý čas mi zabíral sport a práce. Dělala jsem v  kanceláři Pragoděvu a ještě k tomu dálkově studovala Vysokou školu ekonomickou. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych mohla trénovat, to si nikdo, kdo to neprožil, nedokáže ve snu představit. Někdy mi přišlo líto, že nemám děti jako ségry, ale sportovní úspěchy mi to bohatě vynahradily.

Pocit, když stojíš na nejvyšším stupínku bedny a hrají jen pro tebe hymnu je k nezaplacení, v tom měla ta reklama pravdu. A díky vnoučatům sester mám kolem sebe víc dětí než doma nábytku a užívám si je. Pak také někdo, kdo o mě vůbec nic nevěděl, tvrdil, že jsem už podle vzhledu lesbička, což je totální pitomost, homosexuální orientace je vrozená a nemá vůbec nic společného s tím, jak vypadáte. Je fakt, že jsem chlapy úplně nemusela, protože, abych si jich vážila, museli by něco dokázat a těch je hodně málo - a tím nemyslím jen ve sportu.

Jejich úspěchů přibývalo. Z mistrovství světa v Helsinkách přivezla tři medaile, dvě zlaté a stříbrnou ze štafety. Má doma i olympijské stříbro z Moskvy 1980 (čtyřstovka), o životní šanci ji připravil sovětský rozkaz pro všechny okupované země východního bloku, jež se nesměly zúčastnit olympiády v Los Angeles 1984. Její dosud nepřekonaný rekord v běhu na 800 metrů z roku 1983 vznikl spíš nedopatřením. S touto tratí měla minimální zkušenosti, nejvíc se věnovala běhu na 400 metrů, kde držela - také letitý - rekord v hale (41 let) časem 49,59 sec, ten překonala až před třemi lety Nizozemka Femke Bolová.

"Na 800 metrů mě nominovali s tím, že musím splnit povinnost socialistického sportovce. Dodnes vůbec nevím, jak se mi ten rekord podařil. Vznikl prostě náhodou a v absolutním klidu, aniž bych měla nějaké velké ambice. V závěru jsem už běžela sama, nikdo nikde, já si stále myslím, že bych klidně mohla ještě zrychlit, kdyby byla za mnou konkurence. Vím, že se jednou najde někdo, kdo rekord překoná, ale zatím si ten pocit užívám, jsem na něj hrdá, že vydržel tak dlouho. Jinak z toho žádná velká sláva nebyla. Jediné ocenění jsem dostala od zelinářky.

Když šla sestra před Vánoci koupit pomeranče, dávala každému kilo. Jen jí dala dvě, protože Jarmila prý potřebuje vitamíny. V ČSTV mi podle tabulek za rekord vyplatily 3 000 korun, to byla asi tak měsíční mzda. Za stříbrnou medaili na olympiádě v Moskvě v roce 1980 mi daly osm tisíc. Vzpomínám, že jsem si chtěla koupit lepší televizi, ale ani na ni mi to nakonec nevyšlo. Jo a v práci jsem si na olympiádu musela vzít neplacené volno!

To si nestěžuju, takový byl tehdy prostě život, i tretry, v kterých jsem závodila byly těžké, vážily 240 gramů, ty dnešní mají i kolem stovky. To se jim to pak holkám běhá. Tím větší div je, že mě žádná nepředběhla, i když někdy scházelo jen málo." Končí Jarmila svoji zpověď. Po skončení kariéry v roce 1987 se věnovala zejména trenérské činnosti v Čáslavi a vychovala třeba Ludmilu Formanovou, mistryni světa na šampionátu v Seville a také v hale, v japonském Meabaši. Ta je i halovou mistryní Evropy. I na těchto úspěších má svůj podíl Jarmila Kratochvílová. Žije stále na Vysočině, zůstala ji věrná celý život.

Zdroj: https://www.memoryofnations.eu/cs/kratochvilova-jarmila-1951

https://www.olympijskytym.cz/athlete/jarmila-kratochvilova

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/atletika-jarmila-kratochvilova-svetovy-rekord-golcuv-jenikov-rozhovor.A260613_942913_jihlava-zpravy_evs

https://www.denik.cz/atletika/jarmila-kratochvilova-petasedmdesate-narozeniny-svetovy-rekord-na-800-metru/