Hlavní obsah

J. Fučík utíkal před milenkami i jejich manželi. Zdeněk Štěpánek ho zbil, oženil se z vypočítavosti.

Foto: Jan Janula - ze sbírky známek

V podání Maxe Švabinského na známce v hodnotě 40 haléřů

Julius Fučík narodil se 23.2 1903. Matka byla švadlena, otec soustružník, později inspicient v Městském divadle v Plzni, kde i zpíval. Synovi - odmala hrál divadlo, odehrál desítky dětských rolí - dal jméno po strýci, slavném hudebním skladateli.

Článek

Julius v Plzni vystudoval reálku a poté se vydal na filozofickou fakultu do Prahy. Navštěvoval hlavně přednášky literárního vědce F. X. Šaldy a marxistického hudebního historika Zdeňka Nejedlého. Přitahovala ho i novinařina, vysokoškolská studia však nedokončil. Psal čtivě, zajímavě, ale články nesly silný ideologický nános, už v osmnácti vstoupil do KSČ. Následně - se i přes odpor rodičů - nechal vypsat z římskokatolické církve, ke které měl odtažitý vztah, vyznával jinou, komunistickou víru.

I přes nesporný talent ho kvůli bolševickému aktivismu nepřijaly do žádných známých novin. V roce 1925 ale vzniklo Rudé právo. Tam nastoupil, šlo o okrajové periodikum, mělo náklad jen 20 000 výtisků - pro srovnání České slovo 750 000. Byl také šéfredaktorem ideologického časopisu Tvorba. Vždy velmi horlivě propagoval SSSR – a angažoval se v tom opravdu vehementně. Neváhal se dostat do polemiky s každým, kdo by o„budoucích zářných zítřcích dělnické třídy“ pochyboval.

Vydal se také do Sovětského svazu. Ze svých zážitků napsal soubor tendenčních reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera. V nich popisoval a hlavně vyzdvihoval industrializaci, kolektivizaci. Později vyšly i jako kniha - stala se za socialismu povinnou četbou. Přestože se nutně musel setkat také s negativními jevy, tehdy v zemi řádil hladomor, zřejmě si jich buď nevšímal nebo je úmyslně nezmínil. Působil také jako divadelní kritik, psal recenze. Kromě jiných na pokrokové hry Voskovce a Wericha - ti z toho však neměli moc radost.

Naopak ho požádali, aby je tak nechválil. Mohl tím totiž odradit část publika, které chodilo na jejich hry zejména pro legendární improvizované forbíny před oponou. Měl mezi herci řadu přátel, navíc tenkrát bylo levičáctví v módě, hlavně u mladé generace, tu oslovovaly ideály rovnosti a beztřídní společnosti. Byl dobrý a vášnivý diskutér, ve společnosti na sebe dokázal přitáhnout pozornost. Využíval cíleně mladistvého vzhledu ke svádění žen, měl stovky milenek, někdy stihl i několik denně!

I když se později oženil, nijak mu to v jeho záletech nevadilo. Vzal si Gustu, rozenou Kodeřičovou, poté, co se rozvedla s novinářem Vladimírem Borinem  – Ležákem. Ta v prvním manželství použila tzv. výbavné (peníze vyplácené státem každé nevěstě) na zaplacení sálu pro komunistické shromáždění! To jí bylo teprve 20 let. Právě tam se poprvé setkala s Julkem, jak se mu obecně říkalo a stali se přátelé, později manželé. Rozhodně ale nepatřila ke krasavicím, s kterýma jí neustále zahýbal.

Čím ho zaujala, těžko říci, určitě je spojovala víra v marxismus-leninismus a obdiv ke všemu sovětskému.„Jejich svazek byl oběma pojímán volně. Neměli žádnou hostinu, jen dva svědky, on šel poté do práce, manželství pokládali za buržoazní přežitek, ovšem jako sezdaní mohli žádat úřady o příspěvky. V té době se jim totiž finančně nedařilo, on byl sice zaměstnán v časopisu Tvorba, ale náklad se pohyboval v řádu stovek až nižších tisíců výtisků, takže byl prodělečný, “ vzpomínají pamětníci.

Takže se vlastně vzali z vypočítavosti. Vztah vysvětlil dramatik a publicista Ferdinand Peroutka. Ten oba dobře znal.„On často říkal, že se skrývá před policií, ale prostě jen prchal před milenkami, které ho omrzely, některé se s tím odmítaly smířit a byly dost vytrvalé. Poté se vždy vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.“ Podle toho, co říkali jejich známí, spolu ani neměli sex, společnou vášní byla strana. Dokonce jí prý líčil své četné milostné eskapády.

Pokud jde o známý převlek za profesora Horáka, ve kterém byl zatčen, použil ho poprvé už v roce 1933! Došlo k tomu z legrace na novinářské poradě, kolegové mu poté říkali dítě z plnovousem. I když psal hodně - a často - nepatřil mezi tehdy proslavené autory, mnohé čtenáře odrazoval, nebyl nezaujatý, nad věcí, jak má správný žurnalista být, SSSR vynášel až do nebes. Podle něj šlo o ideální stát bez vykořisťování, nezaměstnanosti a chudoby. Hlavně chudší vrstvy společnosti mu uvěřily.

Celostátně ale čtenáře neoslovoval. Víra v sílu dělnictva a rolnictva se tehdy šířila zejména mezi mladými intelektuály plnými ideálů. Myšlence uvěřili i někteří, zejména avantgardní umělci - Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, Konstantin Biebl, Karel Teige, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht. Ten byl i členem KSČ, odkud ho vyloučili poté, co se k moci dostal Klement Gottwald a on proti tomu protestoval. Julius Fučík se za protektorátu zapojil do protinacistického odboje.

Po zatčení se ale zachoval proti jeho hlavní zásadě - bojovat do posledního náboje a ten si nechat pro sebe. Měl u sebe dvě pistole a esesáků bylo jen pár, šlo o náhodnou šťáru, mohl se prostřílet. Pak řekl, že chránil hostitele, proto se vzdal. Přitom musel vědět, že budou všichni zatčeni, mohl poté společně s nimi uprchnout a hledat azyl u spolubojovníků. Snad doufal, že se jeho pravá identita neprozradí a převlek za profesora Horáka zapůsobí. Mýlil se. Děj, který následoval, je notoricky známý.

Stal se komunistickým hrdinou a děti se o něm učily, existoval i čtenářský Fučíkův odznak, který získali hodně aktivní jedinci. O tom, jak se choval pří výsleších, se objevily spekulace, mělo prý trvat dva týdny, než promluvil, což je ale nepravděpodobné. Nacisté měli kruté metody a nikdo by jim nedovedl tak dlouho vzdorovat. Podle odborníků se poté pokoušel vyšetřovatele zmást a vodit za nos, přičemž údajně uváděl informace jen o lidech, o nichž věděl, že už byli zatčeni. Jeho označení odbojáře Klecana za zrádce, ale byla lež.

Gusta, kterou zatkli s ním, poté přišla po Slánského procesu s teorií, že je udal - tehdy odsouzený - Bedřich Reicin. Přitom jim byl za svědka na svatbě! Mělo to velký háček, válku totiž strávil v Sovětském svazu a s českým odbojem nebyl v žádném spojení. Julek, jak se mu říkalo, měl v každém případě dlouho fešácký kriminál. To mu umožnily nadstandardní vztahy s vyšetřovatelem, libereckým rodákem, gestapákem Josefem Böhmem. Motiv jeho jednání je neznámý, lze vyloučit, že si dělal alibi, kdyby válka špatně dopadla.

V té době tomu totiž nic nenasvědčovalo. Po válce před soudem uvedl, že šlo o šest až osm výjezdů z věznice do Prahy. Fučík je popsal ve svém nejznámějším díle, Reportáži psané na oprátce. Ta byla přeložena do devadesáti jazyků, vyšla v Asii i Jižní a Severní Americe, ale určitě ji nelze brát doslova. Dal prostor novinářské erudici a fantazii, měl mimořádně vyvinutý smysl pro  mystifikaci - navíc po únoru byly některé nehodící se pasáže vynechány, což jeho dílo do jisté míry znehodnotilo.

Takže se nemusíme tuto kapitolu víc zabývat a a zaměřit se na milostné vztahy. Jak je v titulku, udržoval je nejen se slečnami, ale i paničkami. Často musel dramaticky utíkat, někdy i oknem, zatím co se parohatý choť zouval. Mezi ty, které podlehly jeho kouzlu, byla i Elena Hálková, vnučka básníka Vítězslava Hálka a choť Zdeňka Štěpánka. Ta se do něj bláznivě zamilovala tak, že se kvůli němu chtěla rozvést, on ji to však rozmlouval, stejně tak jako mnoha dalším.

Vše vyvrcholilo tím, když herec přišel nečekaně domů a zastihl je v kuchyni, sice ne přímo in flagranti, ale tomu, že řešili politiku, nevěřil. Popadl ho za límec, vyvedl z bytu a srazil pěstí ze schodů - s ní se ale rozvedl až mnohem později, měli spolu totiž dceru Janu. Při sklence alkoholu se incidentem rád chlubil (po roce 1945 byl vyšetřován disciplinární komisí kvůli působení za protektorátu, dostal dvouletý zákaz, pak ho zprostili obvinění.) Soudruzi mu však napadení své ikony neodpustili, až do roku 1951 ve filmu nehrál.

Pak si na něj vzpomněl Jan Werich a dal mu roli maršála Russworma v komedii Císařův pekař - Pekařův císař. Fučík měl nejvíc milenek za první republiky, za války to musel poněkud omezit. Byl totiž - jako komunistický novinář - mezi gestapem hledanými osobami. Přesto chodil dál do divadel - v různém přestrojení, nejen za profesora Horáka - výměnu identit si užíval. Jen místo útulného bytu musel při sexu vzít zavděk divadelní šatnou či zákulisím. Ženy dovedl vždy vrcholně uspokojit.

Proto ho jen nerady opouštěly a některé mu dělaly žárlivé scény. K tomu používal jako alibi Gustu. Jeho ženským ideálem byla spisovatelka Božena Němcová, vydal o ní esej jako o erotické bohyni. Publicista Josef Chuchma o něm napsal: „Jeho dar“ spočíval hlavně ve smyslu pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace. “

Gusta ho viděla jinak:„Julkovo zalíbení v dobrodružství a sklon k hazardu vedly k tomu, že vyhledával a vytvářel efektní příhody, jakoby počítal s tím, že je bude moci někde literárně využít.“ Ta si ze svého tragicky zesnulého chotě udělala docela dobrou živnost, dbala o jeho neposkvrněnou památku až do smrti - stářím - v třiaosmdesáti letech v roce 1983. Stala se poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění, předsedkyní Rady československých žen, členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Prosadila se i v zahraničí, jako místopředsedkyně Mezinárodní demokratické federace žen. Válku přežila v koncentračním táboře v Terezíně. Její choť byl ale převezen do berlínské věznice v Plötzensee, kde ho Lidový tribunál, vedeným představitelem nacistické justice, odsoudil k smrti. 8. září 1943 byl popraven, ovšem ne gilotinou, jak se tradovalo, ale oběšen na obyčejném háku ve zdi. Vlastně shodou náhod, krátce před jeho popravou totiž prodělalo vězení nálet a popravčí komora byla nakrátko odstavena.

Foto: https://www.fdb.cz/film/6974-julek /autor neznámý/

Filip Renč jako Julek

O jeho sukničkářství se pochopitelně za minulého režimu nesmělo psát, takže o něm starší generace nic neví. Je fakt, že byl díky své kráse odmalička středem pozornosti, což si užíval, rodiče a okolí ho rozmazlovali. Od puberty vedl rozmařilý, bohémský život, a to už v Plzni, kde - podle toho, co svěřil kamarádům - v patnácti letech přišel o panictví s herečkou. O jeho mládí natočil v roce 1997 Ota Koval zidealizovaný film Julek, kde si ho zahrál Filip Renč, vedle Tomáše Holého největší dětská hvězda a také idol pubertálních dívek.

Zdroj: https://www.stoplusjednicka.cz/zbozsteny-statni-mucednik-kdo-byl-ve-skutecnosti-julius-fucik

https://casjenprome.cz/rubrika/o-cem-se-mluvi/devkar-fucik-se-v-prestrojeni-za-profesora-horaka-skryval-pred-milenkou-nikoli-pred-nacisty/

https://plus.rozhlas.cz/myty-a-fakta-kolem-julia-fucika-byl-citankovy-typ-odbojare-nebo-se-na-nehodil-7642239

https://zoom.iprima.cz/historie/julius-fucik-poprava-411587#/galerie-411587/3

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/profesioalni-vdova-gusta-fucikova-vetsinu-zivota-jen-tezila-z-kultu-sveho-zemreleho-manzela-julia-a-umela-to-skvele_205028.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz