Článek
Noblesní elegán Miloš Kopecký
Kdyby byla soutěž o nejvyhlášenějšího hereckého proutníka, vyhrál by ji asi Miloš Kopecký. Legendární herec s uhrančivým pohledem miloval dámskou společnost, byl také čtyřikrát ženatý, jeho ložnicí prošla stovka žen. Dokázal je okouzlit vysokým intelektem, suchým humorem, cynickým šarmem, ale i drobnou melancholií. Jeho první manželkou se stala kolegyně Stella Zázvorková. Brali se v roce 1946, k oltáři ji přivezl na invalidním vozíku!
Šlo o reklamu na hru, ve které spolu hráli, inspirovanou postavou dobrého vojáka Švejka. Za svědka jim šel Vlastimil Brodský. Stella tento vztah považovala za osudový, zůstali dál přátelé, o síle jejího citu svědčí i to, že si až do konce svého života nechala na dveřích do bytu jmenovku Zázvorková – Kopecká. Už se také nikdy podruhé nevdala a ani oficiálně se žádný muž po jejím boku neobjevoval. „Miloš mě poznamenal rukou mistra – jako housle. Nemohla jsem už patřit nikomu jinému,“ přiznala v pozdějších letech.
Příčinou rozchodu po pouhém roce byly jeho neustálé zálety, manželská věrnost mu nic neříkala, používal bonmot: „Spát s vlastní ženou je incest – vždyť je to příbuzná!“ Synovec paní Stelly, Jan Zázvorka ml., vyprávěl následující příhodu: „Teta s gustem líčila, jak ji na zájezdu prohrál v šachách! Vítěz si ji odvedl na pokoj. Řekla mu pak, že když byl tak blbej a vsadil ji, tak ať si parohy užije! On běhal po hotelu a bušil hlavou do zdi.“ Těžko říci, proč mu tolik žen neodolalo, vlasy mu začaly řídnout už ve středním věku, měl velký, křivý nos, proto pod ním nosil knírek, domníval se, že od něj odvede pozornost.
Scéna z parodie Tajemství hradu v Karpatech
I vyhlášené krasavice - namátkou Jana Brejchová, Olga Schoberová, Eva Jakoubková, nebo televizní hlasatelka Anna Wetlinská - podlehly jeho šarmu. Režisérka Chytilová se za něj dokonce chtěla provdat, ale nedopadlo to. Podruhé se oženil s řidičkou tramvaje Kateřinou Soukupovou, poté s tanečnicí Lichtenbergovou, oba vztahy netrvaly dlouho. Až se čtvrtou chotí, baletkou Janou Křečkovou vydržel až do smrti. Vzali se v roce 1966 (měli spolu dceru Barboru.) I když ji miloval celý srdcem, ani jí nevydržel být věrný. Proč zahýbal, nedovedl racionálně vysvětlit, považoval to však za svoji přirozenost.
Neměl kvůli tomu výčitky a ženy mu odpouštěly. Jana pak byla natolik tolerantní, že jeho milostné eskapády tolerovala. Nejen, že většinu milenek znala, ale s některými se dokonce kamarádila a trávila s nimi dovolené, či víkendy na chalupě! Vztah k ženám byl asi navždy poznamenán smrtí matky. Byla židovka a otec, aby si zachránil kůži, se s ní za okupace rozvedl, i když věděl, že skončí v koncentračním táboře, který nepřežije, což se také stalo. Chvíle, kdy ji - jako kluk - doprovázel k tramvaji a netušil, že jde o osudovou chvíli, kdy ji vidí naposledy, ho obrovsky citově zasáhla.
Otci nikdy neodpustil. To mu mohlo později způsobit i bipolární afektivní poruchu, také známou jako maniodepresivní psychóza, kterou trpěl. Měl stavy, kdy nebyl schopen vstát z postele. Ženy pro něj znamenaly vždy vzpruhu, byl také vyhlášený elegán a estét, na svůj zevnějšek velmi dbal. Jako herce ho asi ze všech nejvíc proslavila role lékaře Štrosmajera ze seriálu Nemocnice na kraji města, jedna z mála kladných, většinou totiž hrál - geniálně - hochštaplery a různé padouchy, některé i komické, za všechny lze jmenovat postavu Hoga Foga z Limonádového Joea.
Život na hraně Jiřího Hrzána
Pokud existoval někdo s menšími předpoklady stát se lamačem ženských srdcí, byl to Jiří Hrzán. Subtilní, malý, měřil jen 1,68 m - měl z toho komplex - s nepříliš hezkým obličejem, typické pro něj bylo výrazné, husté obočí , navíc s vadou řeči - mírně koktal a neuměl vyslovit ř, což ho mělo jakožto herce diskvalifikovat. Jenže on z toho všeho udělal přednost, svoji „značku,“ díky nespornému dramatickému talentu ho přijali i na DAMU a režisér Jiří Krejčík z něj udělal hvězdu první velikosti v komedii Svatba jako řemen.
Hrál ženicha, který si chce ještě naposled užít svobody, trochu přebere a zaplete se do znásilnění, vyšetřované policií. Vděčnou příležitost dostal i ve filmu Drahé tety a já, kde si také zazpíval, byl rozený komediant. V době, kdy měl zákaz, jezdil, aby se nějak uživil, na zájezdy po republice, byl o něj velký zájem, jeho vystoupení byla často improvizovaná, což diváci to vycítili a aplaudovali mu. Že ovšem umí skvěle zahrát i vážné postavy předvedl v roce 1968, ve válečném snímku Nebeští jezdci, z prostředí českých letců za války v Anglii.
Byl velice mrštný a pohybově nadaný, jeho koníčkem byla akrobacie, miloval výšky, lezl na tovární komín i na několikapatrové domy. Měl i velkou sílu, při natáčení komedie Homolka a tobolka se vsadil, že přenese tam a zpátky přes taneční parket stopadesáti kilovou Helenu Růžičkovou a skutečně to dokázal. Měli to sice nacvičené, ale i tak to byl výkon. Ženy všeho věku pro něj měly obrovskou slabost, přitahoval je jeho chlapecký obliče, i neodolatelný, široký, uličnický úsměv. Podle svědectví byl v posteli velice náruživý a vysoce výkonný.
Scéna z komedie Drahé tety a já
To se rozneslo, takže si to nejedna žena chtěla osobně vyzkoušet. I když sám nebyl věrný dvěma manželkám - první mu porodila dceru Báru (54), také herečku, druhá Terezu, ze které se stala výtvarnice - na své milenky žárlil. Mezi ně patřily například zpěvačky Martha Elefteriadu - její sestra Tena svodům odolala - Petra Černocká, Miluše Voborníková (jako asi každý muž zbožňoval její dlouhé, štíhlé nohy) herečka Hana Čížková a další. Všechny měly jednu vlastnost, na které si zakládal.
Musely být totiž nejméně o hlavu vyšší než on - měl proto velkou slabost pro modelky. Žil bohémsky. „Před každým vystoupením přišel ke mně a osprchoval se, jinak přespával u svých děvčat. Měl čtyři stálé adresy. Vždycky na jedné z nich přebýval. Když jsme jeli z představení, pokaždé jsem se ho ptal, kde ho vysadím, jestli v Dejvicích, nebo v Braníku. A on to řešil podle momentální situace a nálady,“ vylíčil jeho přítel, hudební skladatel Zdeněk Barták. Jeho krátkodobých románků byly desítky, možná stovky.
Slavnými - či neznámými - milenkami či milostnými úspěchy se nikdy nechlubil, částečně i proto, že mnohé z nich byly vdané a nechtěl jim rozvrátit manželství. Často za nimi lezl do bytů ve vyšších patrech, balancování ve výškách ho nakonec stálo život – přitom dostal varování od „zubaté“ už jednou předtím, když lezl do hotelového pokoje za Miluškou Voborníkovou a spadl z 23 metrů na chodník. Jen zázračně přežil. Uvědomoval si, jaké měl štěstí, ale nepoučil se, riskoval dál.
22. září 1980 se - navíc posilněn alkoholem - vydal do Ladovy ulice za jednou ze ctitelek. Bohužel se přitom zřítil z pátého patra, jeho pád nikdo nezaznamenal, byla tma - ani přes dramatický výkřik, nalezli ho až později. V nemocnici bojoval dva dny o život, z kómatu se ale už neprobral a vážným zraněním později podlehl. Tradovalo se, že nešlo o jeho chybu, ale vraždu žárlivého manželka. Měl mít totiž do krve potlučené klouby na rukou, ale to je dost nepravděpodobné.
Lékaři si totiž při podobných nešťastných náhodách pečlivě všímají každého detailu, to by jim neuniklo a hned by informovali policii. Díky nekonečným záletům se ale Jiří Hrzán nakonec dočkal i vytouženého syna, o jehož existenci ale nikdo neměl ani ponětí a jeho totožnost nebyla dodnes odhalena. S ním se pochlubil jen kamarádce, zpěvačce Vlastě Koudelové, ale nikomu jinému. Jejich rozhovor prozradila v dokumentu TV Barrandov Tajemství Jiřího Hrzána.
„Jednou si mě zavolal, bylo to asi tři dny před smrtí, a říkal – chci ti něco říct, co jsem ještě nikomu neřekl. A ukázal mi fotku malého chlapce, se slovy tohle je můj syn, já se ho ještě zeptala – s kým ho máš? Odpověděl, že to je jedno, ale ví, že to jeho kluk. Ptala jsem se ho jestli je matka vdaná, a on odpověděl, že ano. Tím se vysvětlovalo, proč se k němu veřejně nepřihlásil, za otce byl považován manžel milenky a on jim nechtěl způsobit trauma.“
Zřejmě ale nezdědil jeho rysy, jako třeba jeho dcera Bára, byl by asi nepřehlédnutelný a podoba by neunikla pozornosti lidí. Co něm ženy viděly, je otázka, ale nikdy se nemusel obtěžovat tím, že by je přemlouval, či lákal na svou slávu, lezly mu do postele a podlehly i ty, co ho jako herce vůbec neznaly. Měl v sobě asi nějaké fluidum. Jeho velkou slabinou byl alkohol, pod jeho vlivem ztrácel kontrolu. Jednou dokonce pěstmi napadl policejní hlídku, což si nenechala líbit, použila obušek, skončil ve vazbě, pak potlučený v nemocnici.
Pomohl mu až Karel Gott, který se za něj na vyšších místech přimluvil, i když nebyli žádní kamarádi. I díky jeho vlivu vyvázl u soudu za napadení veřejného činitele s podmínkou. Ale dostal zákaz hrát v Činoherním klubu, což pro něj hodně znamenalo, patřil mezi zakládající členy. I za normalizace kupodivu dál točil filmy, možná aby se „vykoupil,“ se objevil v tendenčním revolučním snímku Zbraně pro Prahu, ale jen ve zcela epizodní roli. Žil i zemřel dobrodružně.
Je pohřben v rodném Táboře. K nedožitým osmdesátinám mu vděční místní obyvatelé nechali vytvořit bronzovou plastiku. Ta ho představuje balancujícího na opěrné zdi nad rybníkem Jordán. To, že se nedožije čtyřicítky, mu věštila údajně už jeho babička. Také vyhlášená vědma a přítelkyně - ne milostná - Helena Růžičková znala jeho osud. Ale neřekla mu to, jen pronesla, aby si užíval každého okamžiku, co je na světě, což také naplno dělal. Říká se, že ti, co Bůh miluje, odcházejí mladí. Jemu bylo 41 let.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/979-milos-kopecky/prehled/
https://knihovna.lf2.cuni.cz/milos-kopecky
https://www.ceskatelevize.cz/lide/milos-kopecky/
https://www.csfd.cz/tvurce/1539-jiri-hrzan/prehled/
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-jiri-hrzan-98247
https://www.fdb.cz/film/178162-tajemstvi-jiriho-hrzana
