Článek
„Rodiče byli závislí na drogách. Nedokázali se o mě postarat, často byli také ve vězení. Pečovali o mě babička a dědeček. Byli v době, kdy se mě ujali, staří, šedesátiletí. Na mé výchově se to negativně projevilo.
Kluci si hráli v parku, já tam chodil s babičkou a držel ji za ruku. Všichni nosili dlouhé vlasy, já je měl ulízané dozadu. Do školy mě oblékali, jako bych šel k prezidentovi; na gymnáziu jsem musel nosit oblek, já neměl žádné džíny, žádná trička.
Když jsem se jim snažil vysvětlit, že mi vadí odlišovat se od ostatních, nepřijali to. Žili ve svém vlastním světě, s nikým se nestýkali, nikam nechodili, a to samé vyžadovali ode mě.
I když se ke mně jinak chovali velmi dobře, náš vztah nebyl normální, nemohl být, vyrostla mezi námi generační zeď. Nejhorší bylo, že jsem vyrůstal bez kamarádů. Každý „kandidát“ se jim musel představit, aby zjistili, zda se ke mně hodí.
Ale žádný nesplňoval jejich přísná kritéria. Otázka je, jestli to vůbec šlo, takže jsem to asi v deseti letech vzdal. Mladší rodiče spolužáků jejich zájmy chápali nebo alespoň tolerovali: moderní hudbu, online hry, sociální sítě.
Mně pořídili počítač, až když museli, abych se mohl během pandemie učit dálkově. A to až poté, co ministerstvo školství zamítlo jejich stížnost. K mobilu, o kterém nevěděli, naštěstí mi neprohledávali kapsy, jsem se dostal díky vítězství v celostátní matematické olympiádě.
I když mi nikdo nevolal, stejně jsem nastavil tichý režim. Internet byl pro ně bránou do pekla, každý den mi vypínali počítač po skončení výuky, vyžadovali informace od školy, aby věděli, kdy přesně skončí.
Každé jiné dítě na mém místě by se nejspíš vzbouřilo, ale já nemohl. Nemám na to prostě povahu, jsem nevýbojný, nikdy jsem se nepral.
První sexuální touhy se dostavily kolem šestnácti, ale žádná velká erekce. Mé fantazie byly silně perverzní. Já v nich byl „macho“, velký, silný s obrovským penisem – úplný opak skutečnosti – a pode mnou ležela nehybná dívka, teď nevím, jak to nejlépe popsat, něco jako nafukovací panna.
Děsilo mě to, násilí se mi v reálném životě paradoxně hnusí, horory ani akční filmy mě nikdy nezajímaly, zahlédl jsem je na tabletu kluků ve třídě a mohl bych si je stáhnout do mobilu.
Já také neměl nikoho, komu bych se mohl svěřit se svými představami. Dívky mě sice vzhledově lákaly, ale zároveň odpuzovaly svým chováním. A já pro ně nebyl princ na bílém koni, jsem nevýrazný, snadno přehlédnutelný, nikdo si mě nevšímal, občas mi připadalo, že mám neviditelný plášť.
Shodou okolností byl na základní i střední škole lichý počet žáků, takže jsem seděl v lavici sám. Můj život se ale měl od základů změnit. Spolužák uspořádal oslavu narozenin a pozval mě na ni, sám nevím proč, asi omylem?
Otázkou bylo, jak se tam dostat. Staříci mě střežili jako korunovační klenoty. Ale já byl tentokrát odhodlaný jít, tak jsem vzal pět prášků na spaní, co měl děda v lékárničce, a rozemlel je do špaget a kečupu.
Já totiž musel v rámci svérázné výchovy občas vařit. Samozřejmě bylo jídlo „omylem“ víc okořeněné, stěžovali si, že je moc ostré, ale snědli ho. Pak stačilo počkal, až usnou, večírek začínal v osm.
Já se rozhodoval, co si vezmu na sebe, došlo mi, že oblek se do této společnosti nehodí, ale šatník mi nedával moc na výběr. Naštěstí byl konec května a venku už bylo docela teplo, tak jsem vyšel jen ve světlých kalhotách a bílé košili.
Vila, kde se akce konala, byla plná kluků a holek, popíjeli, kouřili trávu, milenci se střídali v obýváku a ložnici o sto šest. Já jen tiše zíral. Chvíli před půlnocí mě „ulovila“ spolužačka Katka. Mimochodem, moc pěkná holka.
Bohužel, ať mi sahala na poklopec sebevíc, žádná reakce se nedostavila – natož erekce. Pak na chvíli odešla a vrátila se se dvěma skleničkami Malibu a řekla, abych se uvolnil. Poprvé v životě jsem pil alkohol a moc mi chutnal.
Bohužel ale také nezabral, tak to vzdala. Myslím, že ji to trochu naštvalo, protože když jsem jí při odchodu – asi v pět ráno – nabídl doprovod, řekla, že raději půjde sama.
Když se ohlédnu zpátky, její doteky ve mně vyvolaly touhu přiblížit se k jejímu tělu, ale jiným způsobem. Z bezpečné vzdálenosti jsem ji pozoroval s pocity lovce sledujícího kořist.
Tichá chůze prázdnými ulicemi, schovávání se v průchodech, aby si mě nevšimla, klapot podpatků na dlažbě, to všechno mě vzrušovalo.
Když zaparkovala u domu a hledala klíče, podařilo se mi k ní tiše přistoupit. Předtím jsem cestou náhodou našel odhozenou nohu od židle a praštil ji s ní zezadu do hlavy. Ale praštil bych ji čímkoli, i kdyby ta noha nebyla po ruce.
Já nevěděl, jestli je naživu, a bylo mi to jedno, záleželo mi jen na tom, že leží bezvládně na zemi. Protože nás na schodech mohl někdo vyrušit, odtáhl jsem ji do nedalekého křoví.
Kdyby někdo další scénu natočil, bylo by to dost komické. Strašně se mi třásly ruce, navíc svléknout nehybné tělo není snadné, zvlášť pro někoho, kdo nemá ponětí, jak se rozepíná taková podprsenka!
Nakonec jsem z ní oblečení i spodní prádlo doslova serval. Následovala první soulož, pak další. Sperma ze mě vyteklo rychle, za deset minut bylo po všem.
V pondělí vtrhli do školy jako velká voda policajti. Já dostal strach, že si jdou pro mě, ale nebyli tak rychlí, hledali informace o tom večírku, byla na něm celá třída a došlo jim, že ten útok s ním může souviset.
Ptali se všech, jestli ji neviděli s někým odcházet nebo s ní mít nějaké pletky. Moje „neviditelnost“ mi tentokrát pomohla, nikdo si na mě nevzpomněl, i když v pokoji, kde se mě pokoušela připravit o panictví, byl ještě jeden pár.
Z Katky nemohli nic dostat, byla v umělém spánku. Když řekli, že nejspíš přežije bez následků, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu jsem jí nechtěl tak moc ublížit. Všechno ve mně se vzpouzelo.
Na jednu stranu jsem si byl dobře vědom svého jednání a občas i uvažoval, že se půjdu přiznat, na druhou stranu mi skutečnost, že útok přežila bez větších následků, pomohla přesvědčit sama sebe, že se vlastně nic moc hrozného nestalo.
Zvlášť proto, že ve mně byla velká touha to zopakovat. Pocit absolutní moci nad dívčím tělem – v kombinaci se sexuálním stykem – mě nesmírně vzrušoval. Bohužel, i když asi spíš naštěstí, policii pomohla jedna situace, která vedla k mému brzkému odhalení.
To mě dost překvapilo, protože jsem byl hodně opatrný. Ta noha skončila v odpadkovém koši na zpáteční cestě, daleko od místa činu. Já také nechtěl jet zpátky nočním autobusem, v té době byly téměř prázdné a řidič by si mě mohl pamatovat, chůze byla bezpečnější.
Abych zmátl služebního psa, který by mohl být vyslán po mé stopě, vzal jsem Katce z kabelky parfém a postříkal se jím. Dodnes nevím, jestli by to zabralo, ale já stejně nečekal, že se probere dřív, než dorazím domů. Šance, že ji někdo brzy objeví, byla tak brzy ráno a v neděli dost malá.
Mé výpočty ale nevyšly až tak dobře, už za hodinu ji našel, stále v bezvědomí, muž venčící psa. Napadlo mě také vyprat si oblečení, pachová stopa by mohla být důkazem proti mně. Každopádně veškerá snaha o utajení nepomohla.
Nedaleko místa, kde se to všechno stalo, se z okna v přízemí dívala stará žena. Chápete to? Zírat v noci do prázdné ulice? Navíc bydlela blízko pouličního osvětlení, takže měla skvělý výhled. Viděla mě a Katku.
Mě dvakrát, já se kus vracel stejnou cestou. Policajti znali můj přibližný vzhled – naštěstí tak dobře neviděla – ale trvalo měsíc, než mě chytili. Vlastně kvůli tomu, že si při dalším výslechu vzpomněla na detail – mé oblečení.
A protože jen málokterý kluk chodí v noci v oblekových kalhotách a bílé košili, měli nápovědu. Když se potom Katky zeptali, samozřejmě ukázala prstem na mě. Kdybych měl na sobě džíny a tričko jako ostatní, nestalo by se to.
Mezitím se mi podařilo akci zopakovat. S jiným „scénářem,“ ale téměř stejným výsledkem. Vše bylo pečlivě naplánované, včetně místa činu a únikových tras. Vyplížit se z domu ve dvě hodiny v sobotu ráno už nebyl takový problém.
Já zamířil na předem vybranou diskotéku, kritériem pro ni bylo hlavně to, aby se poblíž ní nacházelo nějaké místo, kde se dalo nenápadně „dovádět.“ Pak už zbývalo jen počkat na vhodnou příležitost.
Stál jsem schovaný ve tmě s rozepnutým poklopcem a prožíval erotické fantazie naplno. Pak z baru vyšla – lépe řečeno se spíš vypotácela – dívka. Já, po chvíli čekání, jestli ji někdo nenásleduje, k ní rychle přistoupil, dal ji ránu silným klackem, který jsem pár dní předtím náhodou našel a rychle odtáhl mezi stromy na předem „rezervované“ místo.
Svlékání šlo mnohem lépe, hlavně proto, že nenosila kalhotky ani podprsenku – a naopak měla minisukni, ta se dá vyhrnout stejně snadno jako tričko a nemusí se sundávat.
Já ejakuloval čtyřikrát během půl hodiny, i když to nebylo v plánu, trvalo to moc dlouho a tu holku mohl někdo začít hledat, což se naštěstí nestalo.
Po souloži mě napadlo vyfotit ji, jak tam leží nahá, i když mi bylo jasné, že by to byl důkaz proti mně, ale já si nemohl pomoci. Riziko jsem minimalizoval tím, že jsem fotku zašifroval v telefonu, aby se k ní nikdo kromě mě nedostal. I když kdyby policajti chtěli, nejspíš by ji našli.
Naštěstí je nenapadlo mobil prohledat, případ jim byl jasný i bez toho. Taky jsem jí potom upravil nohy, aby nebyly roztažené, ale pěkně souměrné, a stáhl jí zpět sukni a tričko. Nevím proč, asi se ozval naučený smysl pro pořádek.
Líbilo se mi to ještě víc než poprvé. Ale zároveň jsem věděl, že takhle to už dál nejde. Takže když si pro mě přišla policie, docela se mi ulevilo.
Okamžitě jsem se přiznal, neumím lhát, každý to na mě hned pozná, zvlášť zkušený kriminalista. Já jen čekal, jestli na mě vytáhnou i to druhé napadení, ale nic.
Tak jsem samozřejmě mlčel. Podle všeho tu dívku nikdo nenašel, místo, kde jsem s ní dováděl, bylo dobře skryté a na policii nejspíš nešla.
Byla asi tak opilá, že si nic nepamatovala, navíc díky tomu, že jsem ji oblékl a narovnal nohy nemusela mít nutně podezření na znásilnění, mohla si myslet, že se jen uhodila se do hlavy a omdlela.
Sexuologické vyšetření prokázalo deviaci, takže si mě nechali na klinice, kde ho prováděli, na pozorování. S poukazem na to, že bych na svobodě mohl být nebezpečný – upřímně řečeno, měli pravdu, udělal bych to znovu!
Jako nejlepší řešení doporučili chemickou kastraci s pomocí léků a hormonů, které ovlivňují pohlavní pud. Já se nejdřív bránil, nechtěl jsem být do konce života eunuch, i když mě normální sex nebavil, stejně jako masturbace.
Upozornili mě ale, že bez toho se dřív nebo později má úchylka opět zvrhne v napadání dívek a možná i jejich zabíjení. Nevím, jak bych snesl pomyšlení, že jsem někomu vzal život.
Klíčová pro mě ovšem byla informace, že kastrace je jediné východisko, jak uniknout vězení – já se ho hrozně bál, všechny ty historky o znásilňování kluků na celách asi nebudou jen vymyšlené.
Díky znalci, který pak u soudu vypověděl, že už nehrozí recidiva, i tomu, že jsem podle něj vzhledem k deviaci nemohl chování plně ovládat a dosavadní bezúhonnosti mi dali jen podmíněný trest.
Bylo štěstí, že se můj případ překvapivě nedostal do médií, škola neměla pochopitelně zájem ho ventilovat, koneckonců se to nestalo v době vyučování. Nechali mě dokonce odmaturovat…
I když, na druhou stranu, nemohli jinak, když se to stalo, byla už klasifikace skoro uzavřená a nešlo o školní prohřešek, za který by mě mohli vyloučit. Přitom jsem potkal spolužáky, ti pochopitelně znali pravdu. Někteří si přede mnou odplivli, ale jiní kupodivu dělali, jako by nic a bavili se se mnou víc, než za celé roky.
Samozřejmě se postarali, abych Katku už nikdy neviděl. Já ji napsal omluvný dopis a vše jí vysvětlil. K mému překvapení odpověděla, že se na mě nezlobí a odpouští mi, což mě potěšilo. Babička a dědeček mě naopak odmítali vidět, jen mi poslali mé osobní věci.
A přitom právě jejich výchova s tím vším mohla mít něco společného. Neměl jsem kam jít. Podařilo se mi sice složit přijímací zkoušky na Matfyz a zajistit si ubytování na studentské koleji, ale to bylo až na podzim.
Po pár dnech na ulici a spaní venku jsem nakonec v nouzi našel brigádu na stavbě, kde mi pronajali malý pokoj. Byla to životní lekce; já neměl zkušenosti s fyzickou prací – natož s tak těžkou – navíc ve skupině lidí, kteří rozhodně neoplývali inteligencí.
Až tehdy jsem si poprvé uvědomil, že není důležité, co má člověk v hlavě, ale v srdci, moji spolupracovníci mi pomáhali, jak mohli, nikdo se nesmál mé nevýkonnosti, dané útlou postavou a nešikovností, nešikanoval mě.
Ale jednu chybu to přece jen mělo, chodili po práci na pivo a brali mě s sebou. Nejdřív mi nechutnalo, ale brzy začalo, a to docela dost. Koncem prázdnin jsem musel znovu k sexuologovi – pravidelné terapie byly součástí trestu – a dal si na kuráž pár piv. Ne, že bych byl opilý, ale poznal to podle dechu.
Protože znal mou anamnézu, řekl mi, abych uvědomil, že mám v genech po rodičích závislost, prakticky jsem se s ní narodil, takže mně hrozí alkoholismus mnohem víc než ostatním a pokud včas nepřestanu, skončím jako oni.
To varování mě zarazilo, uvědomil jsem si totiž, že může být reálné. Nabídl mi, zda se nechci setkat s jeho přítelem, který by mi mohl pomoci a já souhlasil. Netušil jsem, že to bude kněz, asi bych to odmítl, víra v Boha nepatřila mezi mé tehdejší priority. Ale získal si brzy mou důvěru.
Scházeli jsme se pak docela často a diskutovali – nejen o křesťanství. Také mi nabídl možnost vyzpovídat se. Já nabídku přijal a řekl mu o sobě celou pravdu, jako prvnímu člověku na světě. Obrovsky se mi ulevilo, z duše mi spadl balvan já v sobě našel vnitřní klid.
Když mě vyzval, abych se kál z hříchů s tím, že když mi odpustil člověk – tedy Katka – Bůh nebude o nic méně milosrdný, já prostě cítil, že to tak bude a mé pokání bylo upřímné.
A nejen to. Já navíc viděl před sebou cestu, kterou se mohu dát, cestu, která mě předtím ani ve snu nenapadla, stát se duchovním. Jako novic jsem tak vstoupil do kláštera.
Strohý mnišský režim mi nevadil, já ho do jisté míry předtím žil, pozemské radovánky mě víceméně míjely a celibát mi po kastraci pochopitelně nedělal žádný problém. S každou další modlitbou se má duše stále víc otevírala Bohu a já zatoužil mu sloužit.
Podle opata by ale bylo škoda nevyužít moji inteligenci a doporučil mi přihlásit se na teologickou fakultu a studovat bohoslovectví, abych mohl být vysvěcen na kněze. Napadlo ho také kontaktovat prarodiče a když se dozvěděl, že se mnou nechtějí komunikovat, napsal jim dopis – můj by asi neotevřeli, natož aby ho přečetli.
Pozval je, aby byli svědky mého řeholnímu slibu. K mému překvapení přijeli. Omlouvali se, že na mě zanevřeli, ale odhalení deviace pro ně bylo zkrátka moc, sex už v jejich věku už dávno neexistoval a nemohli pochopit ani dnešní dobu. To, že jsem se rozhodl pro církevní dráhu je naopak nadchlo. Od té doby si píšeme dopisy, když mám vycházku, navštěvuju je.
Konečně si rozumíme a já si poprvé uvědomil, jak pro ně muselo být těžké se v jejich pokročilém věku místo odpočinku v důchodu starat o dítě, i to, že přísná výchova byla důsledkem strachu, abych nedopadl stejně jako jejich syn – a můj otec – který na následky užívání drog zemřel.“
