M. Navrátilová odmítla změnu jména kvůli kariéře, nebála se Husáka ani Trumpa, 18. 10. oslaví 70.

Jeho nevlastní dcera totiž tenisu zcela propadla už ve školce. Vlohy k němu zřejmě zdědila po babičce Agnes Semanské (před válkou byla pátá v celostátním tenisovém žebříčku) ta pocházela ze starého šlechtického či měšťanského rodu. Odmala měla talent a cit pro hru. To by zdaleka nestačilo, musela přidat píli, ochotu na sobě tvrdě pracovat, hned po škole šla na kurt, kde byla až do večera, nic jiného ji nezajímalo. U nás brzy neměla soupeřku.

Její mužské pojetí tenisu bylo neobvyklé, ale vysoce efektivní. Maximálně ho zatraktivnilo a otevřelo cestu podobným hráčkám, včetně současné světové jedničky Sabalenkové. Výkonnostní vzestup Martiny neunikl vyšším místům, chtěli z ní udělat komunistickou ikonu. Pro Husáka byl sice sport primitivní záležitost, ale využít ho uměl. To se jí - už jako dítěti - hrubě nelíbilo. V pubertě se navíc musela vypořádat i s tím, že je lesbička.

U nás byla homosexualita dlouho trestným činem a hrozilo za ni i vězení. O té dívčí se ale naštěstí nevědělo, že vůbec existuje, obecně se mělo za to, že se týká jen zženštilých mužů! Prožila těžký coming out - včetně pro každou ženu drtivého zjištění, že zřejmě nebude mít děti - v té době reprodukční medicína neexistovala, rozhodně tedy ne u nás, tak jako dnes. Zvládla ho s pro ni typickou statečností a zarputilostí, která ji doprovází celý život.

Když se stala slavnou, začali jí komentátoři a novináři říkat neporazitelná - nevyslovitelná a unisono ji doporučovali, zbavit se alespoň pro Američany nepochopitelné koncovky ová. Ale nedala se, přitom dnes to je - bohužel - u žen módní záležitost. Brala by to jako zradu otčíma, jehož jméno hrdě nesla. K němu měla hluboký citový vztah (pravý otec po rozvodu spáchal sebevraždu, když jí devět let, ale dozvěděla se to až v dospělosti.)

Jak stoupala na tenisovém piedestalu stále výš, a výš přibývaly problémy s komunistickým režimem, rozhodoval třeba, na jaké turnaje smí a nesmí jezdit. To už brala jako vyloženou urážku. Vrcholem bylo, když jí v roce 1975 bolševičtí „páprdové“ zatrhli výjezd na US Open, to byla pro ni poslední kapka. Nakonec se na turnaj do Ameriky přece jen - za ponižujících podmínek - dostala, ale už tam také zůstala.

„Kdybychom ti volali a přemlouvali tě, ať se vrátíš, tak nám nikdy nevěř. Nevracej se, ať se děje cokoli,“ byla jedna z posledních slov rodičů, kteří ji varovali, že komunisté mají své taktiky a nahrané prosby rodiny k nim patří. Nakonec je ale soudruzi i s nevlastní sestrou Janou do Ameriky také pustili, byli rádi, že se jich zbavili. K zajímavé situaci došlo, když se jedenáct let poté vrátila do Prahy, už jako členka amerického týmu v boji o Pohár federace.

Komunisté se neodvážili toho, aby ji neudělili vízum, ale báli se jejího vlivu. Oprávněně. Zkusili tedy alespoň záměrně rozšiřovat dezinformaci, že by ji mohli zavřít. Chtěli docílit toho, aby byla v zájmu jejího bezpečí Američany vyřazena z  nominace, což se nestalo. Ti se nachytat nenechali. Když přišla na kurt, diváci ji uvítali dlouhotrvajícím potleskem ve stoje a fandili jí snad víc, než našim tenistkám.

Ty to nesly podle Heleny Sukové těžce:„Bylo to pro nás s Hanou Mandlíkovou nepříjemné. My pochopitelně věděly, že to nebylo to zaměřené proti nám, šlo o spontánní reakci na návrat legendární Martiny. Když jsme prohrály dvouhry a bylo jasné, že už nemůžeme zvítězit, tak jsme nechtěly nastoupit ke čtyřhře, protože jsme měly pocit, že nám stejně nikdo nebude fandit. Vyhrožovali nám sankcemi, tak jsme zápas nakonec odehrály.“

Martina ale v zámoří neměla vůbec jednoduché začátky, bylo ji navíc teprve osmnáct, nikdo ji nečekal s otevřenou náručí. Američanům totiž nebyla sympatická, přišla jim příliš tvrdá, neženská, cizí. Dokud byla dívkou z komunistické země, psali o ní hezky, jenže jak se stala Američankou, náhle pro ně byla baculatá a hledaly na ní „vši.“ Jenže to ignorovala, vůbec se tím nenechala rozhodit, důležité pro ni byly jen výsledky a výkony na kurtu.

Jako vůbec první hráčka historie zavedla do ženského tenisu silový trénink. Její dominance neměla do té doby v historii bílého sportu obdoby. Vyhrála ve dvouhře 18 grandslamových titulů (z toho 9 v prestižním Wimbledonu) 31 ve čtyřhře a 10 ve smíšené čtyřhře. Celkově zvítězila na neuvěřitelných 167 turnajích. Světová jednička byla rekordních 332 týdnů. Svůj poslední profesionální zápas odehrála v roce 2006 ve věku 49 let!

Musela bojovat nejen se soupeřkami, ale i šosáckými Američany. Ti ji odsuzovali kvůli přiznané homosexuální orientaci. O ni otevřeně promluvila už v roce 1981, kdy podobná upřímnost stála lidi kariéru. Nezapomeňme, že v této době třeba Freddie Mercury odmítal otevřeně mluvit o své sexualitě (a neučinil tak, až do několika dní před svou smrtí v roce 1991.) Jenže Martina se nikdy nebála ventilovat veřejně své pocity a problémy.

Měla pět vážných vztahů, ale nikdy nešlo o „rychlovky,“ nejdramatičtěji se rozešla po osmi letech s Toni Laytonovou. Vyměnila prostě zámky, důvod rozchodu není znám, ale muselo jít o něco vážného. Nakonec jí dala odškodné, prostřednictvím právníka v přepočtu asi tak 63 milionů korun. Štěstí našla až v náruči exmodelky a poslední sovětské královny krásy Julie Lemigovové, kterou si v roce 2014 vzala.

O deset let později adoptovaly dva afroamerické chlapce. Od té doby žije jen - kromě své partnerky - pro ně, ale chrání ji před médii. Občas učiní výjimku a zveřejní společné foto, nicméně stále tají jejich jména i věk. Lemigová má navíc dvě dcery s mužem, žijí odděleně. Původně na ni kvůli adopci zanevřely, protože ji s nimi předem neprobrala , ale časem se to srovnalo. Vypadá to, že Martina konečně našla štěstí i v soukromém životě.

V něm to nikdy neměla snadné, v boji s komunisty ukázala velkou odvahu a zachovala si ji dodnes. Říká otevřeně své názory. O Trumpovi - známému pomstychtivostí vůči kritikům - řekla: „Kdybych byla ve stejné pozici, jako v době emigrace a musela si vybrat jiné místo k životu, než rodnou zem, nebyla by to už Amerika, protože tam není demokracie. Lidé jsou vyhošťováni, protože nesouhlasí s programem Trumpa a nelíbají jeho pomyslný prsten.“

Za tuto upřímnost jí hrozili dokonce ztrátou občanství, naštěstí se ji vrátilo to české. Stále aktivně bojuje za práva LGBTQ+ komunity i za práva žen - a to nejen ve sportu. Stala se ale i nevybíravým terčem kritiky, poté co se veřejně postavila proti transgender sportovkyním - po vítězství vyložené mužatky Caster Semenyové na Olympiádě, s tím, že to je nefér proti ostatním ženám, které nemají takové genetické předpoklady a vyvinutou muskulaturu.

Ožehavým tématům se nikdy nevyhýbala naopak. Otevřeně a veřejně mluvila o náročných diagnózách, kdy v roce 2010 překonala rakovinu prsu a v roce 2022 krku. Je stále aktivní, zúčastňuje se s oblibou seniorských exhibičních zápasů, často i pro charitu. Fenomenální - stejně jako ona - Roger Federer si ji vybral jako spolupracovnici při uvedení do Mezinárodní tenisové síně slávy (kde ona je od roku 2 000.)

Svérázný - jak jinak - má názor na oblíbené rčení, že člověku je tolik let, na kolik se cítí. „To je pitomost - můžete se v duši cítit na šestnáct, ale je vám to prd platný, protože tělo vám dává každý den najevo, že to tak není. Důležité je nebabrat se v minulosti a nezabývat se myšlenkami na budoucnost, kterou stejně neovlivníte. Nejlépe to vyjádřil Oldřich Nový v písni z filmu Kristián- Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít.“

zdroj: https://www.fairobserver.com/blog/martina-navratilova-a-personal-life-that-became-public-property/

https://www.martinanavratilova.com/biography

https://successstory.com/people/martina-navratilova