Článek
Mezi temné stránky jeho osobnosti navíc patřil i fakt, že šel každému režimu, jak se říká, na ruku - hrál za první republiky, za okupace, za socialismu. Během něj měl na svém kontě spoustu rolí v propagandistických filmech. Jinak ho ale objevil jako herce Vlasta Burian, kterému dělal v divadle i filmu „nahrávače“, což mu dost vadilo. Když byl dostatečně známý z filmových rolí, z jeho divadla odešel, přestože dostal lukrativní smlouvu.
Když byl Burian po válce dost nespravedlivě souzen a uvězněn za kolaboraci, i když jenom namluvil jeden satirický skeč o Janu Masarykovi (který mu to odpustil) nejen, že se ho ani slůvkem nezastal, ale ještě si přisadil a obviňoval ho z podpory nacismu, což byla vyložená lež, k té scénce ho přinutili. Burian tu zradu jen těžko vydýchal, možná v tom hrála roli i závist, kterou k němu choval, kvůli popularitě, tak honorářům, které převyšovaly jeho.
On se proslavil v roce 1952, ve víceméně budovatelské komedii Dovolená s Andělem a poté i pokračování Anděl na horách, kde hrál revizora MHD. Toho klidně mohl dělat i v životě, jeho lpění na pořádku bylo pověstné. Také hrál - čistě jen pro peníze - i v „céčkových“ komunistických filmech. Jak vzpomínají kolegové, bral cokoli, z čeho mohlo něco kápnout. Přitom jen Dovolená s Andělem mu vynesla 45 600 Kčs, což byla závratná částka.
J. Marvanovi se dostal cti přivítat první televizní diváky
Průměrný plat obvykle nepřesahoval tisícovku. Ale nijak zvlášť si peněz neužíval, spořil. Kolegové na něj vzpomínali jako na držgrešli. Po natáčecím dni jako jediný nikdy nešel s kolegy do hospody na pivo, protože by ho musel platit, místo toho zůstával na hotelu, kde ho měl v ceně pobytu. Původně byl pouhý poštovní úředník, ale vypracoval se na vyšší pozici, jako zaměstnanec poštovního ředitelství strávil tři roky v Užhorodě.
Herectví ho ale stále víc přitahovalo, hrál na ochotnických scénách na rodném Žižkově. Byl patriot, nedal na něj dopustit. Do divadla krále komiků nastoupil na přímluvu kamaráda ze školních let, malíře Josefa Čapka. Po smrti Karla Nolla zaujal jeho místo a časem se stal nepostradatelný, mrzoutský výraz diváky přitahoval. Uvnitř ale trpěl, Vlasta Burian hrál spontánně, pudově, nebylo výjimkou, že tak úplně nevěděl, v jakém kuse zrovna hraje.
Ale vždy dokázal ze všeho vybruslit a ještě tak, že diváci řvali smíchy. Marvan hrál trochu se sebezapřením, chodil na plac vždy pečlivě připraven, měl pečlivě nazkoušenou každou repliku, výraz, grimasu, tón řeči, improvizaci nesnášel. Pokud jde o řemeslo, byl vrcholný profesionál. Točil i během dnů, kdy měl v divadle premiéru, prý se tím odreagoval. Zásadně odmítal jiné než hlavní či důležité role, nesnášel, když se o něm mluvilo jako o komikovi.
Vrcholem jeho kariéry byla postava policejního rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Tomu a přidruženým filmům, Pěnička a Paraplíčko či Partie krásného dragouna věnoval tři roky života. Natočil celkově na dvě stovky filmů, pracoval takřka bez přestání. A když na to přišlo, hovořil k občanům z televizní obrazovky coby člen Ústřední volební komise Národní fronty ČSSR. To se psal rok 1971, vrchol normalizace. Ta mu nijak nevadila.
Rada Vacátko, nejslavnější televizní role
Ani s kolegy se nikdy nestýkal jinak než pracovně, choval se odtažitě, neměl jediného přítele, trochu si rozuměl jen s Františkem Filipovským, s nímž často hrál, nikomu se nesvěřoval, alkohol pil, jen když byl pozván, což se vzhledem k jeho uzavřené povaze stávalo výjimečně. V kumštu i životě pěl na minutové přesnosti a nerad měnil návyky. Jeho život byl nudný. Už od dvacátých let byl ženatý s kolegyní z Národního divadla Marií.
Ta se kvůli němu - i proto, že nebyla až tak dobrá herečka - stáhla ze scény a poskytovala mu dokonalý servis. Láskyplně se o něj starala, skvěle vařila, do divadla chodil na zkoušky s pověstnými kastrůlky, z čehož si ostatní potají dělali legraci, on sám smysl pro humor vůbec neměl, bral všechno vážně. Jak stárnul, zvykl si na klid, pohodlí a pravidelnost, byl líný, zahleděný do sebe, sobecký. Slabinou jejich vztahu bylo, že nemohla mít děti.
Ty si Jaroslav přál, ale časem se s tím - i když dost nerad - smířil. Vše se ale změnilo, když do Národního divadla nastoupila krásná a mladá Alena Jančaříková. On se do ni ihned zamiloval jako školák a ona - kupodivu - cit opětovala a stali se milenci. Co ji na něm přitahovalo, by věděla jen ona, v každém případě s ním plánovala budoucnost. To bylo pro manželku jako rudý hrad pro býka, nevěrného chotě jednou zmlátila na ulici deštníkem.
Ten se stále nemohl rozhodnout, komu dát přednost. Hodně se změnilo poté, co Alena otěhotněla a narodila se jí dcera. Marie za ní chodila a i opakovaně ji přesvědčovala, ať jde na potrat, že už má dva syny, když odmítla, zuřila, cítila nebezpečí. Zvlášť když byl Jaroslav z otcovství nadšený. Jejich vztah se neutajil, někdo ho udal. Straničtí funkcionáři ho odsoudili za nemravný život, za trest mu pozastavili udělení titulu Národní umělec.
To ho ale od vztahu s milenkou neodradilo, stejně jako peklo, které doma dennodenně prožíval se žárlivou Márinkou, hodně času totiž věnoval Aleně a dceři, z které byl nadšen. I na prahu šedesátky si udržoval vysokou potenci a dokázal milenku sexuálně uspokojit. Lavíroval mezi tím opustit domov kde byl zvyklý, pro jeho konzervativní povahu nešlo o nic jednoduchého. Na druhé straně by se mohl věnovat výchově své vymodlené dcery.
Tak dlouho váhal, zda začít nový život, až došlo ke tragédii. Když Alena nepřišla do divadla na zkoušku, což se jí předtím nikdy nestalo, poslal ředitel Bedřich Pokoš dvě kolegyně, aby se stavily u ní doma. Protože na klepání nikdo neodpovídal, přivolali hasiče a policii, ti vyrazili dveře. Našla ji mrtvou, v bytě byl slabě cítit svítiplyn. Rotmistr Novotný byl první na místě činu a vzpomínal na to ještě po letech.
"Byl to můj první mord, takže jsem všechno vnímal velmi podrobně. Ihned jsem vyloučil loupež, v bytě se už nic na pohled neztratilo, měla na ruce prsten, v kabelce na botníku jsem našel peněženku. Bylo jasné, že nečekala návštěvu, měla na sobě obnošené pyžamo, takže sem usuzoval, že se chystala do postele nebo spala, když zazněl zvonek. Na zemi byly patrné stopy krve, telefon byl rozbitý, obličej měla pomlácený, vše nasvědčovalo rvačce.
V bytě byly věci rozházené. Když jsem se dozvěděl, že kriminalisté případ uzavřeli jako nepovedenou demonstrativní sebevraždu, byl jsem v šoku.Taková hloupost! Takoví lidé si vždy pečlivě zajistí, aby byli včas objevení a zachráněni, ne aby se do jejich bytu někdo dobýval. Také pustí všechny hořáky ve sporáku naplno. To tady nebylo. Jenže já byl malý pán, nadřízení, zřejmě na příkaz někoho nahoře, podle mě jasnou vraždu ututlali."
Jeho slova potvrzuje i syn paní Aleny, režisér Tomáš Jančařík. „Neměla sebemenší důvod se zabít! Měla se druhý den účastnit plánované akce se členy polského Národního divadla u ministra kultury. Tam měla přednést řeč, kterou si pečlivě připravila. Hodně se těšila, dokonce si objednala limuzínu. Vím také, že večer před smrtí telefonovala Marvanovi s tím jak se rozhodl, ale hovor přerušila Marie, která vzteky vyrvala telefonní šňůru ze zdi.
To, že šlo o vraždu bylo jasné, ale oficiální místa dál trvala na sebevraždě, co měla také dělat. Objevila se i hypotéza, že do bytu přišel někdo neznámý, kdo nepřál jejich vztahu a došlo k potyčce. To ovšem bylo přitažené za vlasy, neexistoval bulvár, o vztahu vědělo jenom pár lidí, Marvan se zásadně nikomu nesvěřoval a Marie tuplem.
Ta navíc měla jako jediná k vraždě motiv, možná ji Jaromír ten večer sdělil, že se rozvede. A že na o hodně mladší a krásnou sokyni žárlila a nenáviděla jí, je nepopiratelné. Hrůzný čin byl se vší pravděpodobností smeten pod stůl kvůli vysokému státnímu vyznamenání, které měl krátce nato Jaroslav Marvan dostat. Asi těžko by zločin spáchala sama, Alena by ji asi v negližé do bytu nepustila, ale mohla si někoho najmout. Na spořitelní knížce měli 850 tisíc!
Marvan s dcerou
Dcera pak bydlela v Plzni, u tety a babičky: „Byl zcela nepraktický, dárky dávat neuměl, to ho musela teta nasměrovat na to, co bych potřebovala. Bylo to jízdní kolo, magnetofon, knihy. Ty ale zásadně nekupoval, dával mi je ze své knihovny. City najevo dávat neuměl. Mockrát jsem měla pocit, že je na mě hrdý, ale zároveň jakoby se bál, co si se mnou počne. Zemřel, když mi bylo třináct, zasáhlo mě to, i když nebyl klasický, milující otec…“
Její nevlastní bratr Petr Jančařík, i když mu bylo v době smrti matky jen devět let, pak řekl: „Mám obrovský blok vzpomínat, jak to bylo s maminkou, co se stalo, kdo to udělal, jak se to stalo a tak dále. Jako dítě jsem to vytěsnil. Nikdy jsem se k tomu nechtěl vracet. Vždycky jsem se toho bál a tenhle vztah k tomuhle tématu mě nikdy neopustil. “ Nicméně to, že za její smrtí stála žárlivá Márinka je vysoce pravděpodobné, jiné logické vysvětlení neexistuje.
Jaroslav Marvan poslední léta života urputně bojoval s rakovinou. Přesto se snažil dál točit. Problémy měl už ve filmu Partie krásného dragouna, vůbec poslední roli dostal v hudební komedii Noc na Karlštejně (1973). To už ho na plac museli nosit, jenom když padla klapka, ožil. V posledních dnech trpěl velkými bolestmi a rapidně ubýval na váze. Před smrtí vážil pouhých 41 kilo. Navždy odešel 21. 5.1974. Bylo mu 72 let.
To, že sepsal závěť, ve které odkázal část majetku dceři, mnohokrát řekl jejím příbuzným, i přes všechny své prohřešky nebyl lhář a měl ji svým způsobem rád. Jeho majetek byl obří, kromě zmíněných peněz na knížce vlastnil vilu ve Strašnicích, chatu ve Výšicích v Jižní Čechách a možná i další nemovistosti. Závěť se nikdy nenašla, je nasnadě, že ji z pomsty i lakoty zničila Marie. Ta pak zdědila celý majetek. Užívala si ho až do 88 let.
Zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/644376/tajemstvi-legendy-jaroslava-marvana-72-mohl-za-smrt-matky-34-petra-jancarika.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jaroslav-marvan-herec-vyroci-nemanzelska-dcera-vlasta-burian.A211209_144649_lidicky_sub
https://cnn.iprima.cz/show-time/tajemstvi-herecke-legendy-jaroslava-marvana-zavrazdila-manzelka-jeho-milenku-s-niz-mel-dite-347422
