Článek
Walter Ulbricht se stal vůdcem NDR v roce 1950 a vládl diktátorsky až do smrti. Za války se skrýval v Sovětském svazu, kde nebyl příliš populární, nechvalně známý Lavrentin Berija o něm řekl: „Za celý svůj život jsem nepoznal většího idiota.“ Po vítězné bitvě u Stalingradu se stal tlumočníkem zajatých vojáků a překladatelem zadržených zpráv a spisů. Po válce se vrátil do Německa, kde si dal za cíl znovuoživit v okupační zóně německý komunismus po vzoru stalinského Sovětského svazu.
Byl považován za nepřístupného aparátčíka, naprosto bez humoru. Nejprve byl šéf a generální tajemník ústředního výboru strany, která měla vždy pravdu, později se stal i prezidentem. Měl zásadu: „Musí to vypadat zdánlivě demokraticky, ale musíme mít všechno ve svých rukou a pod kontrolou, od posledního dělníka po novináře.“ I když byl jen vyučený tesař, nechvalně proslul tím, že se vměšoval do nejrůznějších státních záležitostí a vydával pedantské pokyny.
Ve 14 při učení na truhláře
Obzvláště se ho báli architekti, kterým rád přednášel. Po prohlídce prefabrikovaných bytových domů nově vybudovaného satelitního města Eisenhüttenstadt se ušklíbl: „Tohle má být bydlení pro naše dělníky? Jsou to krabičky od vajec s víčky.“ Modely urbanistů pak násilně trhal a škrábal, pokud se mu nelíbily. I proto architekti nuceně přešli k budování flexibilních modelů, u kterých bylo možné jednotlivé komponenty vyměnit.
Jeho konec byl ostudný, byl těžce nemocný, senilní, částečně dementní, vlastní lidé ho ponižovali, dokud o dva roky později nezemřel po mrtvici. Ulbrichtův hlas zněl zvláštně, jako zvuková stopa komiksové postavičky, neustále podivně napjatý a pro běžný sluch znatelně příliš vysoký. Jeho falzet byl důsledkem onemocnění krku, na které jako mladý komunista onemocněl v roce 1918, když mu bylo něco přes dvacet, nastydl při demonstraci.
Při zatčení - 30. prosince 1947 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody
Ani vzhledem neoslňoval, naopak byl kvůli němu terčem posměchu, zejména své ryšavé bradce. Nicméně jednal zcela nelítostně, zvláště poté, co se - ironií osudu - proti režimu vzbouřili sami dělníci v roce 1953. Zbaběle a v panice uprchl na velitelství Sovětské vojenské správy v Berlíně. Za to, že ruské jednotky vyslaly nakonec proti demonstrantům tanky, musel Ulbricht v politbyru čelit trapné kritice.
I v Sovětském svazu považován za zranitelného kandidáta. Moskva zvažovala nahrazení Ottou Grotewohlem; východoněmecký premiér a bývalý sociální demokrat byl totiž u lidí mnohem populárnější než on. Ale nakonec to ustál, i kvůli zákulisním intrikám, ve kterých si liboval. K nim ho ale dovedla jeho manželka, Lotte, lstivost je - jak známo - především ženská vlastnost a v té vynikala. Byla obecně považována za nesnesitelnou.
I tak nesympatický člověk Ulbrichtova kalibru musel vedle ní působit poměrně příjemně. Dominantní, chladná, odtažitá, samolibá a s ostrým jazykem: tohle o ní říkali zejména její soudruzi. Ačkoli působila primárně jako tlumočnice pro svého manžela, byla placena jako vysoce postavená členka strany. Někteří dokonce měli podezření, že ve skutečnosti řídí stát ona a Walterem jen manipuluje. Není to vyloučeno. Zemřela v roce 2002 ve věku 99 let, bizarním způsobem.
Jiní lidé v tomto věku klidně usínají v posteli a už se neprobudí. Lotte spadla z knihovny a zemřela. O vztazích rodiny nejlépe vypovídá osud jejich adoptivní dcery, Beate. Dívce byly dva roky, když v roce 1946 přišla žít k Ulbrichtovým. Kvůli neoblíbenému otci musela ve škole snášet nejrůznější šikanu od spolužáků. Poté, co se v patnácti letech začala bouřit, byla poslána do školy v Leningradu. Když se vdala, rodiče neschvalovali ženicha a jejich vztah zůstal už trvale chladný.
Ani na obřad se nedostavili. Beate pracovala jako páječka v továrně na rádia, kde byla opět šikanována, zneužívána, ponižována a znásilňována.V srpnu 1991 bulvární noviny otiskly dopis, který Beate napsala jako jakýsi nekrolog zesnulému otci. „Milý tati, měl jsi špatné přátele a poradce. A hroznou manželku! Kvůli tomu všemu jsi selhal. Přesto na tebe nikdy nezapomenu.“ O několik měsíců později, začátkem prosince 1991, ji policisté našli mrtvou ve svém berlínském bytě. Bylo jí 47 let a léta byla alkoholička.
S prezidentem Novotným
Walter Ulbricht byl jedním z nejaktivnějších podporovatelů i iniciátorů okupace našich zemí v roce 1968. Antonína Novotného považoval za přítele - pokud byl toho citu schopen - a bál se obrodného procesu, který by se mohl rozšířit i na jeho milovanou NDR. I když to bylo zakázáno, místní velice dobře věděli, jak si žijí sousední „Západní“ Němci a záviděli jim. Těžce nesl, že jeho vojska poskytovala jen logistickou podporu. Sověti se báli poslat jejich jednotky do přímého boje s odkazem na II. světovou válku.
V NDR koloval vtip, který satiricky líčil mocenské boje o Ulbrichtovo nástupnictví. Nejvyšší představitelé se shromáždili u jeho postele. Krátce se probral a náhle, sípaje, načmáral pár slov na kus papíru a hned nato se zhroutil mrtev. Všichni měli za to, že právě určil svého zástupce, ale na papíru stálo: „Někdo mi stojí na hadici.“ Bylo mu osmdesát let a jeho skonu nikdo zvlášť nelitoval.
Zdroj: https://www.spiegel.de/geschichte/ddr-diktator-walter-ulbricht-neue-biografie-enthuellt-wunderliche-seiten-a-52d75924-2af4-4f9d-8863-f9e33cb730ae
https://www.bpb.de/themen/deutschlandarchiv/550668/walter-ulbricht-der-ostdeutsche-diktator/
https://taz.de/Biografie-ueber-Walter-Ulbricht/!5954136/
