Hlavní obsah

Českou ligu pískají amatéři. A my po nich chceme profesionální výkony.

Foto: Jan Koláček/ AI Gemini

Českou ligu pískají amatéři, od kterých čekáme profesionální výkony. Za zápas dostanou 30 tisíc, ale pravidelný příjem nemají. Povinnou přípravu si navíc hradí sami. Není čas změnit pravidla?

Článek

„Jsi amatér!“ Urážka, nebo popis reality?

„Jsi amatér!“ Jedna z výtek, kterou rozhodčí slýchají z tribun. Někdy zazní po sporné penaltě, jindy po neodpískaném faulu. A občas stačí, že rozhodčí vůbec vstoupí na hřiště.

V českém prostředí má slovo amatér téměř hanlivý nádech. Označujeme jím někoho, kdo svou práci neumí, není dostatečně připravený nebo se dopouští začátečnických chyb.

Jenže amatér původně neznamená neschopný člověk. V našem případě jde především o rozdíl mezi tím, kdo vykonává činnost jako své hlavní povolání, a tím, kdo ji kombinuje s jiným zaměstnáním.

A právě tady začíná jeden z paradoxů českého profesionálního fotbalu.

Na trávníku máme profesionální hráče, profesionální trenéry, profesionální realizační týmy. Kluby pracují s rozpočty v desítkách a stovkách milionů korun. Výsledky utkání mohou rozhodovat o evropských pohárech, sponzorských příjmech nebo budoucnosti trenérů.

A rozhodčí? Ti mají rozhodovat profesionálně. Jejich ekonomické podmínky ale stojí na trochu jiných základech.

Třicet tisíc za zápas. To přece není málo!

Za řízení jednoho utkání české Chance Ligy dostává hlavní rozhodčí podle zveřejněných sazeb pro sezonu 2026/27 odměnu 30 000 korun. Asistent má 15 000 korun a videorozhodčí VAR 17 000 korun.

Třicet tisíc za devadesát minut? To zní výborně. Vždyť tolik si řada lidí nevydělá ani za několik týdnů práce.

Jenže rozhodčí nepracuje pouze těch devadesát minut, kdy běhá po trávníku.

Musí pravidelně trénovat, udržovat si fyzickou kondici, studovat pravidla a jejich aktuální výklad, analyzovat herní situace, účastnit se seminářů a absolvovat testování. K tomu připočtěme cestování, přípravu na konkrétní utkání a regeneraci.

Především ale platí jedna důležitá věc: 30 000 korun za zápas není měsíční plat.

Český rozhodčí profesionálních soutěží nemá garantovaný pravidelný základní příjem, který by dostával bez ohledu na počet nominací. Vydělává především tehdy, když je k utkání delegován.

Při deseti zápasech jako hlavní rozhodčí jde o 300 000 korun za sezonu. Při dvaceti o 600 000 korun. Při pěti pouze o 150 000 korun.

To jsou samozřejmě modelové částky před zdaněním a dalšími náklady. Rozhodčí může dostávat odměny také za jiné role, například jako VAR, nebo za utkání dalších soutěží.

Podstatné je něco jiného. Mezi dvěma rozhodčími na stejné listině mohou být výrazné rozdíly v počtu nominací. A ani ten nejvytíženější nemá automatickou jistotu, že bude příští měsíc rozhodovat stejně často.

Když nepískáš, nevyděláváš

O nominacích rozhoduje komise rozhodčích. A je to správně.

Rozhodčí musí být hodnoceni podle výkonnosti. Pokud někdo opakovaně chybuje, nemůže očekávat, že bude dostávat stejně významná utkání jako jeho úspěšnější kolegové. Výkonnostní princip je pro důvěryhodnost soutěže nezbytný.

Jenže ztráta nominace v českém systému současně znamená ztrátu příslušného zápasového honoráře.

A nemusí jít jen o chyby.

Rozhodčí může onemocnět, zranit se, mít horší fyzickou připravenost nebo jednoduše nedostat tolik příležitostí jako jiní. Není výjimkou, že některé rozhodčí kluby takzvaně vetují (ať už oficiálně nebo neoficiálně). Do toho přicházejí reprezentační přestávky a zimní pauza.

Přitom jeho povinnosti nekončí. Musí dál trénovat, sledovat změny ve výkladu pravidel a být připraven na další nominaci.

Představme si rozhodčího, který několik týdnů nedostane žádné utkání. Nadále plní požadavky komise, věnuje čas přípravě, ale zápasové příjmy za toto období nemá.

V jiné profesi bychom řekli, že zaměstnanec čeká na přidělení práce. Ve fotbale to funguje jinak: žádná nominace, žádný honorář.

Neznamená to, že rozhodčí nemá jiné příjmy. Znamená to, že samotná rozhodcovská činnost mu neposkytuje pravidelnou ekonomickou jistotu.

Profesionální nároky. Amatérský účet?

V červenci 2026 představila Komise rozhodčích FAČR novou strategii. Její ambicí je sjednotit rozhodování, zlepšit přípravu a zvýšit kvalitu výkonů.

Součástí jsou pravidelná školení, online vzdělávání, fyzické a technické testy, analýzy utkání a individuální zpětná vazba.

To všechno dává smysl. Fotbal je stále rychlejší, pravidla a jejich interpretace se vyvíjejí, technologie VAR přinesla nové nároky. Chceme-li kvalitní rozhodčí, musíme je systematicky připravovat.

Jenže právě zde vzniká otázka: Kdy se příprava stává prací, která si zaslouží samostatné ocenění?

Jestliže profesionální soutěž vyžaduje, aby rozhodčí pravidelně trénoval, vzdělával se a absolvoval předepsané testy, nejde už jen o jeho soukromý koníček.

Jde o podmínky výkonu činnosti, ze které má profesionální fotbal přímý užitek.

A přesto se hlavní část odměny odvíjí až od samotného utkání.

Tenerife. Dovolená, kterou si rozhodčí zaplatí

Zvlášť zajímavým příkladem je zimní zahraniční soustředění.

V lednu 2026 odcestovalo na španělský ostrov Tenerife 69 českých elitních rozhodčích. Šlo o třetí rok po sobě, kdy se příprava konala právě tam.

Pro člověka, který si přečte pouze slova týden na Kanárských ostrovech, to může znít jako příjemný benefit. Slunce, oceán, hotel. Kdo by takovou pracovní povinnost nechtěl?

Jenže program vypadal jinak.

Dopoledne kondiční tréninky a nácvik herních situací, odpoledne odborné semináře, pravidlové testy a rozbory rozhodnutí. Součástí byly také specializované bloky pro VAR a AVAR.

Podle informací FAČR bylo splnění fyzických a pravidlových testů podmínkou pro účast v utkáních profesionálních soutěží.

Tedy žádná dovolená. Náročná odborná příprava.

A teď to nejzajímavější.

Rozhodčí si pobyt na zahraničním soustředění hradí sami.

Nejde přitom o úplně nové téma. Už v minulosti se veřejně řešily spory mezi rozhodčími a fotbalovou asociací o financování zahraničních soustředění.

Přesnou cenu letošního pobytu není nutné odhadovat. Důležitější je samotný princip.

Profesionální soutěž vyžaduje účast na společné zahraniční přípravě, ale její náklady nesou rozhodčí.

Zkuste si představit, že by zaměstnavatel nařídil pracovníkům týdenní odborné školení v zahraničí a současně jim oznámil, že si pobyt zaplatí ze svého. A že jim po návratu nezaručuje žádnou práci.

Samozřejmě, rozhodčí nejsou v běžném zaměstnaneckém vztahu. Právě to je ale podstatou problému, o kterém bychom měli diskutovat.

Co když přijde zranění?

Fotbalový rozhodčí není pouze člověk s píšťalkou. Je také sportovec.

Během utkání absolvuje opakované sprinty, změny směru a značnou běžeckou zátěž. Aby obstál v moderním profesionálním fotbale, musí se fyzicky připravovat průběžně.

A jako každý sportovec se může zranit.

Představme si rozhodčího, kterého svalové zranění vyřadí na šest týdnů. Nemůže řídit utkání, a přichází tedy o příležitosti k zápasovým odměnám.

Kolik konkrétních nominací by za tu dobu dostal, samozřejmě nevíme. Právě tato nejistota je však součástí celého systému.

Není namístě tvrdit, že zraněný rozhodčí automaticky zůstane bez jakéhokoliv zabezpečení. Může mít jiné zaměstnání, individuální pojištění nebo nárok na zákonné dávky. Přesný rozsah případného zvláštního zabezpečení ze strany fotbalových organizací nemáme veřejně doložený.

Zápasové odměny mu ale samotné zranění nezaručí.

Profesionální fotbal přitom potřebuje rozhodčí nejen ve chvíli, kdy jsou zdraví a nominovaní, ale také po jejich návratu do plné kondice.

Dopoledne v práci, večer na tréninku

Řada českých rozhodčích má civilní zaměstnání nebo podniká.

Není to samo o sobě špatně. Naopak. Další profese může člověku poskytovat stabilitu, životní zkušenosti a určitou nezávislost na fotbalovém prostředí.

Jenže spojit běžnou práci s požadavky profesionálního fotbalu není jednoduché.

Představme si běžný pracovní týden rozhodčího. Přes den zaměstnání. Odpoledne kondiční trénink. Večer studium herních situací nebo online seminář. O víkendu utkání, často spojené s cestováním.

Mezitím rodina, děti, běžné povinnosti a potřeba regenerace.

Někdo takový režim zvládá výborně. Jinému může postupně přestat vyhovovat.

A právě zde se dostáváme k otázce, která se netýká jen současných ligových rozhodčích, ale také jejich nástupců.

Kolik talentovaných mladých lidí si může dovolit několik let investovat čas a prostředky do rozhodcovské kariéry, aniž by měli jistotu, že se jim tato investice ekonomicky vrátí?

FAČR sama upozorňuje na problém předčasných odchodů začínajících rozhodčích a rozvíjí mentorské programy. Nemáme však důkaz, že hlavní příčinou těchto odchodů jsou právě peníze. Významnou roli může hrát také agresivita na hřištích, časová náročnost nebo ztráta motivace.

Ekonomické podmínky ale do této debaty nepochybně patří.

Odpovědnost v soutěži, kde jde o miliony

Profesionální fotbal je dnes velký byznys.

Účast v evropských pohárech může klubům přinést mimořádné finanční prostředky. Jen základní platba za účast v ligové fázi Ligy mistrů 2025/26 činila podle UEFA 18,62 milionu eur, tedy při orientačním kurzu 25 korun za euro přibližně 465 milionů korun.

Samozřejmě by bylo nesmyslné tvrdit, že o takové částce rozhoduje jediný hvizd rozhodčího. Úspěch klubu závisí na celé sezoně, výsledcích řady utkání a mnoha dalších okolnostech.

Rozhodčí však v tomto prostředí vykonává mimořádně odpovědnou činnost.

Musí rozhodovat rychle, nestranně a pod tlakem hráčů, trenérů, fanoušků i médií.

A proto stojí za to položit si ještě jednu otázku: neměla by být ekonomická stabilita jedním z předpokladů jeho profesionální nezávislosti?

Nejde o podezírání rozhodčích z korupce. V žádném případě. Nepravidelný příjem není důkazem nepoctivosti.

Jde o princip. U řady odpovědných profesí považujeme stabilní a transparentní odměňování za součást podmínek pro nezávislý výkon funkce.

Proč bychom se podobnou otázkou neměli zabývat také u rozhodčích?

V Německu to jde i jinak

Nemusíme hledat řešení na druhém konci světa. Stačí se podívat do Německa.

Tamní bundesligoví rozhodčí mají systém, který kombinuje pravidelnou základní roční odměnu se samostatnými honoráři za jednotlivá utkání.

V sezoně 2024/25 činil podle magazínu Kicker základní roční honorář podle zkušeností a zařazení 68 000, 78 000 nebo 88 000 eur. Za řízení bundesligového utkání následovalo dalších 6 000 eur.

Nejde jen o výši částek. Německý fotbal především rozlišuje dvě věci.

Připravenost rozhodčího je jedna hodnota. Samotné řízení utkání druhá.

Základní odměna vytváří určitou ekonomickou stabilitu. Zápasový honorář nadále oceňuje konkrétní výkon.

V Anglii šli ještě dál. Rozhodčí Premier League působí v profesionálním systému organizace PGMOL, kde mají základní platy a další výkonnostní odměny.

Česko samozřejmě nemůže jednoduše převzít německé nebo anglické částky. Ekonomické možnosti soutěží jsou nesrovnatelné.

Princip ale převzít může.

Musíme rozhodčím opravdu platit víc?

Možná překvapím, ale nemyslím si, že hlavním řešením musí být zvýšení zápasové odměny.

Třicet tisíc korun za utkání není zanedbatelná částka. A rozhodčí, který dostává pravidelně významné nominace, si může za sezonu přijít na velmi slušné peníze.

Problém není nutně v tom, kolik dostane za jeden zápas.

Problém je v tom, že celý systém odměňování stojí na nejistotě dalších nominací.

Přitom by bylo možné uvažovat o kombinovaném modelu.

Rozhodčí na listině profesionálních soutěží by pobíral pravidelnou základní odměnu za plnění povinností, fyzickou a odbornou připravenost a účast na vzdělávání. Za jednotlivá utkání by nadále dostával zápasový honorář.

Takový model by samozřejmě musel mít jasná pravidla. Pravidelná odměna by neznamenala automatický nárok na nominaci ani ochranu před důsledky špatných výkonů.

Znamenala by pouze to, že profesionální připravenost má svou hodnotu.

Pro představu: kdyby dvacet rozhodčích dostávalo základní odměnu 15 000 korun měsíčně, představovalo by to 3,6 milionu korun ročně bez souvisejících nákladů.

Nejde o oficiální návrh ani o kompletní rozpočet. Je to pouze ilustrace, že o takovém systému lze začít uvažovat v konkrétních číslech.

Samozřejmě by bylo potřeba určit, kdo jej financuje, jaké povinnosti z něj vyplývají a zda by se současně upravily zápasové honoráře.

To už je úkol pro vedení českého fotbalu.

Amatér není urážka. Ale profesionální podmínky nejsou luxus.

Vraťme se na začátek.

„Jsi amatér!“ křičí fanoušek z tribuny na rozhodčího, který právě odpískal sporný zákrok.

Možná netuší, že jeho výkřik má v určitém smyslu pravdivé jádro. Ne proto, že by rozhodčí neuměl svou práci. Ale proto, že český profesionální fotbal stále ve značné míře spoléhá na lidi, kteří rozhodování kombinují s jiným povoláním.

To samo o sobě není ostuda. Amatér může být výborně připravený odborník. A profesionál může udělat chybu.

Otázka však zní, jaký systém chceme do budoucna.

Chceme-li po rozhodčích pravidelnou fyzickou přípravu, odborné vzdělávání, zahraniční soustředění, znalost moderních technologií a maximální odpovědnost při utkáních, měli bychom se také ptát, jaké jim pro to vytváříme podmínky.

Možná nepotřebujeme rozhodčím platit víc za devadesát minut.

Možná bychom měli začít oceňovat také všechny ty hodiny, kdy se připravují, aby těch devadesát minut zvládli.

Protože jestli chceme profesionální výkony, měli bychom se konečně začít vážně bavit i o profesionálních podmínkách.

Použité zdroje

Poznámka autora: Informace o hrazení zahraničních soustředění rozhodčími vychází také z osobní znalosti českého rozhodcovského prostředí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz