Článek
Je to tragédie, která otřásla každým, kdo se o ní dozvěděl. Pro příbuzné a kamarády obětí a zraněných je to pak tragédie, která poznamená celý jejich život.
Ihned po tragédii se zcela logicky objevilo mnoho otázek. Jak se to mohlo stát? Jak to, že měl tolik zbraní, když byl psychicky narušený? Jak to, že ho nikdo nezastavil? Je to systémová chyba? Nebo selhání jednotlivce či jednotlivců?
Když nyní, 4 měsíce po tragédii, poslouchám novináře a jejich otázky či politiky a jejich odpovědi, říkám si: „Sakra, to snad není možné, že i po takové době naprosto chybí vhled do celého systému, který je ale velmi důležitý pro pochopení toho, co se stalo špatně, chodí kolem horké kaše, rozmělňují debatu zcestnými otázkami, odpověďmi, a pro všeobecné bezpečí nepodstatnými návrhy a omezeními místo toho, aby se analyticky věnovali podstatě problému.“
Dávám si tedy za cíl, aby po přečtení tohoto textu měl možnost získat vhled opravdu každý, kdo si to poctivě přečte a zamyslí se nad tím.
Nejprve si tedy řekněme několik zásadních faktů, které s tím vším souvisí.
1) Každý specializovaný lékař je povinen předat praktickému ošetřujícímu lékaři informaci o zdraví pacienta. Zpravidla se to dělá tak, že pakliže pacient opouští specializované pracoviště, dostane do ruky zprávu, kterou má odevzdat svému praktickému lékaři (jenže je na něm, zda tak učiní). A děje se tak proto, že lékaři dosud nemají žádný bezpečný, rychlý a jednoduchý nástroj, kterým by mohli zasílat své závěry do nějaké karty pacienta, kterou pak má praktik k dispozici.
2) Praktický lékař je ta osoba, u které se sbíhají všechny informace o zdravotním stavu. Proto je to praktický lékař, ke kterému jde žadatel o zbrojní průkaz (nebo o prodloužení zbrojního průkazu) pro tzv. „potvrzení zdravotní způsobilosti“. Neumím si představit praktického lékaře, který kdyby viděl v kartě pacienta záznam: „těžké deprese“, „bipolární porucha“ nebo „paranoidní schizofrenie“, by vystavil pozitivní potvrzení o zdravotní způsobilosti. Případně pokud žadatel/pacient přijde doktorovi „zvláštní“ nebo nemá objektivní přiměřenou jistotu, že je člověk normální, vyžádá si další specializovaná vyšetření – např. psychotesty. Bez tohoto potvrzení od praktického lékaře nelze získat ani prodloužit zbrojní průkaz.
3) Ve chvíli, kdy člověk má potvrzení o zdravotním stavu, jde na policii a zažádá si o vykonání zkoušky.
4) Pro vykonání zkoušky se musí namemorovat 500 otázek, z nichž 400 je pro běžnou praxi nadbytečných. Někdo se to dokáže naučit za den, někomu to trvá měsíc i déle. Každopádně je to velký filtr pro lidi, kteří k tomu nemají vztah, dostatek inteligence, chuti a obětavosti, aby tomu ten čas věnovali a na zkoušky se připravili. Kromě toho zkouška obsahuje praktickou část, kde žadatel předvádí bezpečnou manipulaci se zbraněmi podle skupin zbrojního průkazu, o které bude žádat.
5) Po vykonání zkoušky jde člověk zažádat o vydání zbrojního průkazu. Policie prověří, že je člověk bezúhonný (i po rozsudku za nenásilné trestné činy člověk nemůže mít několik let zbrojní průkaz, po mnoha násilných trestných činech jej nesmí mít nikdy v životě), dále prověří, že je „spolehlivý“ (zpravidla náhledem do centrálního registru přestupků, kde stačí 2 přestupky na úseku občanského soužití, myslivosti, zbraní, alkoholismu apod…) a opět je člověk vyřazen z možnosti mít zbrojní průkaz. Policie zde nezkoumá zdravotní stav, ten je doložený od doktora. Ale pokud policistům člověk přijde divný, mají možnost průkaz vydat, okamžitě zase zabavit a poslat člověka na tzv. opakovanou zdravotní prohlídku a vymínit si např. psychotesty.
6) Až teprve posléze si člověk může koupit zbraně. Lovecké kulovnice zpravidla jen koupí v obchodě a musí je na policii do 10 pracovních dnů zaregistrovat, pokud chce pistole či samonabíjecí pušky, musí o nákup každé z nich žádat zvlášť a také je po nákupu musí do 10 pracovních dní přihlásit na policii.
7) Kdykoliv se policie o někom dozví, že se mu tzv. „změnil zdravotní stav“ (přeloženo: začal mít psychické problémy), je od roku 2016 (což vzniklo jako oprávnění v reakci na střelce v Uherském Brodě) oprávněná přijít za majitelem zbraní, zbraně, střelivo a všechny doklady mu odebrat, a dokonce při tom smí porušit domovní svobodu, bez rozhodnutí soudu vstoupit do obydlí a třeba i násilím si vynutit odevzdání všeho, co se odevzdat má.
8) Kdo si projde celým tímto kolečkem, které je přísnější než ve většině zemí EU, má následně poměrně liberální možnosti, co si koupit. Samozřejmě se běžný držitel zbrojního průkazu nedostane k vojenským zbraním (tank, letadlo, houfnice, minomet, automatická/vojenská puška apod…), ale smí si koupit pistole, revolvery, pušky samonabíjecí (1 stisk spouště 1 výstřel) či opakovací /1 stisk spouště a manuální přetažení 1 výstřel).
9) Zcela běžná cesta člověka, kterého začne střílení bavit, je ta, že už při dělání zbrojního průkazu má představu více zbraní doma v trezoru. Zpravidla nějaká pistole na střelnici i na případnou obranu, někdo i revolver. K tomu často nějaká puška na nějakou mířenější střelbu na 50-100m (proto „to chlapi u nás na vsi na střelnici střílí“), případně nějaká malorážka na trénink a nakonec i nějaká brokovnice na soutěže na kovové terče. Během krátké doby takový člověk zjistí, že ta 1 univerzální pistole vlastně není dostatečně dobrá a přesná na střelnici a ani dostatečně malá a nositelná na obranu. Takže jde a koupí 1 větší, těžší a přesnější pistoli na střelnici a 1 menší a lehčí pistoli, kterou třeba občas nosí u sebe. Pak zjistí, že se ve vedlejším okrese pořádají závody odstřelovaček v různých divizích, ale jeho puška na to buď nemá, nebo se nevejde do pravidel, a tak si pořídí jinou. A takhle během pár měsíců skutečně klidně nakoupí 8 zbraní.
A nyní si již můžeme zodpovědět otázku: „Jak to, že měl zbrojní průkaz, když se léčil na psychiatrii?“
No, systémově by se to stát nemělo. Psychiatr předá zprávu praktickému lékaři, ten zákonitě nevystaví potvrzení o zdravotní způsobilosti a celá anabáze končí již u bodu číslo 2 a nemocný člověk zbrojní průkaz nezískává.
A tady se dostáváme k faktu 1: SELHALA KOMUNIKACE MEZI PSYCHIATREM A PRAKTICKÝM LÉKAŘEM. Nejspíše psychiatr zcela zvykově předal závěrečnou zprávu pozdějšímu střelci, který ji ale nepředal svému praktickému lékaři.
ŘEŠENÍ: jsme v roce 2024, kdy jsme schopni si předávat i gigabyty dat během několika sekund či minut. Už dávno měl fungovat nějaký centrální zdravotní registr, kam by psychiatr stisknutím 1 tlačítka závěrečnou zprávu odeslal a praktický lékař by ji měl vidět. Tudíž by následně nevystavil potvrzení o zdravotní způsobilosti, střelec by nebyl ani připuštěn ke zkouškám na zbrojní průkaz a nikoho by nezastřelil. Snad jen zopakuji, že se jednalo o elitního studenta filosofické fakulty. Takže pokud by někoho snad napadlo „psychotesty“, nechť si sám zodpoví, jestli právě u takového člověka by dokázali lékaři odhalit duševní poruchu (ale k psychotestům se vrátím později).
A mimořádně důležitá zajímavost z roku 2015, když se po střelbě v Uherském Brodě řešila povinnost lékařů řešit, zda má pacient zbrojní průkaz. Toto je doslovná citace textu připomínky, která v té době zazněla a díky které se do zákona již od roku 2016 nedostala tato povinnost: „Česká lékařská komora zcela odmítá navrhované znění, aby lékaři byli povinni prostřednictvím centrálního registru zbraní kontrolovat, zda jejich pacienti jsou či nejsou držiteli zbrojního průkazu a považuje za nepřijatelné, aby stát, respektive Policie ČR přenášely své povinnosti na lékaře.“
Tady si jen povzdechnu nad tím, jak naše byrokracie po česku funguje. Stát nás zatěžuje větším a větším množstvím papírů, formulářů, dokumentů, povolení, vyjádření (kdo dělá něco víc, než jen chodí do zaměstnání a kouká večer na televizi, dá mi jistě za pravdu). Těch evidenčních věcí už je tolik, že neexistuje nikdo, kdo by je všechny plnil dokonale. A stát, místo aby všechny tyhle procesy zjednodušil, zrychlil a neptal se na něco, co už dávno ví, tak proto, že to nefunguje, tak vymýšlí další papíry, formuláře a povinnosti a má pocit, že to bude fungovat. Probůh, NEBUDE. Dokud nebude jednoduše a přehledně elektronizovaná státní správa, nehneme se z místa. Není to jen problém lékařů a zbrojních průkazů, je to problém celé společnosti a celé ekonomiky.
Další otázka asi zní: „Jak to, že měl tolik zbraní?“
Tohle už je přesně ta otázka, která utíká od podstaty problému. Jednak jsme si v bodě 9 vysvětlili, jak se držitel zbrojního průkazu v prvním roce zcela normálně a logicky dostane na číslo 8. Ale podstatná je jiná věc. To, že měl tolik zbraní toho vraha akorát zdrželo a díky tomu, že tuhle chybu udělal, tu nemáme mrtvých více. Rozhodně teď ode mě nečekejte přesný popis toho, co všechno udělal špatně, a naopak jaké zbraně by byly mnohem vhodnější a účinnější. Nemíním tu dávat potencionálním aktivním střelcům návod, jak to mají udělat efektivněji (jim bych maximálně poradil, aby začali u sebe). Snad jen naznačím, že mobilita střelce se zcela vylučuje s taškou plnou velkých těžkých zbraní a zásobníků (jak novináři rádi používají chytlavé a strach vyvolávající „zbrojní arzenál, co měl střelec u sebe“).
Asi další často kladená otázka zní: „Jak se mohl dostat k vojenské pušce s optikou?“
A tohle už je úplně zavádějící a zbytečná otázka, snažící se vyvolat zlý symbol celé té tragédie. Opět nejprve, proč je to zavádějící. Tou puškou s optikou nikoho nezavraždil. Ze svědectví lidi jasně plyne, že ve škole střílel z pistolí. A až na střeše střílel z pušky.
To, čím tam střílel, je samonabíjecí puška. Těch je v ČR mezi střelci kolem 65.000 ks. Většina z nich je v rážích 7.62×39 či .223 remington (náboje pro ruční zbraně středního výkonu). Jen menšina jich je v ráži 7.62×51 (neboli 308 winchester), která byla použita na střeše. Toto je sice již výkonnější ráže, ale její výhoda se projevuje až na několik stovek metrů. A trefovat na několik stovek metrů pro někoho, kde nedokázal dobře mířit ani na několik desítek metrů, to opravdu není žádná velká výhoda. K tomu, aby někdo dokázal efektivně využít podobnou zbraň, tak je potřeba mnohem víc specializovaného tréninku.
Co je ale podstatné – celkový počet vražd od roku 2003 je zhruba 3.500. Z toho snad jen jedna (tady si číslem nejsem jist, je to jen o počtu případů, které jsem dohledal v médiích) byla spáchána legálně drženou samonabíjecí puškou. Dokonce bez optiky. Proto kdykoliv v médiích zazní: „černá vojenská puška s optikou“ v souvislosti s tímto případem, je to lež a mediální manipulace pro vyvolání symbolu.
Poměrně zásadní otázka je: „Jak to, že policie byla na místě už před střelbou a v klidu odešla?“
Ano, to je velmi důležitá otázka, na kterou neznáme odpověď. Musíme tedy vycházet z veřejných zdrojů.
V cca. 12:30 měla policie informace:
- Mladík chce spáchat sebevraždu
- Mladík pravděpodobně zastřelil otce v domě, kde spolu žili
- Mladík vytvořil nástražný výbušný systém
- Mladík vlastnil 8 zbraní a žádné v domě nezůstaly
Policie stále dokolečka tvrdí: „pracovali jsme s tezí, že chce spáchat sebevraždu, nikoliv hromadnou vraždu.“
Já vím, že po bitvě je každý generál, ale při spojení těchto informací fakt nebyl nikdo, koho by napadlo, že jede zabíjet?
Naproti tomu musím pochválit policii za samotný zásah na fakultě proti střelci. Nikde na světě snad nikdy při podobné události nedošlo k tak rychlému zásahu policie (od chvíle, kdy někdo zavolal, že se na FF UK střílí). Jednak za tím bylo trochu štěstí, že policisté, kteří střelce hledali ze špatných důvodů na špatném místě, byli nedaleko, ale i mimo toto štěstí za tím vším byl vidět dobrý výcvik. Policisté v tu chvíli na místě udělali přesně to, co se dělat má. Klobouk dolů před nimi.
Nicméně toto je stále věcí šetření (stejně jako informace, že se střelec léčil na psychiatrii). Proto je třeba s úplným hodnocením vydržet, až budou známa všechna fakta.
Jenže…
Nejen s hodnocením všech těch věcí je třeba posečkat. Stejně tak je potřeba posečkat i s aktivními kroky, které se budou dělat. Ihned po tragédii se vyrojila spousta populistů, kteří zneužili tuto událost, zneužili emoce, které to v lidech vyvolalo, a začali prosazovat svou vizi světa s velmi omezeným přístupem ke zbraním.
Jestli Vám dneska nějaký politik řekne, že problém se pomůže vyřešit tím či oním omezením, nevěřte mu. Není to skutečně nic jiného než populistický vzkaz svým voličům, kteří toto rádi uslyší. Reálně mají politici také minimum podkladů pro to, aby mohli dělat širší závěry. Ani já je zde dělat ještě nechci. Poukázal jsem pouze na 1 zásadní pochybení, které nevzniklo na straně legálních držitelů zbraní a systému nad zákonem o zbraních, ale na mnohem komplexnějším problému způsobu práce státu s daty. Nebýt tohoto pochybení, střelec by neměl zbrojní průkaz a nic z toho by se nestalo.
Jan Korecký, sportovní střelec, instruktor střelby, zkušební komisař, člen představenstva LEX (spolek na ochranu práv majitelů zbraní), ředitel sportovní střelecké disciplíny LOS (Lidová obranná střelba) a několikanásobný vítěz dlouhodobého hodnocení a několikanásobný mistr republiky, podnikatel v oboru zbraní a střeliva, táta od rodiny.
