Článek
Povídka o houslích a ztraceném smyčci
Srdce ze starého javoru
Ve starožitnictví U Zlaté struny, kde vzduch voněl leštěným dřevem a starým papírem, stály housle jménem Violínka. Nebyla to prvoplánová kráska, ale její tělo, vytesané před staletími z javorového dřeva, mělo teplý, hluboký lesk. Violínka toužila po hudbě. Věděla, že v ní dříme píseň, ale chybělo jí něco zásadního: její smyčec.
Její smyčec, který Violínka láskyplně nazývala Arcus (latinsky oblouk), byl klenot, lehký a pružný,
s prutem z brazilského dřeva a hřívou z koňských žíní, který uměl vyvolat z Vioínky tyy nejčistší tóny. Před deseti lety, během stěhování z honosné síně do zapadlého obchodu, se Arcus ztratil.
Od té doby Violínka mlčela. Lidé do obchodu chodili, obdivovali její tvar, zkoušeli ji prsty, ale bez Arcusova kouzla z ní vycházely jen duté, skřípavé zvuky. Trápilo ji to. Věděla, že je odsouzena k tiché existenci a jen občas si ve snu vzpomněla na to, jak to bylo, když Arcus hladil její struny – na valčíky tančící v sálech a melancholické nokturna pod měsíčním svitem.
Ozvěna v dešti
Jednoho sychravého odpoledne vešla do obchodu Marta, mladá studentka hudby s očima unavenýma od notových osnov. Uviděla Violínku a okamžitě ji uchvátila její skromná elegance. Vzala ji do rukou. „Jak krásné dřevo, ale… kde má smyčec?“ zeptala se prodavače.
„Ztracen, bohužel,“ pokrčil rameny majitel obchodu. „Ale housle jsou to prvotřídní.“
Marta housle koupila, i když věděla, že bude muset dokoupit nový smyčec. Nový, ačkoliv byl z kvalitního materiálu, se s Violínkpo nespojil. Tóny byly ostrý a nesouladný, jako by mezi nimi stála neviditelná zeď. Violínka byla nešťastná; nechtěla nikoho zklamat, ale věděla, že to není její hudba.
Marta to cítila. S novým smyčcem jí to nešlo. Jednoho večera, frustrovaná, odložila Violínku do pouzdra a sáhla po staré, zaprášené krabici s věcmi po babičce, slavné houslistce. Hledala zapomenuté noty, ale místo toho její prsty narazily na něco dlouhého a hebkého, ukrytého pod vrstvou hedvábí. Byl to smyčec.
Shledání Arcuse a Violínky
Smyčec měl ebenovou žabku s vyrytým drobným ornamentem, který Marta okamžitě nepoznala, ale který jí připadal neuvěřitelně povědomý. Zvědavě ho vzala do ruky. Byl lehký, perfektně vyvážený.
V ten okamžik, Violínku v pouzdře zaplavila vlna energie, jako by ji zasáhl elektrický proud. Poznala ten pach, směs starého brazilského dřeva a prachu z kalafuny. Arcus!
Marta vyndala Violínku a opatrně přiložila starý smyčec ke strunám. První tah byl pomalý a váhavý. Ale pak…
Z houslí se nevyloudil jen tón. Byla to píseň. Čistý, rezonující zvuk, který naplnil místnost a rozezněl skleněné tabulky v oknech. Byla to hudba, která tančila a zpívala; hudba starého javoru a brazilského dřeva, které se po deseti letech mlčení konečně znovu setkaly.
Violínka cítila, jak se její srdce ze dřeva rozehřívá. Arcus se dotkl jejích strun a v ten moment přestala být jen starým hudebním nástrojem. Stala se živým hlasem. Marta, ohromena silou a krásou zvuku, hrála až do hluboké noci.
Violínka a Arcus už nebyly jen housle a smyčec. Byly DUO, které se našlo navzdory času
a zapomnění, a jejich hudba nyní vyprávěla příběh o tom, že pravá krása a dokonalý soulad se nikdy neztrácí, jen čekají na své shledání.
Jan V. Kovářík
