Článek
Stará pěvkyně vzpomíná na svoji nejmilejší roli,
„Carmen“ v opeře Georga Bizeta
Vzpomínky na rudou šálu a kouř z cigaret
Pomalé, hluboké povzdechnutí, tiché cinkání náramků na zápěstí
Ach, Carmen… Slyšíš, jak se to slovo samo vznáší ve vzduchu, pořád plné ohně a kouře? Je mi přes osmdesát, kolena už mi neslouží a hlas… ten už dnes jen šeptá. Ale stačí mi zavřít oči a jsem zase tam. Jsem zase Ona.
Byla jsem mladá, to ano. Ale to není všechno. Musela jsem být nezkrotná. První tóny Habanery, to bylo vždycky, jako když do sálu udeří blesk.
Ta chvíle, kdy vyjdu na scénu z té továrny na cigarety – pamatuju si ten pocit kůže, drsný vlněný kostým, vůně tabáku, laciného parfému a mého vlastního potu…
A ta rudá šála. Nebyl to jen kus látky, byla to výzva. Každým pohledem jsem říkala: „Chceš mě? Bude tě to stát všechno.“
José. Ubohý José. Tolikrát jsem ho na jevišti zničila, tolikrát mu zlomila srdce, a pokaždé jsem v sobě cítila ten divný mix vítězství a lítosti. On chtěl domov, chtěl mateřství a jistotu. Ale Carmen? Carmen chtěla svobodu. Chtěla vítr, krev a tanec. A věděla, že jediné pouto, které stojí za to, je to, co se dá kdykoli zpřetrhat.
Moje největší noc? Pařížská Opéra-Comique, rok 1973. Šestnácté vyvolání. Slyšíš to? Šestnáct! Když jsem zpívala Seguidillu – „U mé Lilas Pastii, tam si zatančíme, má drahá duše, budeme pít…“ – publikum se neudrželo. Byl to magnetismus, elektřina. Nebyl to jen můj zpěv; byl to můj život, který jsem v tu chvíli na jevišti obětovala.
A ten konec… ten tragický konec. Vždycky jsem se na něj těšila, protože tam se láme všechno.
José mě bodne, toreador Escamillo vítězí v aréně… ale víš, co je pravda?
Carmen nevyhrává ani neprohrává. Ona jen je. Je svobodná i ve smrti, protože si vybrala svůj osud. Vždycky jsem se snažila, aby poslední slovo nebylo Joséovo zoufalství, ale můj poslední
pohled – pohled vzdoru. Že to nebylo jeho vítězství. Bylo to moje rozhodnutí.
Už jen vzpomínky.
Ale ty vzpomínky… ty jsou silnější než sto let. Chceš slyšet, jak zní můj hlas v Habaně teď?
Zastaví se, pak tichým, ale stále pevným hlasem zašeptá) L’amour est un oiseau rebelle…
Jan V. Kovářík
