Článek
Člověk musí skoro obden vymyslet dětem pohádku o dinosaurech. Abysme usnuli.
Já pak stejně po nocích civím do stropu. Tak tu něco naťukám na mobilu na zítřek. Pouze pro děti kolem pěti let.
…
Spinosaurus
To jednou byla malinká Evelínka doma s maminkou a tatínkem a s pejskem Bártem.
Už byl večer a sluníčko skoro zapadlo. A Evelínka prosila: „Já chci jeste na chvilku ven, aspon na tlampojínu, na chvilku plosím“ A tatínek řekl, že teda jo, a ať se pěkně obuje, že tam za chvilku přijde. A ať nikam dál nechodí, hlavně ne za vrátka. Bárt si lehnul na chodbě a bylo vidět, že dneska už nikam nejde.
Evelínka skákala na trampolíně, ale pak už ji to moc nebavilo.
Dívala se do dálky přes pole na les. Věděla, že tam bydlí dinosauři. „Diplodukus a Týrex.“ A toho strašně chtěla domů. Živýho. A tatínek občas říkal, že by si ho mohli pořídit. Ale maminka pak na to, že neví, kdo by se o něj staral, a že by to bylo zase jenom na ní. A to krmení že by nakonec stejně neutáhli.
… Pořád se dívala do dálky na ten les. Sluníčko už bylo úplně dole a všechno bylo v červené barvě. A všude moc krásně a ticho.
Najednou se jí zdálo, že v lese je vidět Spinosaurus. Ten obrovskej, s dlouhým krkem, co vidí hodně vysoko nad stromy. A hrozně řve. A je to ten strašně zlej. A pořád poslouchala a zdálo se jí, že ho slyší. Tatínek tam nebyl, protože už mu dávali zprávy, už se mu nechtělo nikam chodit. A trochu na holčičku zapomněl.
Řekla si, že by mohla jít kousek za vrátka, k poli, aby lépe viděla na les. Zkusila to, ale pořád byla hrozně daleko. Dinosaura ale musela vidět aspoň trochu zblízka. Tak se rozběhla po trávě a úplně zapomněla, co slíbila. Ani si nevšimla, že sluníčko zapadlo a začíná tma. Zastavila, rozhlížela se kolem, ale už skoro neviděla, kudy se jde domů. Zkusila jít zpátky, ale za chvíli už nebylo vidět ani na krok. Všude okolo se zvedla mlha. Z dálky byl slyšet řev.
Byl to Spinosaurus.
Maminka doma zavolala z okna, chtěla, aby už šla holčička domů. Nikdo se ale neozval.
Tatínek hned vyběhl ven, všude se díval, volal, ale nikde nikdo. Všiml si, že jsou otevřená vrátka. Běžel na ulici, ale viděl už jenom tmu a mlhu. Vrátil se na dvůr, srdíčko mu hrozně tlouklo. Přišel Bárt, postavil se vedle a koukal na tatínka.
Najednou oba z dálky od lesa slyšeli strašný řev. Bárt stál v pozoru a potichoučku, jakoby pro sebe temně vrčel. Tatínek se rozběhl domů, zavolal na maminku, ať jde honem hledat kolem domečku. Že jede k lesu a kdyby něco, ať hned zavolá.
Popadl klíček od Landrovera a běžel k autu. Otevřel dvířka, Bárt hned skočil dovnitř na svoje místo. Rozjeli se. Tatínek sjel na pole, směrem k lesu. Jenže už skoro nic neviděli. Světla svítila jenom kousek před ně a ztrácela se v mlze. Otevřel okýnka a oba poslouchali. Potom zkusil zastavit, vypnul motor, jestli by nebylo něco slyšet. Volal na holčičku, ale nikdo se neozýval. Jen v dálce ten řev dinosaura. Zkusil tedy ještě kus jet tím směrem. Začal se hrozně bát o svoji malinkou dcerušku.
Zase zastavil a oba venku poslouchali. Najednou se Bárt rychle rozběhl někam do tmy a mlhy. Tatínek běžel za ním. Pak už slyšel, jak radostně štěká. A pak viděl holčičku jak tam stojí a pláče. Ta mu hned skočila do náruče a pevně se držela. Ani chudinka nemohla mluvit, jak moc plakala. Pomalu šli zpátky, tam, kde viděli světla od auta. Jenže najednou se všichni strašně lekli.
Rychle se k nim blížil zvuk dunění obrovských nohou. Už byl slyšet i dech. Nic ale nebylo vidět. Tatínek se rozběhl s Evelínkou v náručí. Honem skočili do auta. Už chtěl rychle odjet, ale Bárt zůstal venku, odběhl kus směrem k dinosaurovi a hrozně na něj vrčel a štěkal. Tatínek na Bárta volal, ale pejsek neposlechl. Chtěl je chránit. Vyskočil z auta, doběhl k němu, chytil za obojek a táhnul zpátky. Na poslední chviličku se jim podařilo vlézt dovnitř.
Tatínek stihl jenom nastartovat a couvat. Spinosaurus už byl přímo u nich. Ve světle byly vidět obrovské nohy. Najednou se ozvalo hrozné bouchnutí do střechy. Všichni se polekali. Tatínkovi se povedlo rychle otočit, ale bylo vidět, že dinosaur je rychlejší.
„Tatínku zhasni světla. Spinosaurus strašně špatně vidí.“ Zhasnul a uháněl potmě co nejdál a nejrychleji. Až po dlouhé době zkusil zastavit a chvilku poslouchat. Už nic nebylo slyšet. V dálce byly matně vidět světla domečků kde bydleli. Rozjeli se tím směrem, ale raději bez světel a pomalu a opatrně. Za chvilku už byli na silnici a domů už to byl jen malý kousek.
Maminka je vítala, dávala všem pusinky a říkala že už se bála jestli se jim něco nestalo.
Tatínek se tvářil jako že nic a usmál se na holčičku. Chytnul maminku kolem ramen, dal jí pusu na tvář a podíval se na Evelínku. „Já už budu hodná, slibuju.“
