Článek
A co týká dnešní práce? Tak to je hrůza, hrůza, hrůza! Pracoval jsem v nedávné době v jedné nejmenované stavební firmě jako stavbyvedoucí. Staral jsem se o dodávky materiálu, sháněl jsem, většinou pomocí svých známých a kamarádů, různý stavební materiál a subdodavatele a nakupoval jsem zařizovací předměty. Potom jsem všechny tyto věci dovážel na stavbu svým vlastním autem. Takřka denně. Na stavbě (byla to rekonstrukce) pracovalo asi 12-15 Ukrajinců. Byli to víceméně šikovní chlapi a pracovití. Vedení firmy jim však nezaplatilo a oni skoro všichni odešli jinam. Zůstali tam jenom tři. Termín dokončení se blížil, a když jsem se zeptal vedení, jak to mám s těmi třemi pracovníky dokončit včas, bylo mi řečeno, že si mám poradit a že je to nezajímá. Bezva. Já jsem si poradit dokázal a když byla rekonstrukce hotová a objekt byl předán, tak mě zaměstnavatel vyhodil bez udání důvodu.
Našel jsem si práci ve firmě Datart jako servisní technik. Se servisováním čehokoli to nemělo vůbec nic společného. Pracoval jsem ještě s jedním kolegou. To byl kamarád vedoucího údržby. Ten chlapec mi zakázal, abych na něj mluvil! Nesměl jsem mu cokoli říkat. Prostě nic. Za celý den jsem mu řekl jenom pozdrav. Dvakrát. Jednou ráno a pak když jsem šel domů. Paráda. Ten chlapec celé dny jezdil po hale na koloběžce a já jsem pracoval. Nakonec to dopadlo tak, že se sebral a jel za vedoucím údržby a ten asi za hodinu přijel a vyhodil mě. Ptal jsem se na důvod a bylo mi řečeno, že ve zkušební době. Tečka.
Musím říct, že takhle to za komunistů nebylo.
