Článek
Za socialismu byla práce povinná. Kdo by nepracoval déle než 14 dnů od ukončení jednoho pracovního poměru, ať už to bylo z jakýchkoliv důvodů, byl příživník a patřil do kriminálu. Každý musel na pracovišti strávit poctivých osm a půl hodiny, bez ohledu na to, jestli na práci něco měl nebo ne. Za pobyt na pracovišti jsme dostávali všichni prakticky stejnou mzdu, v podstatě šlo o sociální dávku na živobytí.
Základní rozdíl mezi současným kapitalismem a socialismem, který si mnozí stále nějak neuvědomují, je oddělení politiky od práce. Za socialismu měla hlavní slovo a rozhodující úlohu ve společnosti Komunistická strana. Ta prostřednictvím svých soudruhů řídila podniky, určovala, co se bude vyrábět, kde se bude vyrábět. Tak se stávalo, že z podniků, samozřejmě státních, které jakž takž vyráběly a prosperovaly, odtékaly peníze do jiných podniků, na kterých byl politický zájem. Řídící úloha KSČ byla oficiálně ukotvena, na sjezdech se rozhodovalo o ekonomice země, o cenách, o výrobě. Určili plán výroby na pět let, a to se muselo splnit za každou cenu, i když o produkty tzv. prvovýroby, což bylo uhlí a ocel, nebyl zájem. Hromady všelijakého „železa“ zůstávaly ležet v areálu podniku, až zarostly křovím. KSČ byla řízena z Moskvy, její sjezd akceptoval závěry sjezdu KSSS a politické zájmy. Takže žádná viditelná nebo neviditelná ruka trhu, žádný konkurenční boj, poptávka a nabídka, průzkum trhu a odchodní dohody. Jak vedoucí soudruh řekl, tak se stalo. Závodní organizace KSČ byla nejvyšším orgánem v každém podniku a šel z ní strach. Kdo chtěl pracovat na jenom trochu lepší pozici, počínaje mistrem, musel být s nimi zadobře a být členem KSČ. To ale znamenalo být aktivní, žít, jak se vyžaduje, stručně řečeno „držet hubu a krok“. Muselo se poslouchat jejich nařízení.
Můj otec, vystudovaný důlní inženýr a syn horníka v Ostravě, v padesátých letech zažil rychlou kariéru a dostal se do vedení velkého dolu. Oženil se a s rodiči postavili dům. Narodila se mu dcera – moje sestra. Možná někomu vadil nebo mu někdo záviděl. Dostal tzv. umístěnku - nařízení, že se má přesunout do severních Čech. Znamenalo to opustit čerstvou rodinu, dům…Odmítl to - a důsledek? Soudruzi zakázali všem dolům v Československu ho zaměstnat. Skončil jako úředník v bance.
Dnes zaměstnavatel vůbec netuší, ani ho to nezajímá, koho volíte, a jestli jste nebo nejste v nějaké politické straně. Vyhazov z práce za vaše politické aktivity je absolutně nemyslitelný a skončil by u soudu. Mám různé zkušenosti a nejsem naivní, ale zaměstnavatele zajímá, jak pracujete a kolik mu vyděláte, a ne, jestli jste okamurovec, komunista nebo kdo vlastně.
Právo na práci a povinnost pracovat mělo jednu odvrácenou tvář. V práci jsme být museli. Cílem bylo zajistit, aby lidé neměli čas a nevymýšleli hlouposti. Aby je nenapadlo nějak podnikat, neváleli se doma, kde by je napadaly různé myšlenky. Také nebylo možné vzít si rok volna a cestovat. Optimální život socialistického člověka bylo brzy ráno do práce, nejlépe na šestou, do půl třetí, a potom na pivo utratit svoji sociální dávku, družit se a dostat se do větší nebo menší závislosti na alkoholu. V hospodách panoval pocit svobody a u mladých dokonce jakési rebelie, i když opak byl pravdou – závislý člověk je vždy více nebo méně loutkou poskytovatele drogy.
Tolerance k pití byla všudypřítomná a na pracovišti se běžně popíjelo. Několik let po škole jsem byla zaměstnaná v železárnách, podnik nebudu jmenovat, jako THP – to znamenalo technicko- hospodářský pracovník. Když měl někdo svátek nebo narozeniny, sekretářka nás zvala na „kafe“. Kolega měl v šuplíku tlustou knihu s názvem Zákoník práce. Když jste knihu otevřeli, uvnitř byla sada štamprlí. Po kafi se otevřel zákoník práce, někdy to skončilo u jednoho panáka, jindy u mnoha.
V osmdesátých letech se už přece jenom v podnicích pilo méně. Moji starší kolegové vzpomínali, jak se někdy rozpili tak, že se jim nechtělo domů. Zavolali manželkám, že je v podniku havárie, a pokračovali přes noc. Tak to trvalo tři dny…
Byla jsem svědkem, jak se jednou v práci objevil kolega, opilý namol. Zrovna tam byla nějaká delegace. Šéf to vyřešil tak, že mu odpíchnul ukončení pracovní doby a poslal domů. Bez důsledků.
Akce, které jsou dnes označovány pojmy jako „Team Building“, byly v té době také. Existovaly tzv. Brigády socialistické práce. Čas od času byla nějaká akce, dnes by se řeklo večírek. Sehnalo se občerstvení, tehdy vzácná šunka, kterou dokázala kantýna zajistit, ženy udělaly chlebíčky a jednohubky, nakoupil se alkohol. Přizvalo se vedení. Jak stoupala hladina alkoholu v krvi, rostla upřímnost zúčastněných až do chvíle pravdy. Od pracovních věcí se přešlo k tomu, kdo koho udal, kdo co na koho napráskal, kdo komu zničil kariéru… Druhý den se pravdomluvec bál a čekal, jaké důsledky jeho upřímnost způsobí.
S podobnou, možná větší ostudou, končily oslavy MDŽ. Ženu v té době tvořil muž. Stalo se mi, že mne, svobodnou, bezdětnou, kolega na ranní směně 8. března požádal, ať za něho zůstanu i na odpolední směně, že musí s manželkou na oslavu. Dostala jsem zvadlý tulipán a nastoupila na šestáctku.
Oslavy MDŽ byly bujaré a nezřídka končily sexem mezi kolegy a kolegyněmi, někdy hromadným a někdy striptýzem na „mašinách“. Následovaly hádky, rozvody, i na domácí násilí došlo.
Práce v některých dělnických pozicích byla neskutečná dřina. V našem podniku byl jeden tzv. provoz mladých, pravidelně se o něm psaly pochvalné články v podnikových novinách. V provozu mladých pracovaly vesměs mladé ženy. Všechny měly děti. Pracovaly u stroje na výrobu drátu, kde z úrovně očí sundávaly plné cívky o váze 12 kg, stroj měl 10 pořadí, jedna cívka se navinula drátem za hodinu. Za směnu žena takto sundala tunu drátu. K tomu musely přikulovat ke stroji plné 60 kg cívky, nahodit je do odvíječky. Nejstarší, které bylo 27 let, jezdila s „ještěrkou“ se spalovacím motorem, a když bylo chladno a dveře haly zavřené, kouř z výfukových plynů vytvořil nad mašinami mlžný opar.
Zřejmě ještě úplně jiná situace panovala na šachtách. Chloubou socialismu byli hrdinové socialistické práce a rekordy v množství vydolovaného uhlí za směnu. Rekordy se lámaly hlavně o víkendech, nejlépe v neděli. Kolovaly různé zvěsti. Jedni horníci povídali, že zalezou do nízké sloje v hloubce 800 m, a tam spí. Jiní povídali, jak přímo v dole dostávají doping, aby zvládli rekord. Jisté je, že ve zdraví se málokdo dožil padesátky.
Je zvláštní, jak si někteří staří lidé stěžují, že je hrozné, jak musí dnes lidé v práci pracovat a co všechno se po nich žádá, a jinak si dělají, co chtějí. Tehdy to bylo naopak. Ať už máme jakýkoliv názor na uspořádání pracovní doby a volného času, ekonomika nevzkvétala. Hned po revoluci v r. 1989 se náš vedoucí dostal do „Ameriky“ do Texasu na jedno z prvních obchodních jednání. Tradičně nepříliš vzdělaný Američan netušil, kde je Československo. Pro mého šéfa byl naprosto šokující zážitek, kdy ten člověk vytáhnul ze šuplíku tabulku se zeměmi, seřazenými podle velikosti hrubého domácího produktu na obyvatele, v tabulce měl jakousi čáru mezi rozvinutými a rozvojovými chudými zeměmi, a nás našel až této v kategorii někde mezi Kubou a africkými státy.
