Článek
První moje setkání s vědou bylo po ukončení vysoké školy s vynikajícím prospěchem, kdy jsem dva roky byla na jednom pracovišti akademie věd. To byla polovina osmdesátých let a do ústavu byli vesměs uklizeni lidi s kádrovým „flastrem“ z normalizace po r. 1968. K tomu se možná vrátím v jiném článku. Potom jsem byla dlouhou dobu v průmyslu a doma s dětmi a na dosah k vědě jsem se dostala po r. 2000 jako odborná asistentka na technické fakultě veřejné vysoké školy univerzitního typu.
Samozřejmě, že jako žena jsem byla najatá hlavně na výuku, protože pánové, i když sami nikdy nepracovali v průmyslu a neopustili školu a osobně bych většinu z nich nepustila ani do garáže, aby si neublížili a neudělali tam nepořádek, se cítili automaticky být povoláni k vědě.
Co jsem tedy za těch 25 let vypozorovala a vyzkoušela si částečně i na vlastní kůži?
Věda je vedle Českých drah a České pošty další státní podnik. Žije získáváním dotací na projekty od českého státu nebo Evropské unie. A jak známo, stát je nejhorší hospodář a státní podniky jsou neustále v nějaké krizi.
Pokud jde o organizaci, tak stát dotuje univerzity, akademii věd a mnoho soukromých výzkumných ústavů ve vlastnictví konkrétního člověka nebo úzké skupinky osob.
Ve vědě a výzkumu pracovalo v ČR v r. 2023 85 500 osob (přepočteno na plné úvazky), většinou mužů. Pro porovnání Škoda Auto uvádí [2], že v r. 2024 měla 34 215 zaměstnanců. Česká věda je tedy dvaapůlkrát větší co do počtu zaměstnanců, kdy se předpokládá, že všichni jsou vysoce vzdělaní specialisté ve svých oborech. Přesto je tato sféra závislá na dotacích a žije v podstatě jenom z nich. V ČR existuje 250, ano, dvě stě padesát, výzkumných organizací.
V tabulce pod odkazem [1] jsem napočítala 25 společností s ručením omezeným a 11 akciových společností. Jedná se tedy o obchodní společnosti, kdy zejména u akciových společností je hlavním a jediným cílem zisk, jak vyplývá z jejich definice. Jinými slovy, i když je firma životně závislá na dotacích od státu nebo EU, jejím cílem je zisk. Někteří z majitelů těchto soukromých obchodních výzkumných společností jsou dotační miliardáři, užitečné informace se dají zjistit volně na internetu. Chápete, proč stát dotuje obchodníky s vědou? Když zapátráte v historii těchto obchodních výzkumných organizací, najdete případy, kdy původní státní výzkumný ústav z dob socialismu byl zprivatizován tehdejším ředitelem nebo skupinou kamarádů či rodinou. Tok dotací do těchto obchodních společností od státu se s postupujícím časem stále zvyšuje, až tento člověk nebo dva tři lidé či rodina získali třeba 2 až 3 miliardy Kč z peněz daňového poplatníka jako jakási výjimečně hýčkaná společenská vrstva nebo domácí mazlíček národa. Nebudu uvádět konkrétní instituce, kdo chce, zjistí si to sám. Jindy vznikly výzkumné ústavy jako podnikatelský záměr, kde bych pochopila dotaci třeba na rozjezd. Realita je ovšem taková, že čím více se rozjíždějí, tím více dotací potřebují, aniž se někdo ptá, co za to stát dostává. Co za tento výzkum dostává prodavačka, řidič autobusu, živnostníci a zaměstnanci montoven a další, co vytvářejí a platí daně?
Kromě akciovek a „eseróček“ stát dále sám zřídil 55 institucí, zapsaných jako v.v.i. - jedná se o veřejné výzkumné instituce zřízené Českou republikou, které patří do sektoru vládních institucí [3].
Jak to tam chodí, netuším. Možná, že mají smysl, možná že ne. Fakt je, že jsem se ve své praxi s nimi na rozdíl od akciovek a eseróček nepotkala. K těm se vyjadřovat nebudu. Patří tam ústavy akademie věd, která byla založena v devatenáctém století jako nadace. Za soudruhů patřila jako všechno ostatní všem, ale po r. 1989 se nadací zpětně nestala a zůstala veřejnou výzkumnou institucí, která nepatří nikomu. Do třetice zde máme univerzity a veřejné vysoké školy. Sem tam ještě vědecky pracuje nějaký spolek, nějaké muzeum. V podstatě se dá říct, že stát sponzoruje nejenom množství univerzitních pracovišť a akademii věd, ale také mnoho soukromých vědeckých institucí, které státu a daňovému poplatníku nevracejí nic, přesto při získávání dotací patří k nejdravějším.
Roztříštěnost, chaos, komplikovaná administrativa a bídné výsledky musí vyplynout už jenom z té organizační struktury.
Zajímavou kapitolou je měřitelnost výsledků ve vědě. Věda se měří počtem publikací. Existují různé administrativně nastavené systémy a databáze, které hodnotí kvalitu časopisů a osob. Tak se zrodil nový bůh jménem Hirsch. Nejlepší, neslavnější. H-index (= Hirschův index, Hirschovo číslo) byl navržen Jorge E. Hirschem, profesorem fyziky na Kalifornské univerzitě v San Diegu – teprve v roce 2005. Jde o jeden z nejmladších citačních indexů. H-index předpokládá, že dobrý vědec dostatečně publikuje a je dostatečně citován. Předpokládá rovněž, že práce, která je mnohokrát citována, je kvalitní [4]
Mít vysokého Hirsche znamená mít hodně peněz, být slavný, mít otevřené dveře ke kariéře. Samozřejmě, že peníze dostanete od státu nebo EU. Peníze vám za publikace nedá ani Babiš, ani PPF, ani firmy, jejichž oboru se má článek týkat. Zaplatí to prodavačka a řidič autobusu.
Hirsch je nejlepší, ale není jediný. Ne každý může publikovat ve slavných časopisech, ale každý publikovat potřebuje. Celý ten systém vyústil v pověstný kafemlejnek, vznikly časopisy, které se jmenují podobně jako ty renomované, takže kolikrát autoři ani nevěděli, že místo slavného zavedeného časopisu publikují jinde. Vymyslím příklad, abych se někoho nedotkla a neměla problém. Řekněme, že tradiční časopis se jmenoval „Material and Technology“ , přičemž někde jinde vznikl časopis „Materials and technology“. Toho si ani nevšimnete. Motivací těch časopisů je vydělat – za to, že vám otisknou článek, jim zaplatíte. Ty lepší časopisy mají složitá recenzní řízení, tj. k článku se vyjadřují vybraní lidé, kteří by měli být specialisty v oboru. Nevěřím, že se to děje, ale pokud by mladý génius přišel s převratnou teorií, jak tomu bývalo v minulém století, velmi pravděpodobně by na „akademiky“ narazil. Některý časopis jde až tak daleko, že publikuje články jenom těm lidem, kteří už publikovali, tj. musíte se dostat pod křídlo zavedeného autora jako spoluautor, a to vám otevírá dveře dále. Na zaplacení vložného do časopisu musíte sehnat peníze. Pokud nejste vedoucím a nemáte vlastní zdroj financí, záleží na něm, jestli vás podpoří nebo podpoří někoho jiného. To je také nástroj jisté selekce nepohodlných. Džungle v časopisech je tak veliká, že se občas za nežádoucí prohlásí časopis, o kterém si čeští vědci mysleli, že je OK, a je po úspěchu.
Kromě otištění článku potřebujete citace. Aby někdo jiný zase ve svém článku dal odkaz, že čerpá z vašeho článku. Citace se také získávají různě. Ten poctivý způsob je, že si váš článek skutečně někdo přečetl a váš výzkum použil pro svou práci. Lepší je ale mít síť kontaktů a kamarádů, kteří vás citují, i kdybyste psali úplně o něčem jiném, a vy jim to příště oplatíte. Třetí způsob potom je, že vám přijde přímo seznam publikací, které máte jmenovat, aby byl váš článek přijat.
Tak vznikl složitý labyrint časopisů a pravidel, vznikla speciální disciplína, která mi připomíná starou počítačovou hru z devadesátých let, kde bylo několik levelů a příšerky, které jste museli přeskočit, obejít, zabít, až jste se dostali na level nejvyšší, a tam byl poklad. Nebo princezna. Koho hra nebaví, kdo pomalu kliká na klávesnici a nemá na hraní čas, ten má smůlu.
Potom je tu ještě jedna stránka, o které se nemluví. Objevy, vynálezy a zlepšováky, které mají hodnotu, se nevytrubují do světa. Do světa pošlete to, o čem víte, že to neprodáte. Že si na tom nevybudujete firmu. V časopisech nenajdete vědecké články od špičkových společností. Ty mlčí a pokud pro ně začnete pracovat, první, co podepíšete, je mlčenlivost. Jejich výzkumná a vývojová centra jsou cílem hackerů a špionáže a pečlivě chráněná. Skutečně nadané a schopné vědce si vyčenichají sami a sami je zaměstnají nebo podpoří. Ti ostatní zůstanou čekat s nataženou rukou na peníze daňového poplatníka, které jim prostřednictvím státu sype a sype a nikdy tomu není konec v sebezničující spirále dolů. Málokterý se za to stydí.
Příště vám popíšu postřehy z toho, čemu se říká aplikovaný a základní výzkum.
