Článek
Za volantem byli většinou příslušníci mojí rodiny, v USA starší Mexičan, který miluje auta a dobře řídí, dalo by se říci, že řízení auta má jako hobby. Takže jsem jenom seděla a pozorovala krajinu, auta a řidiče. Jsem sama aktivní řidička, ale jezdím většinou jenom po Česku. Myslím si, že řídím tak nějak průměrně. Na silnici nedělám zácpu, ale neriskuji a více než na rychlou reakci spoléhám na předvídavost. Jezdím 25 let bez nehody a snažím se jezdit podle předpisů, vědomě je neporušuju.
Pokusím se země seřadit podle disciplíny řidičů od nejlepších.
Absolutně největší pocit bezpečí a klidu za volantem jsem měla v Belgii. Pro Belgii je typická směsice aut. Vedle malých modelů drahých značek, Mercedes a Audi, jezdí malá auta levných značek, dále SUV všech možných výrobců, klasické modely, vesměs ale v dobrém technickém stavu, nová nebo skoro nová. Spalováky, hybridy, elektroauta. Aut je hodně, takže dálnice mají tři čtyři pruhy v jednom směru, ve všech pruzích se jede stejnou rychlostí, poměrně rychle, nepřejíždí se, nebrzdí se, jako by to řídila umělá inteligence už teď. Jediné auto, které kličkovalo z pruhu do pruhu, cpalo se dopředu a dělalo zmatky, mělo polskou poznávací značku a druhé, které tvořilo „špunt“, pro změnu maďarskou, tam ale je naděje, že si na provoz a hbitou jízdu řidič musí zvyknout.
Na druhé místo bych zařadila - USA. Projeli jsme z Los Angeles přes národní parky do San Francisca. Jelo nás šest v moderním Nissanu s automatickou převodovkou a špičkovou elektronikou. Je zajímavé, že zatímco Evropa upřednostňuje auta s manuální převodovkou, v Americe převládají automatické převodovky. Spojené státy americké jsou známy obrovskými auty, ve kterých se tráví spousta času, říká se, že Evropa v autech jezdí a bydlí v domech, Amerika bydlí v autech a místo domů má krabice. Vtipné ovšem je, že podle mého odhadu možná až 80 % aut je japonských. Absolutně vede Toyota, je tam více Toyot než v ČR Škodovek. Další značky jsou potom Honda, Mitsubichi, Suzuki. Velká drahá japonská auta. Americká auta najdete na venkově v podobě obřích „trucků“ RAM, ale i tam už se objevuje Toyota Tundra. Tradičních amerických značek Ford a Chevrolet mnoho nepotkáte. Z evropských aut je vidět německé značky, Mercedes, Audi, BMW, výjimečně Volkswagen. Je jich ale málo. Upřímně nevím, čeho chce prezident Trump docílit zdaněním evropských značek, když je nejspíše kupují lidé, kteří prostě ten Mercedes chtějí a je jim jedno, kolik zaplatí. Trh mu úplně převálcovala Toyota.
Přes velká města a kolem nich vedou čtyř a více proudové dálnice, takže hustota aut není taková jakou znám třeba ze Švýcarska. Mimo velká města jsou silnice s jedním pruhem v jednom směru, pruhy jsou ale široké. Postrádali jsme u nich odpočívadla. Zastavit se na WC a občerstvení je možné jenom u pump, které jsou v porovnání s námi daleko od sebe ve vesnicích a městečkách, odhaduju to minimálně na 50 km. Mezitím jsme projížděli kilometry a kilometry uměle zavlažovaných sadů s pomerančovníky a mandloněmi, jeden strom jako druhý, obsypané úrodou.
V San Francisku, přívětivém a moderním městě, jsme viděli samořídící taxi. To bylo fascinující. Vozidla s lidarem na střeše a bez řidiče, která bezpečně odbočují, řadí se do pruhů, zajíždějí do uliček a před domy, aby nastoupili zákazníci. V Americe je překvapivě málo silničních značek a zmatky na silnicích, kde v jenom směru jsou čtyři až šest pruhů, také nikdo nedělá. Pomalu se nejezdí. Zajímavé je, že na menších křižovatkách je jediná značka – stop – a řidiči respektují jeden druhého, takže jede ten, který přijel na křižovatku jako první. Ono to nějak funguje, neperou se, nekřičí, nestřílejí. Když jsem se vrátila domů, dálnice z Prahy na Plzeň mi připadala jako úzká vedlejší cesta na americkém venkově.
Na třetím místě podle způsobu řízení se v mém žebříčku umístilo Německo a Švýcarsko, které sami znáte. Ve Švýcarsku mě překvapily zahlcené silnice v neděli od rána do večera. V těchto zemích už se více kličkuje a chytračí, v kterém pruhu jet, ale ještě je vidět, že řidiči jsou v klidu a respektují ostatní.
Vtipná je Francie. Zkušenost máme více z jižní Francie. Jejich dálnice jsou strašně drahé, takže místní po nich nejezdí. V některých místech se tvoří zácpy, ale jinak jsou poloprázdné a komfortní. Absolutní luxus jsou odpočívadla. Spousta místa s lavičkami a stoly a s výhledem do krajiny, WC, sprchy, automaty s jídlem. Tam můžete klidně strávit celý den a kdyby to bylo povoleno, tak i přespat. Odpočívadla jsou častá. V jiných zemích jsme tolik odpočívadel a tak hezkých neviděli. V Česku to znáte, a třeba italská dálnice z Rakouska směrem k jezeru Garda je úplně zoufalá, tam není ani odstavný pruh. Po francouzských dálnicích, když draze zaplatíte, tak si v klidu frčíte krásnou krajinou v mírném provozu, kam chcete. Když sjedete, situace a styl jízdy se změní. Po vedlejších silnicích se pohybují všemožné zemědělské stroje rychlostí mezi třiceti a šedesáti kilometry v hodině, místní patrioti poctivě padesátkou i mimo vesnici. Ve městech potom chaos, stalo se nám, že nás navigace opakovaně naváděla na kruhový objezd, kde policie odkláněla auta z našeho směru zpátky na ten kruhák, aniž naznačili objížďku nebo kudy jet. Napotřetí jsme vyjeli někam úplně jinam, než jsme chtěli, až nás navigace konečně vyvedla na úzkou cestu přes les na silnici, na kterou jsme potřebovali. Projeli jsme přes rodinnou sešlost na usedlosti, kde pobíhaly děti a mítní hráli Petangue. Starý Francouz si nás nevraživě prohlídnul, nedivím se mu.
V Itálii se už různých chytráků najde více. Nebývají agresivní, jak známe od nás. Byla jsem ovšem svědkem, jak sportovní vůz předjížděl stojící kolonu na dálnici odstavným pruhem. Nedojel daleko – policie mu zatarasila cestu a objevil se policejní vrtulník.
Jiný svět je Mexiko. Abyste mohli řídit auto, nepotřebujete autoškolu. Stačí, když dosáhnete osmnácti let a o řidičák si zažádáte podobně jako u nás třeba o pas. Na silnicích se přetlačují vozidla všech typů a technického stavu, s automatickou převodovkou, takže řízení je jednoduché. Brzda a plyn. V Mexiku plyn. Nedodržuje se jízda v pruzích, dopravní značky tam nejsou, stejně by je nikdo nerespektoval. V Mexiku jsem byla dvakrát. Prvně jsme procestovali stát Chiapas až k hranicím Guatemaly a potom přes Tabasco na Yucatan. Chiapas je chudý stát, který nemá mexická vláda plně pod kontrolou. Bez mexického průvodce nedoporučuji cestovat, i tak jsou cesty nebezpečné a je dobré vědět, kdy je riziko nízké a kdy se na některé silnice nepouštět. Nedoporučuje se jezdit v noci, relativně bezpečno je o náboženských svátcích a přes den. Místo dopravních značek pro omezení rychlosti jsou v silnicích díry a „tope“ , což jsou zpomalovače v podobě valů z asfaltu, nalité před každou chatrčí, vysoké a úzké, takže když nesnížíte rychlost pod třicet, auto si rozbijete. Na zpomalená auta čekají starší „děti“ , které mají přes silnici natažený provaz. Byli jsme poučeni, že hlavně nesmíme zastavit. Když „děti“ vidí, že auto jede dále, provaz spustí. Večer a v noci už jezdit neradno, děti vystřídají rodiče. Místní bossové mají terénní Toyoty za několik milionů, které s dírami a zpomalovači nemají problém a kterým se doporučuje klidit z cesty, jestli nechcete mít potíže.
Nám se stalo, že na jednom tom „tope“ na prázdné silnici, kde jsme zpomalili na patnáct, to do nás zezadu našil nízký sportovní Volkswagen. Nad silnicí ve svahu chatrč, mobilní signál nikde, policie nikde, provoz nula. Začalo dohadování, samozřejmě a jedině ve španělštině s rodilou mluvčí, která jela s námi a všechno vyřizovala. Auto bez SPZ, mladý muž se nám vykázal ochotně jakýmsi průkazem, že je z opačné strany Mexika. My hloupí Evropané jsme nehodu sepsali, podepsali a domluvili se, že u první policejní hlídky se společně přihlásíme. Jistě už tušíte, co se stalo. Mexičan sedl za volant nepoškozeného auta, šlápl na plyn a jenom jsme sledovali, jak mizí v serpentinách v kopcích a zdrhá. Naše auto bylo naštěstí pojízdné, ale pronásledování bylo nebezpečné a neúspěšné. Když jsme dojeli k policejní hlídce u silnice, byl už ten člověk dávno pryč. Policie byla vstřícná, vyslechli, co se stalo, volali další hlídce, nevím přesně, co všechno se ve španělštině řešilo, trvalo to dlouho. Po pár kilometrech byla další hlídka, tentokrát terénními vojenskými vozidly zatarasená cesta, samopaly, kontrola. Tihle policajti – nebo vojáci - už milí nebyli, nikoho ve sportovním Volkswagenu neviděli, nikdo tam nejel, musel někam odbočit. Odbočka samozřejmě v horském terénu nikde nebyla, maximálně nějaká stezka pro koně. Auto bylo kradené, řidič měl falešné doklady a zmizel se souhlasem policie. Takže nám zůstalo auto s rozbitým kufrem. Bylo velké štěstí, že se nikomu nic nestalo a auto bylo pojízdné. Zbytek cesty jsme měli kufr pomocí gumycuků a šňůr svázaný, a když jsme přejížděli se zavazadly, vždycky musel u auta někdo zůstat. Auto bylo z půjčovny, takže jsme přišli o depozit v přepočtu 25 000 Kč.
Když jsem byla v Mexiku podruhé v civilizovaném a relativně bohatém městě Guadalajara, kam jsme přiletěli v sedm hodin večer, byla dopravní špička. Na silnici se třemi pruhy směsice vozů, někde i čtyři vedle sebe, někde pět. Mezitím kamiony amerického typu, ty, co vypadají jako lokomotivy, s chrániči matic na discích, které trčely jako dlouhé ostré hřebíky a pochybuju, že byly z plastu. Během patnácti minut čtyři bouračky. Jízda jako na autíčkách u kolotočů, duc duc duc… I nám se podařilo na jednom výletě prorazit gumu, když jsme nevyhráli a Mexičan nás natlačil na ostrý a vysoký obrubník. Musím přiznat, že v Mexiku bych si za volant nesedla a kdyby náhodou ano, tak bych se nikam se svým neagresivním stylem jízdy nedostala. Kdo dokáže řídit v Mexiku bez nehody, má právo se nazývat mistrem volantu. Vyřizovat si účty za volantem není radno, nevíte, kdo je za volantem druhého auta, a pokud byste chtěli problikávat nebo troubit na místní bosse, můžete skončit velmi, velmi špatně, asi nemusím rozvádět, že v Mexiko City je pomník zmizelých se jmény na deskách, který je vysoký jako mrakodrap.
Zajímavé je, že lidé jsou v Mexiku stejní jako na západním pobřeží USA. Stejně vypadají a mluví španělsky. Chování za volantem, řekla bych, je úplně opačné. Jakoby přechodem přes hranici se přepnuli do jiného módu. Ukazuje se síla státu a zákona. Mexiko by bylo ale určitě dobrým místem pro některé machýrky, kteří ohrožují a terorizují slušnou většinu našich řidičů. Bourali by určitě a možná by jim někdo za nevhodné chování prostřílel auto.
