Článek
Dvacet let jsem pracovala jako akademický pracovník na jedné technické fakultě na univerzitě s právem udělovat tituly Bc., Ing. a Ph.D. Podílela jsem se na vzdělávání bakalářů a inženýrů z oblasti strojírenské technologie se zaměřením na metalurgii. Kvůli tomu jsem si dodělala titul Ph.D., na vyšší titul jsem z důvodu všelijakých intrik a možná i vlastní málo dravé povahy nedosáhla. Kancelář jsem sdílela s kolegyní, která vyšší akademický titul Doc. měla.
Univerzitu a univerzitní systém přirovnávám k nemocnici. Jsme tam kvůli studentům, ale oni nás potřebují. Vedoucí katedry je primář, my ostatní lékaři. Nejde sice o život, ale o vzdělání, aspoň tak jsem to po větší část svoji akademické kariéry vnímala.
Věřila jsem, že na prvním místě jsou studenti, a potom my, jejich učitelé a vedoucí kvalifikačních prací.
S odstupem let v dnes již důchodovém věku si tím nejsem vůbec jistá.
Po většinu svojí kariéry, než jsem se přesunula o několik dveří dále, když se naše odborná katedra smršťovala, jsem seděla v budově, zkolaudované začátkem devadesátých let a postavené socialistickým způsobem. Budova je klasická paneláková s velkými okny. Materiál oken je hliníková slitina, která jako všechny kovy se v chladu smršťuje a v teple rozpíná. V zimě okna větrají, v létě těsní. Kancelář jsem měla velikou, aby v ní bylo možné přijímat a zkoušet studenty, vybavenou nezničitelným nábytkem s korkovým designem. Na podlaze bylo původní odolné linoleum v neurčité zelenkavé barvě. V kanceláři se vydatně topilo, dlouho nebyly radiátory vybaveny termostatickými hlavicemi, kolečko fungovalo ve stavu otevřeno – zavřeno. Když bylo zavřeno, netopilo se, otevřeno vedlo k přetopené místnosti. Musela jsem i v zimě větrat, což tedy nebylo nic zdravého ani ekonomického. Vedro od radiátoru se pralo s ledovým vzduchem od otevřeného okna. Později vedoucí katedry nějakým způsobem protlačil první a poslední zlepšení, které jsem zažila, radiátory byly opatřeny termostatickými hlavicemi a teplotu v místnosti bylo možné regulovat. Zateplení budovy nebo rekonstrukce nepřicházela v úvahu, nebyly na ni peníze, i když se okolo budovaly nové objekty laboratoří a budovy dalších fakult. Na nás se nedostalo.
Vždy co několik let se zvedla otázka úklidu. Moje kancelář byla špinavá. Nikdo nesetřel pavučiny a mrtvé mouchy z parapetu, v mezeře mezi stolem a zdí se hromadily moje vypadané vlasy a prach. Jednou jsem si před dovolenou uklidila ze stolu všechny věci, a když jsem po měsíční akademické dovolené přišla do práce znovu, drobty z mojí poslední svačiny tam byly v nezměněném stavu. Zvykli jsme si.
Po r. 2020, kdy studentů ubylo tak, že katedra neměla peníze platit rektorátu nájemné za užívanou plochu, jsme se sestěhovali a polovinu kanceláří jsme univerzitě vrátili. Katedra musí rektorátu odvádět z peněz, které dostane na studenty, nájemné zpět. Omlouvám se, ale systém hospodaření s dotací na studenta ani po těch mnoha letech neznám. Vím jenom to, že se dotace složitě přerozděluje a katedra dostává zbytek, až se uspokojí potřeby ostatních. Věčně nemá peníze, nevím, zda opravdu nebo je to folklór, abychom nechtěli zvýšit bídnou akademickou mzdu.
Přestěhovala jsem se tedy o několik dveří dále s kolegyní docentkou, naše vybydlené kanceláře zůstaly prázdné. Stav po vyklizení nábytku vypadal smutně. Lamely na oknech proti slunci byly dávno popadané a zamotané. Okna neumytá. Vyklizení stolu obnažilo nánosy špíny. Praskliny ve zdech a odchlípnutá omítka na stropě najednou vypadaly strašidelně. Pocit, že něco končí a zaniká, byl neodbytný.
Nová kancelář byla podobná a v mém zaměstnání se nic nezměnilo. Jenom okno bylo horší a v zimě kolem rámu skutečně nepříjemně táhlo.
Po nějaké době se začalo v bývalých našich kancelářích rušně pracovat. Proslýchalo se, že kanceláře budou nabídnuty firmám a musí podle toho vypadat. Už dříve druhou část chodby vyklidila vedlejší fakulta a do kanceláří se přestěhoval útvar s honosným názvem Projektové centrum. Projektové centrum, jak je definováno na Facebooku, vyhledává dotační příležitosti a pomáhá při jejich administraci. Projektové centrum administruje projekty, o které žádáme různé agentury, nejznámější je asi TAČR a GAČR. Hlídají peníze a formální správnost. Nehledají témata k řešení, nenavazují kontakty do firem, nepřicházejí s nápady a už vůbec nemohou mluvit do odborné úrovně řešení projektů. To děláme my – akademičtí pracovníci. V dnešní době se ale zdá, že administrace je důležitější.
Brzy vyšlo najevo, že ne firmy, ale zvětšující se Projektové centrum zaplní námi vyklizené místnosti. Ze zvědavosti jsem nakoukla do „svojí“ kanceláře. Na oknech nové žaluzie, vymalováno, na zemi koberec. Nový nábytek, nové židle. Fakt je, že budova zůstala stejná, jenom interiér prošel velikou proměnou.
Na podzim jsme dostali e-mail od paní sekretářky v tom smyslu, že se budou měnit sociálky. Naše WC vypadalo jako všechno ostatní, třicet let staré s dlaždičkami od barvy, jak se kdysi neřešilo, co se kde rozlije a umatlá. Plastové nejlevnější prkýnko stále drželo a WC stále splachovalo. I větrání bylo dobré. S čistotou to už bylo horší.
E-mail oznamoval, že se WC zrekonstruuje, a že kvůli tomu máme strpět zvýšený hluk a nepohodlí po dobu asi dva měsíce. Proč ne, kdo by neuvítal kulturnější sociálky. Do chodby se navezla nová sanitární technika a z druhé strany našich WC se ozval hluk sbíječek, jak se likvidovaly staré obklady.
Práce trvaly podle plánu. A najednou bylo ticho. Řemeslníci se sbalili a zmizeli. Naše WC začalo více páchnout, jak se pohnulo s trubkami. Situaci mi ujasnila moje kolegyně – kdepak, nám žádné WC dělat nebudou. To udělali jenom pro úředníky a ekonomy z Projektového centra.
Nyní už pracuji jenom na částečný úvazek a učím těch pár studentů, kteří ještě u nás studují. Nemyslím si ale, že u nás panují horší poměry než na jiných fakultách technického směru. Je to jenom malá ukázka toho, jakou moc mají byrokrati, o kolik výše jsou v „potravinovém řetězci“, jak dnešní společnost upřednostňuje formu nad obsahem a jakou moc a respekt získali lidé, kteří se nezatěžují tím, aby studovali přírodní nebo technické vědy, když stačí počítat peníze a kontrolovat ty „chytré blbečky“ tam dole, jak mne kdysi označil jeden svazák.
