Článek
Mladí lidé, kam se dnes počítají lidé nižšího středního věku do cca čtyřiceti let, chtějí
- Zdarma studovat, ideálně školy, které „je baví“. Na vysokoškolských studiích, kam dnes míří většina maturantů, studovalo v r. 2023 téměř 305 tisíc studentů. Ve věku dvacet až dvacet čtyři let se uvádí, že u nás žije půl milionu osob, ve věku dvacet pět až dvacet devět let je cca 580 tisíc lidí [1]. Nemám přesnou statistiku o věkovém složení studentů, ale vychází, že ve věku dvacet až dvacet devět let se na školách „plácá“ třetina populace. Spousta studentů školu nedokončí, a jak známo, nedokončují se potřebné technické obory, i když nároky klesají. Mnozí tráví studiem šest, sedm i více let. Mezitím se student různě přiživuje na brigádách, cestuje, užívá si. Státu, tj. ostatním občanům, nepřispívá. Oblíbené je studium zábavných oborů, které se pro práci dále nevyužijí, které nezvýší jejich kvalifikaci. Jiní zůstávají na školách na doktorském studiu do věku třicet a více let. Ekonomicky užitečným pro stát (platit daně, platit si sociální a zdravotní pojištění) se stává dnes mladý člověk - odhaduji - kolem dvaceti šesti až dvaceti sedmi let. Dříve na vysokých školách studovalo méně než 15 % ročníku a studium trvalo čtyři roky. Nebyla možnost studium protahovat, opakovat ročníky, přecházet na jiné školy. Sama jsem absolvovala ve svých dvaceti tří letech a začala pracovat. „Normální“ průměrný člověk byl vyučený, maximálně s maturitou, pracovat se začínalo po vojně, tj. ve dvaceti letech. Na třídním srazu ze základky v našich pětadvaceti letech jsme my, vysokoškoláci, byli nejchudší. Moji pět let pracující spolužáci už měli vyděláno. Podle mého názoru je obojí extrémní, nicméně dnešní mladí lidé začínají pracovat a být ekonomicky užiteční pro stát – ostatní občany – velmi pozdě. Pro mne je strop dvacet pět let. Skutečností zůstává, že mnoho mladých lidí do třiceti nic nevydělá a daně neplatí.
- Po úspěšně či neúspěšně ukončených studiích mladí „chtějí práci". Dobrý plat a hlavně jistotu [2]. Jistotu upřednostňují před platem. Nejlépe teplý flek ve státním. Velmi malé procento mladých podniká, v podstatě se to omezuje na IT a řemeslníky. Bojí se riskovat. Chápu, že jistoty chtějí starší zaměstnanci, kteří už nemají chuť a sílu svůj život měnit, ale u mladých je to smutné.
- Chtějí byty a domy. Ve třiceti najednou zjistí, že nevydělali nic, kvalifikace neurčitá, byt v Praze stojí deset milionů. Jinde méně, ale ve větších městech, ne v nějaké vesnici, tam přece bydlet nebudou, je třeba těch milionů aspoň pět. Takže se oprašují tradiční neúspěšné modely bydlení v městských bytech, kdy jedna část občanů platí druhým, navíc v tomto případě mladým, zdravým, vzdělaným.
- Když konečně zplodí nějaké dítě nebo děti, plánovaně až po třicítce, chtějí podporu v rodičovství
Staří, kam zaměstnavatelé počítají lidi po padesátce, chtějí
- Důchod nejpozději v šedesáti letech. Proč by měli pracovat déle, když mají odpracováno čtyřicet let a pracují od dvaceti? Celý život odváděli daně. Kromě toho, firmy starší lidi zaměstnávat nechtějí, manuálně pracující již nezvládají tempo, manažeři jsou nahrazováni mladšími. Ze svého blízkého okolí znám několik mužů, inženýrů, kteří ve věku 55 + přišli o zaměstnání z nejrůznějších důvodů (nemoc, krach firem, vypuzeni mladým managementem).
- Dlouho žít, alespoň do 80 let. Sportovat, cestovat. Požadavkem je dobrá zdravotní péče a přístup ke kvalitním lékům a zdravotním pomůckám. Všechno tzv. zdarma, bez ohledu na svůj životní styl, jestli si zhuntovali tělo alkoholem a jídlem nebo nezvládnutými sportovními aktivitami, případně kombinací obojího životem ve stylu „sportovní výkon se musí řádně zalít pivem (vínem)“.
- Důchod by měl být dost vysoký na to, aby lidé, kteří „celý život pracovali“, nečekala chudoba. Sešup ze středně anebo vysoko příjmového člověka do nízkopříjmové kategorie nikdo nechce.
Firmy chtějí
- Dotace na všechno možné. Na výzkum, na investice, na udržení konkurenceschopnosti, kterou navzdory velkým dotacím stále nemají. Na dotacích do firem se přerozdělily obří prostředky. To je kapitola sama pro sebe. Ve firmách se sladce spí, jsou některé, které vůbec nemusí nic vyrábět, aby jenom z dotací bohatě uživily majitele. Mým oblíbeným portálem je Hlídač státu [3] , kde se můžete podívat, jak obrovské částky plynou různým soukromým institucím a firmám. Máme tu dotované miliardáře, kteří se stali boháči čistě jenom z dotací. Přesto naše ekonomika kulhá a ve vývoji HDP a dalších ekonomických kategoriích daleko zaostává za tradičními západoevropskými ekonomikami, které ovšem zase zaostávají v rámci světa.
- Nízké mzdy a kvalifikovanou pracovní sílu, tj. technické vzdělání a dobrou znalost cizích jazyků. Mladé muže do čtyřiceti let. Nejlépe mladého inženýra s plynnou angličtinou a nejlépe i němčinou za plat 35 tisíc hrubého. Chtějí mít takového člověka naservírovaného na zlatém podnosu ze školy, které ale sami také nehodlají nic dát, spíše naopak, za spolupráci s univerzitami chtějí ještě odměnu v podobě dotace.
Otázka zní: Kdo má být zdrojem požitků pro svoje spoluobčany a pro to všechno? Mladí ne, staří ne, firmy ne. Vychází mi kategorie lidí od čtyřiceti do padesáti let. Už nejsou mladí a ještě ne staří, asi mají živit ten zbytek. Ti ale mají malé děti a staré rodiče, dluhy, jsou rozvedení a je jich málo. Upřímně se divím, že jsme na tom ještě ekonomicky aspoň tak dobře, jak jsme. Skutečně nevím, odkud se ty peníze na to všechno berou. Asi to zachraňují naše montovny s úžasnou produktivitou, kterou mají.
Je mi sympatické heslo, které se učí na německých školách v oboru sociologie: Když se postará každý sám o sebe, bude postaráno o všechny.
Samozřejmě, že v moderní společnosti se musí rodiče starat o své děti, také by se měly rodiny starat o svoje nemocné a staré. Dítětem ale není třicetiletý mladý muž nebo žena na vrcholu svých fyzických i psychických sil ani firmy se svými dravými a výkonnými majiteli a manažery. Tyto skupiny by měly být zdrojem bohatství společnosti a pomáhat těm, kteří si pomoci nedokážou, kromě dětí tedy starým a nemocným. Pomáhat nejproduktivnější skupině lidí je úplně zvrácené a nikdy v historii tomu tak nebylo.
