Článek
Jakmile byla řecká klasická filozofie přijata za druhý zdroj křesťanství (dnes dokonce převažující), vznikl neřešitelný rozpor.
Bůh filozofů
Aby filozofům svět dával smysl, aby naše existence nebyla jen hříčkou náhod, musí v něm existovat řád. Kdosi musí ten řád nařídit, vymáhat, trestat přestupníky. Tedy musí panovat spravedlnost podle lidských představ.
Bůh filozofů není úplně svobodný, nemůže si dělat úplně vše, co jej napadne – musí např. respektovat spravedlnost. Ostatně je neosobní, je to vlastně pouhý princip, jakási obálka všeho bytí. Je samozřejmě nesmrtelný, protože jeho smrtí by skončil řád a tedy i smysl naší existence. Ale jde o suveréna, kterému nikdo ‚nevidí do karet‘ a nelze se mu přiblížit – je pro lidi ‚nekonečně daleko‘. Jeho říše a lidská říše se prakticky nepotkávají.
Takový bůh se vám neplete do života, pokud nepřekračujete řád. Pak spravedlivě trestá. Odpuštění trestu se nepřipouští, neboť je porušením spravedlnosti. Viník si má spravedlivě odtrpět trest za svá pochybení.
Jinými slovy: tento bůh je svrchovaným panovníkem, jehož nezajímáte, dokud nezasloužíte trest – pak se postará. S biblí je tento bůh zcela neslučitelný, v tomto článku jej budu označovat slovem ‚bůh‘.
Takže bůh je modelem panovníka, který je nezúčastněně nad lidem a zasahuje jen v případě nutnosti.
Hospodin
V mojžíšské bibli je tak Bůh důsledně označován, Ježíš ‚přicházející od něj‘ ho nazývá ‚Otcem‘. Jde v podstatě o pravý opak boha filozofů. Jako tvůrce, otec stvoření má ke každému tvoru osobní vztah. Dokonce jde tak daleko, že dá člověku rozum a tím i svobodnou vůli – čímž se sám dobrovolně omezuje ve své svrchovanosti. Chce sloužit, pokud mu to dovolíme. (Jen nevzdělaní křesťané mají představu, že mají za úkol sloužit Hospodinu – což formálně vykonávají prostřednictvím kultu.)
I když před Ježíšovým příchodem nebyla víra v posmrtný život všeobecná, věřila v něj asi polovina obyvatel. Např. saducejové v něj nevěřili – proto Ježíšovi předkládají ‚chyták‘ se ženou, která měla dle mojžíšských předpisů sedm mužů. (Sedm je symbolem úplnosti.)
- (Mt 22,24-29): „Mistře, Mojžíš řekl, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. U nás bylo sedm bratrů. První se oženil, ale zemřel bez potomků, a tak zanechal svou ženu svému bratru. Totéž se stalo i s druhým a třetím bratrem až po sedmého. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z těch sedmi ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Měli ji přece všichni!" Ježíš jim řekl: „Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc.“
Hospodin je starostlivým Otcem odhodlaným sloužit svým dětem. Hospodin je modelem rodiny. Dodnes mají židé propracovaný model rodiny, který je provedl všemi strádáními a pohromami v dějinách.
Který z bohů
Církev připouští obě varianty – použije se vhodnější pro danou situaci. Chce-li Magisterium ‚prosadit svou‘, pak je na místě vytáhnout přísného vladaře. Pokud situace vyžaduje soucit, použije se Hospodin – nikoliv jako pomoc, ale jen jako upokojující šidítko.
Magisterium (ne zcela dobrovolně) vstoupilo do služeb císaře, a později mu dokonce mocensky konkurovalo. Místo odvracení utrpení lidu a sdílení jeho těžkostí se stalo naopak součástí jeho trápení. To bylo nutno zdůvodnit – začalo se velebit utrpení jako spolehlivá (jediná?) cesta do nebe.[1] Zavedlo se ‚obětování utrpení za duše v očistci‘ – Ježíš nic takového neměl na mysli. Např. podobenství:
- (Lk 16,19-31): „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben. Když v pekle pozvedl v mukách oči, spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náručí. ‚Otče Abrahame,' zvolal boháč, ‚smiluj se nade mnou! Pošli Lazara, ať smočí koneček prstu ve vodě a svlaží mi jazyk, vždyť tu v tom plameni hrozně trpím!' ‚Synu,' odpověděl Abraham, ‚vzpomeň si, že sis v životě užil dobrých věcí, tak jako Lazar zlých. Teď ho tedy čeká potěšení, ale tebe trápení. Navíc mezi námi a vámi zeje veliká propast, aby ti, kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.' On na to řekl: ‚Prosím tě, otče, pošli ho tedy do mého otcovského domu. Mám pět bratrů – ať je varuje, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!' ‚Mají Mojžíše a Proroky,' řekl Abraham. ‚Ať poslouchají je!' ‚To ne, otče Abrahame,' boháč na to. ‚Kdyby k nim ale přišel někdo z mrtvých, činili by pokání.' On mu ale řekl: ‚Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'"
Je velkým varováním před nezodpovědným vládnutím, ovládáním jiných – takové manipulátory čeká velký trest, který si způsobí sami! Jenže se to začalo vykládat obráceně: lidé buďte trpěliví, tiše neste svá utrpení a radujte se – čeká vás odměna v nebi jako onoho Lazara z podobenství.
Když Ježíš vyprávěl následující podobenství, náboženská vrchnost mohla ‚vyletět z kůže‘. Je to natolik důležité, že je popisují tři synoptická evangelia. Za přečtení stojí (Mt 21,33-41; Mk 12,1-11). Ale uvedu třetího:
- (Lk 20,9-20): Tehdy se obrátil k lidem a vyprávěl jim toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouho odcestoval. V příslušný čas pak poslal k těm vinařům služebníka, aby mu dali díl z úrody vinice. Vinaři ho však zbili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy dalšího služebníka. I toho však zbili, zohavili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy třetího, ale i toho zranili a vyhnali. Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.' Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!' Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným." „To snad ne!" zvolali, jakmile to uslyšeli. Podíval se na ně a řekl: „Co tedy znamená to, co je psáno: ‚Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným'? Kdokoli na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí." Znalci Písma a vrchní kněží se ho v tu chvíli chtěli chopit, ale báli se lidu. Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich. Dali ho tedy sledovat. Poslali špehy, kteří se měli tvářit jako spravedliví a snažit se ho chytit za slovo, aby ho mohli vydat vládě a pravomoci římského prokurátora.
Povšimněme si, dodává: ‚Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich.‘ A dnešní mocipáni (církevní i světští)? Už nechápou, že je to o nich!! Zůstávají klidní: ‚Jsme ustanovení bohem, jsme s ním přece zadobře – často o něm mluvíme.“ Nedochází jim následující slova? Proč je nevztahují na sebe?
- (Mt 5,18-20): „Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka z Tóry, než se to všechno naplní. Kdokoli by zrušil jednu z těchto nejmenších micvot a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého. Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.“
- (Mt 15,10-20): Pak svolal zástup a řekl jim: „Slyšte a rozumějte. Člověka nešpiní to, co mu vchází do úst, ale to, co mu z úst vychází." Tehdy k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli ta slova?" „Každá sazenice," odpověděl, „kterou nesázel můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je, jsou to slepí vůdcové slepých. Povede-li slepý slepého, oba padnou do jámy." „Vysvětli nám to podobenství," požádal ho Petr. „Vy jste ještě tak nechápaví?" řekl Ježíš. „Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní."
- (Mt 23,13-36): „Ale běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, zavíráte nebeské království před lidmi! Sami tam nevcházíte a těm, kdo chtějí vejít, bráníte! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, obcházíte moře i souš, abyste jednoho člověka obrátili na víru, a když ho získáte, uděláte z něj dvakrát většího zatracence, než jste sami! Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ‚Když někdo přísahá na chrám, nic to neznamená, ale kdo přísahá při chrámovém zlatu, ten je zavázán.' Blázni! Slepci! Co je větší – zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Říkáte také: ‚Když někdo přísahá na oltář, nic to neznamená, ale kdo přísahá na dar ležící na něm, ten je zavázán.' Slepci! Co je větší - dar, nebo oltář, který ten dar posvěcuje? Kdo přísahá na oltář, přísahá na něj i na všechno, co na něm leží. Kdo přísahá na chrám, přísahá na něj i na Toho, kdo v něm bydlí. Kdo přísahá na nebe, přísahá na Boží trůn i na Toho, kdo na něm sedí! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější z ‚Tóry‘ – spravedlnost, milosrdenství a věrnost! Tomuto jste se měli věnovat a tamto nevynechávat. Slepí vůdcové, komára cedíte, ale velblouda polykáte! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, čistíte kalich a mísu zvenčí, zevnitř jsou ale plné hrabivosti a neřesti. Farizeji, ty slepče, nejdříve vyčisti kalich zevnitř, pak bude čistý i navenek! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, podobáte se nabíleným hrobům! Navenek sice vypadají krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a všemožné špíny. Tak se i vy navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plní pokrytectví a nemravnosti! Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, stavíte hroby prorokům, zdobíte náhrobky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom žili za dnů našich otců, neprolévali bychom s nimi krev proroků.' Tím sami sebe usvědčujete jako syny těch, kdo vraždili proroky. Dovršte tedy dílo svých otců! Hadi! Plemeno zmijí! Jak byste mohli uniknout pekelnému trestu? Pohleďte, proto k vám posílám proroky, mudrce a učitele Písma. Vy některé zabijete a ukřižujete, jiné budete bičovat ve svých shromážděních a pronásledovat je od města k městu. Tak na vás padne veškerá spravedlivá krev prolitá na zemi - od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Berechiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem. Amen, říkám vám, že to všechno padne na toto pokolení! Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům vám teď zůstane pustý. Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!'“
Upozorním: Ježíš nemluvil o zákoně ani o přikázáních (jak čteme v našich překladech): opravil jsem na ‚Tóru‘ a ‚micvot‘ (rady k dobrému životu). Izraelité měli přesné předpisy o kultovní čistotě, Ježíš ukazuje podstatu čistoty/nečistoty – je to věc úmyslu!
Spravedlnost
Základní lidská představa: člověk má nárok na určité vymoženosti (život, zdraví, základní životní podmínky…). Jejich naplnění je spravedlivé, cokoliv chybějícího je nespravedlivé. Potíž je v tom, že takto pojatá spravedlnost nikdy plně neexistovala, ani existovat nebude. Neshodnou se ani dva lidé na tom, co vše je ještě spravedlivé a co už ne.
V dnešní době žijeme velkou vymoženost: starající se stát. Nestará se ideálně, někdy neefektivně, ale stará se. Dřív platilo:
- Postarej se sám o sebe, nakolik můžeš.
- Až pak ti pomůže rodina, nakolik může.
- Až pak ti pomůže obec, nakolik může.
- Až pak ti pomůže erár (církev, stát, dobročinné spolky), nakolik může.
Dnes jsme tak bohatí, že jsme ztratili pud sebezáchovy a při sebemenším nekomfortu se obracíme na stát: „Pomož!“
Byla by velmi smutná rodina založená na spravedlnosti. Syn vás neposlechl a nastydl. Věnujete mu zvýšenou péči, ač si to nezaslouží – dokonce kvůli tomu musíte snížit péči ostatním členům domácnosti (i sobě). Je to spravedlivé? Není! Ale je to třeba, vyžaduje to jeho situace. Dokonce si ani nemusíte být jisti jeho vděkem – kvůli tomu to neděláte (i když vděk zahřeje a posílí). Pokud syn rozbije okno (spáchá hřích), nebudete to zlehčovat, ale nenecháte ho v tom vykoupat. Pokud vám to dovolí, pomůžete mu z nesnází.[2] Tohle je biblický obraz Hospodina! Ježíš jej oprášil, sfoukl z něj staleté nánosy svévole lidí.
To, co společnost činí zdravou, není spravedlnost, ale vztahy!!
Vidíme, že milosrdenství je vyšší formou spravedlnosti. Je k němu třeba milé srdce, ochotné sloužit. Za přestupek je obvyklé udělit trest. Ve skutečnosti je užitečnější přijmout poučení (udělat zkušenost). Nejúčinnější prevencí proti opakování zlého skutku je:
- opravdu důsledné napravení všeho, čeho jsem schopen;[3]
- následně prosba o spolupráci při nápravě ‚zbytku‘ (tedy toho, čeho už skutečně nejsem schopen).
A na koho se obracet? Záleží na situaci: na rodiče, rodinu, přátele – a vždy na Hospodina.
Když římský biskup František během synodu o rodině zjistil, kolik tvrdosti je v kléru, vyhlásil ‚Rok milosrdenství‘ – pokusil se změnit atmosféru v církvi. Církevníci na něj vyzráli: uspořádali řadu prosebných shromáždění, která uložila Hospodinu, aby byl milosrdnější. Korunu tomu nasadila trochu pomatená Faustyna Kowalská svou zvrácenou ‚Korunkou k Božímu milosrdenství‘ – to je ukázkový případ pohanské modlitby, před kterou Ježíš varuje. Nepřekvapí, jak se tento mor šíří celým světem (v čele s proslulými poutními místy).
Problém vyloučených lokalit a imigrace není prvotně problém ekonomický, jak to chápou politici. Jde především o vztahy, a ty neumějí řešit státní instituce. Musí je řešit obyvatelé (rozebrat si problémové osoby a starat se o ně), stát má tyto činnosti podporovat a rozvíjet. František říkal: „Do každé farnosti jednu rodinu migrantů.“, ale nikdo ho neposlouchal.
Společný problém této menšiny: nedokážou budovat kariéru svých dětí (obvykle netuší, co to je). Proto se děti a vnuci vymykají kontrole.
Co nás učí Ježíš?
Svět kolem nás je plný nespravedlností – nezpůsobil je Hospodin, neraduje se z nich. Je naším pozemským údělem množství nespravedlností snižovat. Kde to nedokážeme, máme nést jejich tíži s postiženými – tím trénujeme pro nebe. Ale běda tomu, kdo k nespravedlnostem přidává svým svévolným chováním.
Utrpení nemá žádnou kladnou hodnotu. Je vždy špatné, ale je příležitostí. Odstraňování či spolu-nesení utrpení je skutečnou ‚prací pro nebe‘!
Na mnoho úkolů se cítíme slabí. Hospodin po nikom nechce nemožné – to my si často nakládáme, a pak hekáme. A navíc nabízí stálou pomoc: přímo i prostřednictvím bližních.[4]
Od počátku, kdy o něm máme zprávy, Hospodin je proti pomstě(za jedno oko 100 nepřátelských očí). Proti tomu ‚oko za oko‘ je pokrokem. Ale je to jen stupínek na cestě. Už dávno si lidé vedení Hospodinem začali uvědomovat: přijde-li kdosi ‚spravedlivě‘ o oko jakožto odplata, mně to zrak nevrátí a neulehčí to můj další život. Pod Hospodinovým vedením tak lidé prozřeli k milosrdenství: nikoliv ze slabosti, ale z rozumu. Milosrdenství má ovšem svá pravidla a nesmí být zneužíváno.
Hospodin je tedy ‚víc než spravedlivý‘ – je milosrdný! Na milosrdenství ale není nárok! Ví, že hříchem je zasaženo mnoho lidí: oběť, pachatel i společenství. Veliký dopad mají byť ‚malé‘ hříchy páchané veřejně mocnými(ve světě a zejména v církvi). Oběť, pachatele i společenství, tedy všechny zasažené umí Hospodin uzdravit– pokud se splní nezbytné podmínky. Jinak by totiž Hospodinova účast škodila (laciné odpuštění nemívá preventivní účinek).
[1] K.H.Borovský: ‚V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel. Ale málokterý dá ti mouky pytel.‘
[2] Důrazně připomínám, co je pomoc: ty začneš a já se potom přidám. Nebudu tě tlačit před sebou!
[3] Připomenu závěrečnou scénu filmu ‚Gándhí‘. Zdrcený buddhista se u smrtelného lože Gándhího vyznává, že zabil při náboženských nepokojích muslima z nepřátelského tábora. Zůstal po něm 12letý sirotek. Ptá se, co má dělat. Dostane odpověď: „Vezmi toho syna k sobě a řádně ho vychovej – jako muslima!“
[4] Je mi smutno, když vidím v jednom činžáku uštvanou samoživitelku dvou dětí, a o patro níž opuštěnou ‚cizí‘ babičku – nemohly by se vzájemně obohatit? Takhle jsou obě odkázány na pouhou pomoc státu. Každá služba je vždy oboustranná!