Článek
Čeština je někdy zvláštní jazyk. Člověk to používá celý život automaticky, ale když se nad tím zamyslí, začne mu to vrtat hlavou.
Říkáme:
- jeden den
- dva dny
- tři dny
- čtyři dny
- ale potom najednou pět dní, šest dní, deset dní…
Proč se to po čtyřce změní?
Pozůstatek velmi starého jazyka
Není to chyba ani náhoda. Je to vlastně zkamenělina z dávné minulosti jazyka.
Ve velmi starých slovanských a ještě starších indoevropských jazycích se čísla nechovala stejně. Jinak fungovala jednička, jinak dvojka až čtyřka a jinak čísla od pěti výš.
U čísel 2–4 se slovo chovalo normálně:
- dva dny
- tři domy
- čtyři ženy
Ale od pěti už jazyk původně říkal něco jako:
- pět „kusů“ dní
- pět „jednotek“ domů
A proto se použil jiný pád — takzvaný genitiv množného čísla:
- pět dní
- pět domů
- pět žen
Ten starý systém v češtině přežil dodnes.
V jiných slovanských jazycích je to podobné
Třeba v ruštině:
- dva dňa
- pjať děněj
Ve slovenštině:
- dva dni
- päť dní
Takže nejsme sami. Je to dědictví společného slovanského původu.
Angličtina to zjednodušila
Například angličtina už podobné rozlišování dávno ztratila:
- one day
- two days
- five days
Tam existuje jen jednotné a množné číslo.
Čeština je v tomhle starobylejší a zachovala si víc z minulosti.
A ještě jedna zajímavost: „dvoje“
Kdysi existovalo dokonce zvláštní číslo jen pro dvě věci — takzvané dvojné číslo.
Některé stopy máme dodnes:
- oči
- uši
- ruce
Původně šlo hlavně o párové věci.
Dnes už ten systém téměř zmizel, ale pár stop po něm v češtině pořád přežívá.
Jazyk jako archeologie
Na češtině je krásné, že v ní člověk občas najde pozůstatky tisíce let starého myšlení lidí, kteří tu žili dávno před námi.
Když dnes řekneme „pět dní“, používáme vlastně malý kousek pradávné gramatiky — aniž si to uvědomujeme.
