Článek
Byla to veselá noc. Možná až moc veselá. Karel, kterému táhlo na čtyřicítku, vyrazil s kamarády do Nymburka na pivko, jenže jedno se změnilo v deset a z hospody ho vypoklonkovali až po zavíračce. Taxíky byly drahé, autobus nejel, a tak se rozhodl pro starý dobrý stop.
Postavil se u krajnice na výpadovku, máchl rukou a k jeho překvapení téměř okamžitě zastavil velký kamion. Řidič, podsaditý chlap s vousy a kšiltovkou, stáhl okýnko a zamumlal:
„Kam to bude?“
Karel se opřel o dveře, zavrávoral a s alkoholem v hlase zabručel:
„Dlouhopolsko…“
Řidič pokýval hlavou. „Polsko? No, proč ne!“
Karel jen přikývl, otevřel dveře a vylezl do kabiny. Než se pořádně uvelebil, hlava mu spadla na hrudník a usnul.
Probudilo ho až zatřesení ramenem. „Hej, kamaráde, jsme na hranicích!“
Karel zamžoural, podíval se z okna a rázem vystřízlivěl. Místo klidné vesničky ho vítala cedule „Polska granica“.
„Doprčic!“ vykřikl. „Co tady děláme?“
Řidič se zasmál: „Říkal jsi Polsko, tak jsme tady. Co teď?“
Karel na chvíli ztuhl, pak se podrbal na hlavě a povzdechl si:
„No, asi bych si měl dát kafe… A pak zpátky.“
Řidič se zasmál a plácl ho po rameni. „Tak jdeme na kafe, Polákem se můžeš stát zítra!“
