Článek
Sociální demokracie a komunisté – to je vztah, který českou politiku provází jako dlouhé manželství plné hádek, rozchodů, ale i občasných návratů.
Rok 1945: oba směry vycházejí z války posílení. Komunisté jdou tvrdě za mocí, sociální demokraté se snaží držet demokratickou tvář levice. Jenže únor 1948 rozhodne: manželství je vynucené. Část sociálních demokratů je prostě „pohlcena“, ti odolnější končí v emigraci či v kriminále. Dlouhá desetiletí pak žádný spor není – když je jen jedna strana, hádky se nekonají.
Rok 1989: komunisté padnou, sociální demokracie se znovu zrodí. Tentokrát se tváří jako slušnější bratranec levice. Komunisté zůstávají v koutě, ostrakizovaní, ale přesto věrně přítomní v Poslanecké sněmovně. Sociální demokracie je dlouho silnější a dává najevo, že s „rudými“ si nezadá – aspoň oficiálně. Ale když přijde na lámání chleba, občas se v parlamentu hodí jejich hlasy.
Roky 2000–2010: vztah připomíná sousedství. Sociální demokraté vládnou nebo se na vládu chystají, komunisté jim půjčují židle při hlasování. Oficiálně tabu, prakticky spolupráce.
Roky po roce 2017: obě strany ztrácejí dech. Sociální demokracie mizí z politické mapy, komunisté poprvé v historii nepřekročí práh Sněmovny. A najednou tu máme zvláštní déjà vu: někdejší ministryně sociální demokracie Jana Maláčová stojí vedle lídryně komunistů Kateřiny Konečné v novém hnutí „Stačilo!“. Kruh se uzavírá – a kdo by to byl řekl, že po všech těch desetiletích budou socialistka a komunistka zase bok po boku?
Jako by historie chtěla připomenout, že v české politice se staré svazky nikdy úplně nerozpadnou. Jen mění jména a loga. Možná už to není manželství z donucení, spíš manželství z nouze. Ale i to je vztah – a česká levice si jiné partnery stejně nikdy pořádně nenašla.
