Článek
Karkulka šla lesem, košíček, zpěv, pohoda. Jenže jak to tak bývá, cesta se ztratila a s ní i orientace. Stála uprostřed lesa, kolem ticho, jen sem tam ťuknul datel.
A najednou — vlk. Velkej, šedivej, ale koukal mile.
„Neboj se, já nejsem ten zlej co žere babičky ,“povídá.
„Já ti ukážu cestu ven. Jen mě chyť za ocas a jdi za mnou.“
Karkulka chvíli váhala, ale co už, záchrana je záchrana. Chytla vlka za ocas a šlapala za ním, až se mezi stromy zase ukázalo světlo.
Venku vlk zastavil, otočil se a řekl:
„Tak, a teď bych si zasloužil pusu.“
Karkulka se začervenala, ale co by pro dobrého vlka neudělala. Dala mu pusu na čumák – a v tu ránu puf!
Stál před ní švarný jinoch, jak z reklamy na jahody.
„Byl jsem zakletý,“ vysvětluje. „Jen pravá pusa z dobrého srdce mě mohla vysvobodit.“
Vydali se spolu do vesnice. Po pár krocích jinoch povídá:
„Hele, chyť mě radši za ruku. Jednak se mi takhle líp půjde a už na nás koukají lidi.
