Článek
Rádi říkáme, že někdo je „inteligentní“. Zní to dobře. Skoro jako razítko kvality. Jenže časem si člověk všimne drobné, ale podstatné věci: inteligentní lidé dělají někdy neuvěřitelně hloupá rozhodnutí. A naopak — ti, kteří nikdy neoslňovali rychlostí úsudku, často žijí překvapivě dobře.
Inteligence a moudrost se totiž často zaměňují, a přitom jde o dvě různé schopnosti. Nejsou v rozporu, ale nejsou ani totožné. Inteligence je nástroj. Moudrost je kompas.
Inteligence pracuje rychle. Umí pochopit, analyzovat, rozebrat problém na součástky a znovu ho složit. Ví, jak věci fungují. Najde správnou odpověď, správný postup, správné řešení. Inteligence je přesná, bystrá a často i vítězná — zejména v debatách, testech a tabulkách.
Jenže život není test. A už vůbec není tabulka.
Tam nastupuje moudrost. Pomalejší, tišší, méně okázalá. Moudrost se neptá jen co, ale hlavně kdy, proč a za jakou cenu. Vidí důsledky dřív, než se projeví. Všímá si lidí, ne jen argumentů. Tuší, že ne všechno, co je pravdivé, je nutné říkat. A že ne každé vítězství stojí za to vyhrát.
Inteligentní člověk dokáže vyhrát hádku.
Moudrý člověk pozná, že některé hádky se vyhrávají tím, že se nevedou.
Inteligentní člověk ví, jak postavit dům.
Moudrý ví, že domov vzniká až tehdy, když se v něm dá mlčet bez nepohodlí.
Inteligentní člověk analyzuje data.
Moudrý pochopí, že za nimi jsou lidé — a že lidé se nechovají podle vzorců.
Rozdíl mezi inteligencí a moudrostí se nakonec dá shrnout docela prostě:
Inteligence říká, jak dobře myslíš.
Moudrost ukazuje, jak dobře žiješ.
A možná proto s věkem často ubývá rychlosti, ale přibývá ticha. Ne proto, že bychom toho věděli méně — ale proto, že už víme, co všechno není nutné dokazovat.
