Článek
Když se řekne jméno Carlo Maria Cipolla, většina lidí si nepředstaví zaprášené archivní dokumenty ani grafy vývoje cen obilí. Spíš se vybaví lehce ironický úsměv někoho, kdo pochopil svět možná až příliš dobře. Cipolla byl totiž ten vzácný typ učence, který dokázal vážné věci říkat nevážně – a nevážné věci tak, že z nich mrazí.
Jeho nejslavnější text, esej The Basic Laws of Human Stupidity, vznikl původně jako soukromý žert pro přátele. Takový ten intelektuální bonmot, který se posílá mezi lidmi, co mají dost nadhledu, aby se dokázali smát i sami sobě. Jenže jak už to bývá, některé vtipy mají nepříjemnou vlastnost – jsou až příliš pravdivé. A tak se z drobného textu stal kult, který dnes koluje nejen mezi sociology, ale i manažery, politiky a – přiznejme si – každým, kdo někdy stál frontu na poště.
Cipolla v eseji formuluje pět „základních zákonů lidské blbosti“. Už první z nich je malý studený sprchový kout: vždy a nevyhnutelně podceňujeme počet hloupých lidí kolem sebe. Jinými slovy – ať si myslíte cokoliv, je jich víc. A nejsou to jen ti druzí.
Druhý zákon je ještě záludnější: pravděpodobnost, že někdo je hloupý, je zcela nezávislá na jakýchkoli jiných jeho vlastnostech. Vzdělání, společenské postavení, elegance projevu – nic z toho není ochranný štít. Blbost si nevybírá. Může nosit kravatu, titul i úsměv.
Ale teprve třetí zákon je tím pravým jádrem Cipollovy geniality. Hloupý člověk je podle něj ten, kdo svým jednáním škodí druhým, aniž by z toho měl prospěch – a často si ještě uškodí sám. To je důležité. Nejde o zlo v klasickém smyslu, kde někdo kalkuluje a sleduje vlastní zisk. Hloupý člověk je nebezpečný právě tím, že jeho jednání nedává smysl. Nedá se předvídat, nedá se „vyjednat“. Je to chaos v lidské podobě.
Cipolla pak lidi rozděluje do čtyř kategorií: inteligentní (prospěšní sobě i ostatním), bandité (prospěšní sobě, škodliví ostatním), nešťastníci (škodí sobě, pomáhají druhým) a konečně hlupáci – ti, kteří škodí všem, včetně sebe. A právě poslední skupina je podle něj nejnebezpečnější. Ne proto, že by byla nejpočetnější, ale proto, že její chování narušuje samotnou logiku systému.
Čtvrtý zákon varuje: nehloupí lidé vždy podceňují destruktivní sílu hloupých. A pátý to uzavírá téměř definitivně: hloupý člověk je nebezpečnější než bandita. Bandita má alespoň motivaci, kterou lze pochopit. Hlupák nemá nic – a právě proto dokáže způsobit škody, které by racionální zlo nikdy nevymyslelo.
Když to čtete poprvé, smějete se. Podruhé už méně. A potřetí si začnete v duchu vybavovat konkrétní situace, lidi, možná i vlastní rozhodnutí. Cipolla totiž nenabízí útěchu. Nenabízí ani řešení. Jen nastavuje zrcadlo – a to velmi nepříjemně přesné.
Je zvláštní, že text napsaný jako intelektuální recese přežil desetiletí a možná je dnes aktuálnější než kdy dřív. V době, kdy máme pocit, že svět řídí složité systémy, algoritmy a strategie, přichází Cipolla s prostým, téměř dětinsky formulovaným varováním: nezapomínejte na faktor lidské blbosti.
Možná je to nakonec ta nejupřímnější ekonomická teorie, jaká kdy vznikla. Nepracuje s ideálními modely, ale s realitou. A ta, jak víme, bývá někdy až nečekaně… lidská.
