Článek
Těžko říct, kdy se to stalo poprvé, ale v posledních měsících má člověk při sledování televize pocit, že se cosi jemně, ale vytrvale posunulo. Žena klečí, muž stojí. Žena nervózně svírá krabičku, muž má ruce v kapsách. A pak zazní ta otázka, která po staletí patřila jinam: „Vezmeš si mě?“
Staré zvyklosti se neporušují hlukem, ale šeptem. Nikdo je oficiálně nezrušil, žádný sněm o nich nehlasoval. Prostě se jednoho dne objevily v televizi – a bylo.
Přitom po většinu dějin bylo jasno. Muž žádal, žena zvažovala. A nešlo jen o romantiku, nýbrž o řád světa. Muž byl ten, kdo „přicházel“, žena ta, která „přijímala“. V antice se o sňatku jednalo mezi rodinami, ve středověku mezi majetky. Cit byl vítaný bonus, nikoli podmínka. Rytíř mohl klečet, to ano – ale před panovníkem nebo oltářem, nikoli před dívkou. Pokud poklekl před ženou, šlo o galantní gesto, nikoli o právní návrh.
Ještě v 19. století bylo požádání o ruku spíše administrativní úkon než emotivní výlev. Muž sebral odvahu, navštívil otce, případně poručníka, a teprve poté se vůbec dozvěděl, zda má smysl oslovovat samotnou dceru. Klečení u toho nebývalo; stačila čepice v ruce a slušná formulace. Romantika, jak ji známe dnes, je vlastně poměrně mladý vynález.
A pak přišlo 20. století a s ním láska jako hlavní argument. Muž klečí, protože chce. Protože tím dává najevo, že se „ponižuje“ dobrovolně, že odevzdává moc do rukou ženy. Klečení se stalo symbolem nabídky, nikoli podřízenosti. A právě tady je možná klíč k dnešnímu zmatku: pokud je klečení symbolem nabídky, proč by ho nemohla použít i žena?
Jenže staré symboly mají dlouhou paměť. Když žena klečí a žádá muže o ruku, působí to na mnohé diváky zneklidňujícím dojmem. Ne proto, že by to bylo neslušné, ale proto, že to převrací významy. Najednou nevíme, kdo koho vybírá, kdo nese riziko odmítnutí a kdo má poslední slovo. A lidská společnost má neobyčejnou zálibu v tom vědět, „jak se to má“.
Zajímavé je, že když se podíváme do říše zvířat, zjistíme, že příroda si s těmito rolemi hlavu příliš neláme. U mnoha druhů jsou to samci, kdo se předvádějí – tančí, zpívají, staví hnízda nebo nosí barevné ocasy, které by jim každý praktický poradce okamžitě rozmluvil. Ale pak tu máme i opačné případy. U některých ptáků nebo ryb vybírá samce samice velmi aktivně a bez okolků. U kudlanek je výběr tak radikální, že samec po aktu často přijde o hlavu – což je forma odmítnutí, která se naštěstí v lidské kultuře neujala.
Příroda tedy žádné „staleté zvyklosti“ nezná. Ty jsou výlučně lidským vynálezem, stejně jako jejich nostalgické oplakávání. Možná nás dnešní televizní obrazy jen upozorňují, že role, které jsme považovali za věčné, byly vždycky spíš dočasnou dohodou. A že klečení samo o sobě není ani mužské, ani ženské – je to jen gesto, které si každá doba vykládá po svém.
Nakonec možná nejde o to, kdo klečí a kdo stojí, ale o to, zda oba vědí, proč tam vlastně jsou. A pokud ano, historie si s tím už nějak poradí. Ostatně, přežila horší věci než jednu krabičku v ženské ruce.
